Milý deníčku,
každý z nás má sny.
Mým snem bylo vždy mít kamarády.
Bohužel, život je krutý, a tak jsem byla od narození obdarovaná černým kožíškem, který ode mě každou kočku odehnal. Nikdo se semnou kromě rodiny nebaví, nedokážou překousnout můj vzhled.

A tak mi zbyla jen máma, táta, a moje malá sestra Keiko.
To jen díky nim jsem dokázala přežít samotu a posměšky na můj účet.

Byli moje všechno. Na ničem jiném nezáleželo, jediné co bylo důležité, bylo že tu pro mě vždycky budou.

Ale jak už jsem řekla, život je krutý a tak máma umřela na chřipku, a táta byl napaden jedním psychopatem a oba jsou teď již po smrti.

Proto veškerou svou pozornost a lásku věnuji mé osmileté sestřičce Keiko.
Vždy mě rozesměje, když chci plakat a je tu pro mě, když mám špatný den.

Díky ní mám důvod žít, cítím se povinná jí vychovat a vynahrazovat jí tak mrtvé rodiče.

Doufám že jí nezklamu, až jí to povím. Doufám že na mě nebude naštvaná.
Doufám že mě neopustí,
je to to jediné co mi život nesebral,
je to to jediné co mi zbylo.

Kayalla.

Spokojeně jsem se podívala na výsledek. Sice to bylo nic moc, ale dokonale to vystihuje mé momentální pocity.

Popravdě ani nevím, proč si deníček píšu, ani tak moc né kvůli tomu, že bych měla nějakou "zvláštní" potřebu, sdělovat své pocity, ale spíš proto, abych nezapomněla, jak psát a číst.

Většinu knih už jsme prodaly, kvůli chudobě a já do školy nikdy nechodila, zakže jsem samouk.

Do mého zorného pole vběhla Keiko, a já urychleně zavřela můj deníček.

„Kayo už musíme jít! Za chvíli mi začne vyučování! Musíme jít do školy!"
Začala jančit a vesele pobýhat kolem mě.

Polkla jsem. „Já... Keiko chtěla bych ti něco říct." Začala jsem nejistě a sledovala její reakci.
Nejdřív se vesele a zvídavě usmívala, ale když si všimla, že se tvářím vážně tak její úsměv opadl.

„Co se děje Kayo?" Zeptala se vylekaně.
Zhluboka jsem se nadechla.
„My... vážně se snažím Keiko, ale i tak si školu nemůžeme dovolit. Nemáme dost peněz, a i ty moc dobře víš, že mi kvůli mému vzhledu nechce dát nikdo dobře placenou práci. Je mi to líto."
Cítila jsem se, jako kdyby mi ze srdce spadl kámen, jakmile jsem to dořekla.

Už jsem tuhle informaci dost dlouho zadržovala v sobě a snažila se, aby ani nebylo potřeba jí Keiko sdělovat, ale už mi došel poslední měďák a já už neměla z čeho platit školné.
Nemohla jsem dál naší chudobu nechat v tajnosti.

Když jsem se podívala na Keiku, tak jsem na ní hned poznala, že je zklamaná. Pokoušela se to skrýt za úsměvem, ale i tak mi došlo, že je falešný.
Jindy zářivě žluté oči, vypadající jako dvě malá sluníčka, teď byly posmutnělé a odráželo se v nich zklamání.

Nedivila jsem se jí.
I když se Searrie zdá na první pohled krásným místem, tak při bližším zkoumáním je dost nebezpečná a plná nástrah.
Prosadit se zde je velmi těžký, a aby jste to dokázali, tak musíte mít alespoň základní vzdělání, a vzhledem k tomu, že její vzdělání ukončuji takhle brzo, tak to bude mít Keiko v životě hodně těžký.

Nikdy se nestane herečkou, jak si přeje a teď, když bude mít štěstí, když se stane služkou nebo uklízečkou, a bude pracovat v teple.
Pokud štěstí mít nebude, tak s největší pravděpodobností pojde hlady.
Přesně jak jsem psala do svého deníčku, život je krutý.

Najednou jsem se vůči ní cítila hrozně provinile. Měla jsem se víc snažit.

„To je v pořádku, alespoň spolu budeme trávit víc času."
Drobně se usmála se a já v jejích očích opět spatřila menší jiskřičky radosti.

Abych se přiznala, tak jí dost obdivuji, v takovéhle situaci se usmívat je dost těžký.

Úsměv jsem jí oplatila, a v tu chvíli, mě něco úžasného napadlo.

„Děje se ještě něco?" Zeptala se mě zmateně Keiko, když viděla jak nad něčím horlivě uvažuju.

„Žárovička." Usmála jsem se a a rozeběhla jsem se směrem ke dveřím.

„Kayo kam jdeš?" Nechápala stále Keiko.

Prudce jsem se na ní otočila, abych jí to vysvětlila, ale docílila jsem tím jenom toho, že dřív než jsem cokoliv řekla, tak jsem se rozplácla o stěnu.

„Jau! Keiko můžeš jít do- sakra to bolí, proč se sem ta stěna postavila?! Chci říct, že můžeš jít do školy- Krucinál! Sakra to bolí! Blbá stěna, se mi schválně postavila do cesty abych zase spadla..." Snažila jsem se vysvětlit Keiko ať jde klidně do školy, a zároveň jsem se snažila celá bolavá vstát a příliš sprostě přitom nenadávat.

Keiko mi hned se smíchem přispěchala na pomoc. „Chudák zeď, tenhle týden jsi do ní narazila už po čtvrtý! Pokud to takhle půjde dál, tak nám to tu za chvilku celý zbouráš!"

Hodila jsem po ní vražedným pohledem. „Teď si vymýšlíš! Zase tak často do věcí nebourám!" Řekla jsem, ale hned jakmile po mně hodila pohledem To myslíš vážně?, tak mi došlo, že si to jen sama sobě namlouvám.

„Tak mi vysvětli, proč tady mají skoro všechny stěny oloupanou omítku, když je teprve měsíc stará? Myslím, že se sama od sebe neodloupla, někdo do těch stěn musel hodně mockrát vrazit, aby-"
„Dobře, dobře. Přiznávám, že máš pravdu, vyhrála jsi, jen buť prosím té lásky a chvilku mlč."
Přiznala jsem se a její vítězný úsměv zářil, jako vánoční stromeček.

Musela jsem nad tím protočit oči, a s její pomocí vstala.
Pak jsem si ale vzpoměla, proč jsem vlastně vrazila do té zdi a já se přiblbě usmála.

„Keiko, zbal si rychle tašku, jde se do školy!" Zvolala jsem nadšeně, načež Keiko se na mě podívala pohledem, který jasně říkal, Vždyť jsi tady ještě před chvilkou říkala, že nemáme dost peněz na školné, tak co to tady teď meleš?

„Zapomněla jsem na jednu rezervní částku, řekneš panu učiteli, že mu jí zítra předám, jo?" A dřív než jsem větu stihla vůbec doříct, tak už byla Keiko na cestě do školy.

Byla jsem ráda, že mi uvěřila.
Všechny peníze, které jsme měli, jako rezervní částku jsme už vypotřebovaly, ale já si vzpomněla ještě na jeden způsob vydělávání peněz.

Sice nejsem nijak velmi aktivní kapsář, ale když jde do tuhého, tak jsem více než dobrá v nehodách ve stylu, že do někoho omilem vrazíte, a aniž by si to ta druhá kočka uvědomila, tak všechny její měšce, šperky a jiné draze vyhlížející věci jsou už v bezpečí u vás v brašně, a ta kočka v nevědomosti odejde.

Popadla jsem na místech děravý plášť a rychle si ho nandala.
Potom jsem vyšla ven a zamkla za sebou dveře, to poslední co potřebujeme je, aby se k nám někdo vkradl a vykradl nás, i když...
ani není CO u náš krást, takže se bát asi nemusím.

Usmála jsem se vlastnímu vtipu a už běžela za Keiko, protože nechci aby se jí něco stalo.

Tohle není vhodné město pro malé koťata, jako je ona, a já nikomu nedovolím, jí něco udělat.
To jen přes mojí mrtvolu.

Přemýšlela bych dál, kdyby jsem o něco nezakopla a já tak neztratila rovnováhu, a nevrazila do odpadkové koše, který se na mě k mému štěstí vysypal.

„Keiko má pravdu, vážně bych měla přestat vrážet do všech věcí kolem sebe." Řekla jsem si naštvaně pro sebe a vyplivla rybí kost, kterou se mi nějak podařilo málem spolknout.

Všechen odpad (a že ho nebylo málo) byl na mě vysypaný, takže to vypadalo, jako kdybych byla zoufalý bezdomovec, co hledá jídlo v odpadcích.

Úžasný, prostě úžasný.
Lepší start do nového dne jsem si ani nemohla přát. Odfrkla jsem si naštvaně.

Podívala jsem se na věc o kterou jsem zakopla.
Byla to tenká knížečka s koženým obalem, která vypadala, jako deník nebo záznam důležité osoby.

Porozhlédla jsem se kolem sebe, jak to, že jí ještě nikdo neodnesl?
To jí tady nikdo nevidí?
Vypadala hodně staře, a tedy i draze.
Za tohle bych mohla Keiko klidně zajistit dobré vzdělání, a ještě by mi zbylo pár stříbrných na jídlo!

Rychle jsem si knížečku schovala pod plášť, aby nebyla vidět, právě včas, protože ke mně téměř neslyšně přicupitala ta poslední osoba, kterou bych chtěla, aby mě viděla, jak se tady válím v odpadcích.

„Kayallo já o tobě už vím, že jsi naprostá nula, nemusíš mi to ještě podtrhávat tím, že se mi budeš hrabat v mých odpadcích a budeš mezi něma hledat něco k jídlu." Ozval se za mnou posměšný hlas kočky, kterou ze srdce nenávidím.

Zatnula jsem zuby a snažila se na sobě nedat najevo vztek.
Vzpamatuj se Kayo, hlavně dýchej.
Nádech, výdech, nádech-
„Slyšíš dobře? Já s tebou mluvím! Tak mi odpověz!" Začal kvílet ten nechutně rozmazlený fagan.

Teď už se jen ovládnout a jednu jí nevrazit...
„Taky tě ráda vidím Farlay."

Ahuuj!
Doufám, že se vám kapča líbila. 😁
Mně osobně až teprve teď došlo, že si tam nějak moc koček píše deníčky. 😂
Zkuste si typnout, kdo je Farlay?
No, nejlepší kamarádky to asi nebude, poradím.
Budu ráda za každou hvězdičku a komentář, tak a zase u další kapitoly, čau. ✍️😏

Ps: Nahoře je nakreslený druhý pokus Keiko. 😅👆