Varování
Všude kolem mě byla hustá mlha.
Pokusila jsem se jít o krok dopředu, ale hned jsem o něco zakopla. „Pitomá mlha, vždyť já tady vůbec nic nevidím!" Zvedla jsem se ze země naštvaně.
Mlha byla až nesnesitelně hustá, takže jsem neviděla ani na špičku svého čumáku.
„Co je tohle za blbý sen?!" Začala jsem nadávat.
Sice jsem v tomhle snu teprve ani né dvě minuty, ale už se chci probudit.
Mlha najednou začala fialově, zeleně a modře světélkovat. Stále jsem byla naštvaná, ale čím déle jsem se dívala na tu mlhu, tím víc můj vztek ustupoval.
Nikdy jsem sice ještě neviděla polární záři, ale něco mi říkalo, že přesně takhle by vypadala...
„Zdravím tě Kayo," ozvalo se za mnou a já vyděšeně nadskočila.
„Kdo jsi a co po mně chceš?!" Otočila jsem se rychle a málem vrazila do bílé kočky, které barevně světélkovala srst.
Kočka se vřele usmála.
„Jména nejsou důležitá-"
„A jak ti mám teda říkat?" Skočila jsem jí do řeči a jí se zablýskalo v očích.
„Můžeš mi říkat Strážkyně pokud chceš-"
„Myslíš to vážně? Tebe rodiče pojmenovali Strážkyně?" Skočila jsem jí zase do řeči a hned na to se rozesmála.
Strážkyně se pokoušela zachovat vážný postoj, ale podle toho jak škubala neklidně špičkou ocasu šlo jasně poznat, že její pohár trpělivosti za chvíli přeteče.
„Není dost času, jsem tu proto, abych-"
„Jo, jo, jasně, hele já mám lepší věci na práci, než se bavit s výplodem mé fantazie, takže pokud mi dovolíš, tak já-"
V jednu chvíle jsem mluvila a v druhou chvíli už jsem zlostně prskala, protože jsem byla mokrá jak zmoklá slepice.
"Dřív než mi znova do řeči skočíš, musím tě varovat. Tohle není jen sen, poslouchej pozorně co ti chci říct" Doléhala na mě bílá kočka a upřeně se mi dívala do očí.
Sice jsem na ní byla naštvaná, že mě celá polila vodou, ale něco v jejich očích mi říkalo, že je to důležité, a tak jsem jí poslouchala...
„To co se musí stát se stane a princezna už se stejně nikdy dívat na svět nebude.
Přesto nesmíš dopustit, aby z města odjela bez varování.
Den kdy do paláce opět vkročí, musí k útesu dojít. O zbytek už se postará osud..."
Vykulila jsem oči, to mluví o Rosee?
Strážkyně se smutně usmála.
„Utíkej varovat princeznu, nemáš moc času... za chvilku už odjíždí se svou rodinou zpátky do paláce!" Mluvila neklidně a nepříjemně se ošila.
„Počkat, co?" Zeptala jsem se jí ale ona se rozplynula v mlhu a byla ta tam.
V tu stejnou chvíli mě ozářilo silné světlo a já se probudila na podlaze v mém domku.
Zamračila jsem se, proč spím na podlaze?
Vážně jsem poté co jsem se rozloučila s Roseou usnula na podlaze?!
A když o tom tak uvažuju... To byl celý jen sen?
Oklepala jsem se a k mému překvapení zjistila, že jsem celá mokrá. To nebyl sen!
Musím rychle najít Roseu!
Nemotorně jsem se zvedla a rychle se rozeběhla ke dveřím. „Kayo kam jdeš?" Ozvala se za mnou Keiko a já se otočila.
Poněvadž jsem byla ale celá mokrá, tak jsem nezabrzdila a vlítla ZASE do stěny vedle dveří.
Chvíli jsem na ní byla přilepená, ale potom jsem se i společně s velkým kusem omítky odlepila a tvrdě dopadla na zem.
Naštvaně jsem se podívala na mou malou sestřičku.
Ano, mám jí ráda a bez váhání bych za ní dala i svůj život, ale někdy jí mám chuť uškrtit.
„PrOč vŽdYcKy KdYž nArAzÍm dO StĚnY, TaK jE To tVoJe cHyBa?!" Zakřičela jsem na ní.
Keiko pobaveně nakrčila čumák. „Cože jsi to říkala?"
Věnovala jsem jí vražedný pohled.
„Proč vždycky když narazím do stěny, tak je to tvoje chyba?!" Keiko se na to rozesmála. „Tohle už je po pátý tenhle týden, co to říkáš."
Rychle jsem se znova vyhrabaly zpátky na nohy. „Promiň Keiko, ale teď vážně nemám čas."
Řekla jsem a dřív než stihla cokoliv namítnout, tak jsem se už rozeběhla, úspěšně prošla dveřmi a nevrazila přitom do zdi, a utíkala k domu starosty, kde by se právě měla loučit královská rodina.
Ještě dřív než jsem je uviděla, tak jsem je uslyšela. Nadšeně jsem ještě zrychlila a trochu jsem si pomohla pomocí větru.
Bohužel, jsem (jak jinak) nestihla zabrzdit a dřív než jsem stihla zastavit, tak jsem vrazila vší silou do královny.
Královna ke vší mé smůle spadla na krále, král spadl na královská dvojčata, a ty spadly na Roseu.
Celá královská rodina spadla jak domino a všichni včetně mě jsme byli zamotaný v jedné velké hromadě.
„Au! Stojíš mi na ocasu!" „Mami můžeš si ze mě prosím laskavě sesednout? Nemůžu dýchat!" „Myslím, že jsem si právě zlomila tlapku!"
Začali se překřikovat a já polkla. Tohle bude ještě průser...
„Omlouvám se j-já jsem strašné nemehlo a já do všeho vrážím.. a, tohle si musím zapsat do památníčku! Počkat, vždyť já vlastně památníček nemám. Ach jo... to je ale hezké počasí, že?" Začala jsem nervózně blekotat to co mi zrovna přišlo na jazyk.
Celá královská rodina se na mě zároveň otočila a upřela na mě vražedný pohled.
Ticho které nastalo naštěstí prolomil Rosein nečekaný záchvat smíchu. „U svatého lososa, mně je tě tak líto Kayo, teď bych fakt nechtěla být v tvé kůži." Začala se řechtat a celý zbytek královské rodiny se na ní zaskočeně podíval.
„Roseo uklidni se laskavě! Jsi princezna, tak se tak začni taky chovat!" Zasyčel na Roseu král a potom znovu upřel pohled na mě a zamračil se.
„Vaše Výsosti, hluboce se omlouváme za tuto nepříjemnou situaci, nechte nás Vám pomoci." Přiřítil se ke královské rodině starosta s jeho družkou a Farlay.
Už jsem se zmínila, že naše dokonalá Farlay je nejstarší dcera starosty? Pokud ne, tak to teď víte. Je to jedna z mnoha dalších věcí, kterými se vychloubá a zneužívá toho.
„Jste v pořádku princezno Trixie a princi Drewle? Nestala se Vám něco?" Přispěchala ke dvojčatům Farlay a já se nenápadně odplížila ke smějící se Rosee.
„Roseo?" Zeptala jsem se jí šeptem.
„Copak ty nemehlo." Zasmála se.
„Musím ti něco říct," řekla jsem a podívala se kolem sebe, jestli někdo neodposlouchává.
„Do toho." Řekla Rosea a pomalu se uklidnila.
Poodešla jsem s Roseou trochu víc do ústraní.
Během chvilky jsem vyložili Rosee celý můj sen, a zároveň pozorovala Roseinu reakci.
Rosea se celou dobu mračila.
„Jak to myslela že, to co se musí stát se stane a princezna už se stejně nikdy dívat na svět nebude? Zní to skoro, jako z nějakého strašidelného příběhu." Řekla a nepříjemně se přitom ošila.
„Roseo už musíme odjet, jsem sice moc ráda, že sis našla kamarádku, ale kočár čeká!" Zavolala královna na Roseu, která se na mě zoufale podívala.
„Už budu muset jít, ale doufám, že se ještě někdy uvidíme." Řekla a rozešla se směrem ke královskému kočáru, kde na ní čekal už zbytek její rodiny.
„Bylo nám potěšením, že jste navštívili naše město. Doufám, že si to zase brzy zopakujeme." Zavolal starosta se svou rodinkou a já protočila oči.
Jakmile do kočáru nastoupila Rosea, tak se i se zbytkem královské rodiny rozjel na cestu do jejich paláce.
Spousta venkovských koček přiběhlo k cestě, aby se mohlo taky rozloučit s královskou rodinou, ale to už jsem odcházeli lenivým krokem zpátky domů.
„Dávej na sebe pozor Roseo..." řekla jsem potichu, tak aby mě nikdo neslyšel.
...nechci o tebe přijít.
Ahooooooooooj!
A ne, ještě nejsem mrtvá. XD
Dost pochybuju že po tak velké pauze si na tenhle příběh vůbec někdo vzpomene a bude pokračovat ve čtení 😅😂, ale vracím se k němu!!! 🥳🥳🥳
Každopádně doufám, že se vám kapča líbila. Co si myslíte, že se asi stane?? 🧐Kapitoly teď budu vydávat asi 3 v jednom týdnu, ALE NIC NESLIBUJU!!!!!!
Taaaak...
To je asi všechno, takže zase čau. XD
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top