Čtyři podivní lidé procházeli kamennými jeskyněmi. Jen občas někdo z nich vydal hlásku. Vedlo je podivné zvíře. Chodby se zdály být stále stejné

„Vážně jen nechodíme pořád dokola?" zeptala se blonďatá dívka.

„O tom pochybuji. Tohle je kouzelné bludiště, měnící svůj tvar. Ale máš pravdu, opravdu to vypadá, jako kdybychom jen chodili v kruhu," uznal nejstarší člen výpravy. Měl dlouhý šedivý plnovous a kolem padesáti let.

„Už to tam vidím, konečně. Byl to dlouhý pochod," řekla blondýnka, když v dálce spatřila měkké bílé světlo.

Za krátkou chvíli už vstupovali do místnosti, ta to světlo vyzařovala. V ní byly jen tmavě šedé a rozpraskané schody. Asi tu stály už hodně dlouho. Vedly k něčemu zahaleném v mlze.

„Tak, jsme tu. Tohle je brána světů. Bez ní se domů nedostaneš. Běž dovnitř a ocitneš se tam, odkud jsi zmizela," řeklo podivné stvoření ženským hlasem a ukázalo na tu bránu, kolem které se rozestoupila mlha.

Byla zvláštní. Měla kamenný černý a lesklý okraj a byla oblouková. Ale nebyl to hezký oblouk. Byl kostrbatý a ošklivý. Ale nejdivnější věc v celé místnosti byl vnitřek té brány. Byla tam další, tentokrát zlatá mlha. Tato mlha utvářela různé víry a spirály, jako kdyby to byl vítr.

„Opravdu odsud chceš odejít? Podle toho, co jsi říkala, je u vás nějaký problém. Nebylo by lepší zůstat s námi?" ptala se blondýnka.

„Ne, sem bych nikdy nezapadla," odpověděla mladá černovláska. To ona byla ta, která měla odejít. Měla opustit své přátele. Musela se rozhodnout, ale času bylo málo.

„Helritiens [helrytynes] se rozhodla, a i když se ti to rozhodnutí nezdá ideální, musíš ji nechat jít. Ona má svůj skvělý život v jejím světě," řekl jejich starý společník.

„Skvělý život by mohla mít i tady," řekla blondýnka, „a líbilo by se jí to víc."

„Ty moc dobře víš, jak to myslí. Estriinse [estryns] má pravdu, poslechni ho. Je to její rozhodnutí, její volba. U nich bude Helritiens lépe," promluvila poprvé modrooká dívka s hnědými vlasy.

„Už vážně musím jít. Mám vás tři sice ráda, ale má rodina je důležitější. Je skvělé mít v těhle těžkých časech nějaké dobré přátele, nějaké rozptýlení od mé reality, ale zůstat tu nemůžu. Tohle není můj svět. Mějte se pěkně," dokončila mladá černovláska svou řeč se slzami v očích. I její podivné přítelkyně vypadaly, že se rozpláčou.

„Budeš nám všem moc chybět Helritiens, ale chápu to. Já bych se taky tak rozhodla. Rodina je důležitá," řekla modrooká společnice.

Druhá blonďatá společnice jen pokrčila rameny, jako by pojem rodina ani neznala. Možná tomu tak i bylo. Ale už chápala, proč musí Helritiens odejít.

„Tak už běž, nezdelšuj to loučení, jinak to bude jen těžší," radila blondýnka.

„Ano, já to znám. Čím déle tu budeš, tím méně se ti bude chtít odejít a pokud odsud neodejdeš teď, tak už nikdy," přesvědčoval ji poslední společník. I ten byl smutný, ale ne tak moc, jako ty dvě další. S Helritiens se ještě tak moc neznali.

I to podivné stvoření, co stálo u brány vypadalo, jako by ho dojali. A to bylo před tím hrozně děsivé.

„Brána se pro tebe už zavírá, běž rychle," řeklo ono stvoření.

Helritiens stoupala po schodech. Když vešla do té brány, začala mizet, jako duch. Otočila se a naposledy svým společníkům zamávala a rozplynula se. V bráně po ní zůstala jen další zlatá mlha.

Probrala se ve svém pokoji, ve své posteli. Odsud zmizela. Unaveně si lehla a vyčerpaně vzdychla. I když pro ni uběhlo pět dní, ve skutečnosti to nebyla ani minuta. Ty světy fungují vážně podivně.

A i přesto, že v to Helritiens doufala, už nikdy se za přáteli nedostala, nikdy je neviděla, nikdy s nimi nemluvila. Už nikdy ve druhém světě nebyla. Už z ní nikdy nebyla Helritiens, byla už jen Helena. Obyčejná dívka s nyní už obyčejným životem. Z toho světa si odnesla jen dobré vzpomínky.

_____

Ahoj. Takže na začátek chci jen říct, že tohle je moje první kniha, takže to asi nebude tak dobré, jak by snažila jsem se, aby tu bylo co nejméně gramatických chyb. Budu ráda za jakoukoli pomoc, třeba jen pri jejich opravování. Potěší mě každý komentář i hlas.

Prolog jsem udělala takový kratší, jen jako úvod.

Kat