Princezna

„Ty mě ráda vidíš? Promiň mi to zlato, ale já to samé nemůžu říct o tobě.
Je mi to líto." Řekla a hned na to se rozesmála a k ní se přidal početný houf koček, kterým říká kamarádky.

Povzdechla jsem si a pokusila se vstát, ale Farlay mě pomocí šlahounů rostoucích ze země donutila nehnutě sedět na stejném místě v odpadcích.

Farlay totiž ovládá zemi, a nejradši svojí magii využívá k tomu, aby ostatní kočky ztrapnila.

Dýchej, nepoužívej svojí magii, zhluboka dýchej, nenech se vyprovokovat...
Přehrávala jsem si v hlavě matčiny lekce sebeovládání.

„Pročpak nevstaneš Kayallo?
To se ti tam tak moc mezi těma odpadkama líbí?" Zeptala se posměšně Farlay.

Jak se mám podle tebe pohnout z místa, když jsi mě obmotala k zemi, těmi tvými šlahouny?!
„Máš pravdu, je to tady docela hezký. Líbí se mi tady, ale víc by se mi to tady líbilo, kdyby to nekazila tvá přítomnost." Odpověděla jsem jí stejnou kartou, a já uslyšela slabé vrčení.

„Tohle není naposledy, co jsme se setkaly, Kayallo!" Řekla rozhořčeně Farlay a otočila se směrem pryč.
„Škoda, a já už doufala, že tě nikdy neuvidím..." Svých slov jsem zalitovala hned, jakmile se otočila mým směrem.
„Co jsi to říkala?!" Zaječela a rozeběhla se za mnou, i se svou bandou kamarádů.

Že já jednou tu svou tlamu nedežela.
Okamžitě jsem se vymotala ze šlahounů, a rozeběhla opačným směrem než je škola.

No, budu doufat, že se Keiko nic nestalo při cestě do školy.

Vběhla jsem na náměstí, plné koček a kličkovala jsem mezi stánky.

Dneska je trh! Jak jsem na to mohla jen zapomenout?
Vběhla jsem do temné uličky, kde nebyly žádné stánky (a doufám, že i kočky).

Otočila jsem se, abych zjistila, jak moc velký mám náskok a já (smolař nadevše) zase do něčeho vrazila.

„Proč musím vždycky do něčeho vrazit! Proč jsem to vrážející nemehlo, které za chvíli s takovouhle zboří celou Mavarru. Všechno jsem vždycky, !"
Otočila jsem se, abych se podívala do čeho jsem narazila, a málem se na místě propadla studem, když jsem zjistila, že jsem nenarazila do něčeho, ale někoho.

Smaragdově zelená kočka ke mně vzhlédla a já v ní poznala Princeznu.

Proč jsem ze všech koček v Searrii nabourala zrovna do ní?

~~~

Nenáviděla jsem trhy, a to obvzláště, když se jich musím účastnit.
Nechápu, jak se celá moje rodina dokáže celou tu dobu křečovitě umí var a mávat kolem sebe.
Já no to kašlu, a tvářím se tak, jak se cítím. Znuděně, otráveně a naštvaně.

Bohužel jsem ale princezna, takže se z těchto záležitostí nikdy nevykroutím.
Znuděně jsem zívla, když jsem se já i se svou rodinou dopravila do Mavarry.

Kdyby jsme jely na trhy alespoň do Emerald Staru, ale my né.
My musíme jet do toho největšího zapadákova v Úrodné půdě.

„Představujeme vám, krále Jales a jeho choť královnu Sellay.
Dále jejich nejstaršího syna, a taky následníka trůnu Drelwa, a somozřejmě i jeho skoro stejně starou sestru Trixie!"
Představil nějaký tlustý světle zelený  kocour se slizký úsměvem mojí rodinu, a oni vystoupili z vozu.

„Vítáme vás tu, a doufáme, že se vám zde bude líbit vaše Veličenstva."
Začal jim podlejzat a já protočila oči.

Nahlas jsem si odkašlala, aby kocour zaregistroval i mojí přítomnost a představil mě. Štvalo mě, že na mě zapomněl. Jak se opovážil?!

Kocour se zmateně podíval do kočáru, a když mě spatřil tak vykulil oči.
„A-a m-málem bych zapomněl na jejich d-druhou a nejmladší dceru, Roseu!" Řekl roztřeseným hlasem, takže mi došlo, že se bojí, že na něj začnu řvát.

Bál se oprávněně. Proč na mě sakra zapomněl? To jsem jako vzduch?!

Když jsem vyšla ven, tak jsme byly na náměstí a všude byly stánky.

Kočky skandovaly jména královny a krále, sem tam jsem zaslechla i jména mojí starší sestry a bratra.
Moje jméno jsem ale nezaslechla, což mě naštvalo ještě víc.

Otočila jsem se na toho obézního zeleného kocoura, co se nám zrovna představoval, jako Wex, starosta téhle špíny.

Po boku mu stála bílá kočka s lehkým nádechem modré, ověšená nespočtem různých drahých šperků, která zřejmě musela být jeho družka.
V hlavě jsem si jí propojila s Ledovou plání, odkud zřejmě pocházela.

„Jak si na mě opovažujete zapomenout?! Já jsem princezna, rozumíte? Princezna!" Přerušila jsem rozhovor krále a starosty.

Zatímco moji rodiče protočily oči nad mým chováním, tak se Wex nervózně ošil.

„Já se moc omlovám vaše Výsosti-"
„Příště už se to nestane, rozumíš?!"
Zasyčela jsem dost nahlas, aby mě slyšeli všichni na náměstí.
„Ano, ano, samozřejmně že né..."
Začal nervózně, ale já už odcházela uraženě pryč.

Kočky mi uhýbaly z cesty, zatímco já povýšeně kráčel a pryč.
Rodina se mě ani nesnažila zastavit, a místo toho začaly říkat jakýsi proslov na uvítanou.

Konečně jsem přestal být středem pozornost, a tak jsem toho využila a svižným krokem zabočila do temné uličky, kam se na mě už nikdo neviděl.

Šla jsem co nejdál, dokud jsem si byla jistá, že mě nikdo neuslyší ani neuvidí, a sedla jsem si na zem a schoulila se do klubíčka.

Za chvilku už jsem začala tlumeně plakat. Celé králoství mě nesnáší.

Můj pohled se zaměřil na lehce zkroucenou zadní nohu.

Všichni si myslí, že se mi to stalo při pádu ze schodů, ale zdání klame.

Nechala si z hlavy sklouznout zlatou korunku.
S dunivým zvukem dopadla na zem, a společně s korunkou, jako by spadly i moje obavy a problémy.

Nikdy jsem nechtěla být princeznou, většina koček by si tu pozornost užívala, ale já nenáviděla.

Nejradši bych se narodila, jako obyčejná kočka s obyčejnou rodinou a obyčejným životem.

Najednou do mě někdo prudce vrazil.
„Proč musím vždycky do něčeho vrazit! Proč jsem to vrážející nemehlo, které za chvíli s takovouhle zboří celou Mavarru. Všechno jsem vždycky, !"
Začala zoufale křičet temně černá kočka.

Otočila se na mě a vykulila oči, když mě spatřila.
„Dávej pozor na cestu laskavě, jo?!"
Naježila jsem se, a korunku, která byla do teď na zemi jsem si přendala znova na hlavu.
Nesnáším jí.

Zmateně zamrkala a hned se začala omlouvat.

„Bože já jsem takové nemehlo, moc se omlouvám Princezno, je mi to moc líto."
Protočila jsem oči a postavila se, abych odešla, ale zastavil mě pisklavý hlas.

„Ahoj Roseo! To jsem ráda, že se vidíme, pojď pryč od té-"
„Od kdy mi tykáš Farlay?"
Zeptala jsem se a přála si zmizet.
Ta kočka já tááááák otravná!
Je to jediná prvorozená dcera zdejšího starosty Wexe, který na mě zapomněl při příchodu do tohoto města, a proto jsme se spolu už párkrát setkaly.

Tu kočku nesnáším, má nos tak nahoře, že se divím, že jí tam ještě nenapršelo.

„Jsme přece nejlepší kamarádky vzpomínáš?" Řekla a já se na ní otočím.

Ne, nejsme a nikdy jsme ani nebyly. Nevím, o čem to tady mluvíš."
Z davu jejich kamarádů se ozval tichý smích a ona strnula na místě.

Moc dobře si uvědomuji, že jí právě způsobuji trapas, na který se jen tak nezapomene, ale zasloužila si ho.

"Kamarádky" jak ona řekla jsme nikdy nebyly, a ona si na mně chtěla jen zvednout ego a respekt před ostatními.

Posměšně jsem si odfrkla, když se ošila pod tíhou pohledů koček z uličky.

Ticho které nastalo, prolomil hysterický smích temně černé kočky.
Otočila jsem se na ní.

Svíjela se na zemi v záchvatu smíchu, až jí tekly slzy.
Tahle kočka nemá asi moc přátelské vztahy s Farlay.

„Bože, už dlouho jí nikdo takhle neshodil hřebínek z hlavy."
Řekla, když uviděla můj nechápavý pohled a já se musela chtě nechtě začít smát taky.

„Dobrý den slečny, vaše Výsosti, rád vás poznávám." Ozval se za náma hlas.
Když jsem se otočila, tak jsem spatřila trochu oplácaného čistě bílého kocoura se žlutýma očima.

Vypadal fajn, tvář mu zdobil zářivý úsměv a vyzařoval přátelským dojmem.

„Dovolte mi se představit, jmenuju se Fulwee." Představil se a vydal se naším směrem.

Cítila jsem, že nám neublíží, ale i tak mi něco říkalo, že jen tak neodejde.

Tak jste se už konečně seznámili s další hlavní postavou, a to konkrétně princeznou Roseou! 😂
Jaký na ní máte názor?
Obrázek tentokrát nestíhám a na internetu jsem nenašla vhodný obrázek. 🤷‍♀️
Doufám, že se vám kapitola líbila a zase u další... vaše natYtan 😘

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top