Viki se přikrčila, víčka pevně tiskla k sobě  a čekala na smrtící úder, ten však se nedostavil. Sfinga ji jednoduše přeskočila a ladně dopadla k Alici, které si do té doby nikdo ani nevšiml. Tlapou ji přitlačila k zemi a ocasem odehlanala ostatní postávající kolem.

„Ty! Nemáš tady co dělat! Nemáš existovat! Ničíš životy!" zakřičelo stvoření surově a volnou tlapou škrábla čarodějnici.

„Pomoc, pozřeš, kámen, utečeš, zabiješ!"

Sfinga opět zařvala a Alice se najednou začala měnit. Stal se z ní tmavovlasý chlapec s jizvou o něco menší než Amber. Arnold, došlo Viki. Stvoření chlapce pustilo a obě děti se bouřlivě vítaly. Chvíli se objímaly, poté začal chlapec sfinze děkovat za pomoc a možnost opět komunikovat se sestrou, sfinga ho však ignorovala a ladně se otočila k Amber.

„Můžu vás jich zbavit, ale musíte to chtít. Můžu vás přenést k ostatním, které znáte. Chcete?" Děti vypadaly opravdu nadšeně, když jim toto sfinga navrhla. Začaly povykovat a smát se.

„Opravdu?" ujišťovala se jen z principu rozesmátá dívka a chytila Arnolda za ruku.

„Jsem Požíračka duší, pošlu je do zapomnění. Snad se svého trestu dočkají," zadoufala sfinga a zavrčela. Opět, tentokrát jakoby samovolně, švihla ocasem ze strany na stranu.

„Chceme to, určitě. Co máme dělat?" zeptaly se děti a oči jim zářili. Rodiče jim dělali jenom samé problémy, Viki se nedivila, že chtějí žít normálně mezi svými.

„Jen buďte klidní a natáhněte ruce." Sourozenci pokyny uposlechli a sfinga na nic nečekala. Kousla je a děti naráz zakřičely. Opřely se o nejbližší stěnu a sfinga upřela šedé oči jen o odstín tmavší, než její sestra, na relsie a Viki.

Velikostí těla o něco předháněla první sfingu, tmavší růžové vlasy zakončovaly ozdoby ze stříbra, z něhož byl vytvořen i přívěsek. Vycenila ostré bílé zuby v úsměvu.

„Jste tu kvůli zkoušce, co? Tak vítejte u Zkoušky odhodlání. Vaším úkolem bude přinést mi pět modrých perel, které se nachází na dně jezera v horách. Každá se do něj může ponořit pouze jednou. Chytněte se za ruce a já vás tam přenesu. A nezapomeňte, jak se tato zkouška jmenuje. Až se vrátíte, oni už budou pryč," dodala.

Dívky se chytly za ruce a vyčkávaly. Kolem nich se ozývali zvuky života. Ač uprostřed šedých hor, jezero s mořsky zelenou vodou obklopovala příroda. Na trávě rostly květiny a stromy, kameny zakrýval mech. Na jeho hladině plavaly divoké kachny a husy. Vodu z jezera pila zvířata, malá i velká. Na stromech prozpěvovali barevní ptáčci své nádherné písně, při nichž se Viki tajil dech. O kousek dál se pásla skupinka jelenů, laní i kolouchů. Slunce vidět nebylo, ale čas se zřejmě po dobu, kdy se procházely jeskyní, opravdu zastavil. Viki se tastavila a vychutnávala si vůni květin, šum vlnek a pohled na zvířata v harmonii. Dolétly k písčitému břehu jezera, kde se zastavily.

„Tak hele, mám nápad, poslouchejte. Půjdeme postupně, a když některá tu modrou perlu nepřinese, vezme ji ta další. První půjde Glendixon, Ebordat, Ilosicni, Viktorie a já. Souhlasíte?" zeptala se, a když nikdo nic nenamítal, přidala další instrukce: „Všechny věci, které nebudete potřebovat, tady necháte, a to včetně zbraní." Sama šla příkladem a opasek se sbírkou zbraní si sundala, stejně tak meče ze zad. Každá odložila vsk a boty. Bosé nohy se jim zabořily do teplého bílého písku.

Glendixon vzlétla nad jezero, dolétla nad prostřed. Křídla složila a řítila se dolů. Zmizela pod hladinou. Po chvíli se vlny uklidnily. Jen drobné bubliny na hladině jezera dávaly znát, kde se nachází. Všechny trnuly strachem a nedočkavostí. Velmi se o ni strachovaly, netušily, jaké nebezpečí ji mohlo v hlubinách potkat. Zanedlouho se však vynořila živá a zdravá, jen celá mokrá. Když zatřepala hlavou, z jejích zlatých vlasů jakoby pršelo.

„Ty perly jsou různé rozmístěné," popisovala Glendixon po zabalení do látky, kterou použily jako ručník. „Další jsem viděla u protějšího břehu, zkus to tam," poradila.

Ebordat se přichystala. Na radu kamarádky dolétla až na protější břeh, kde se ponořila. Objevila se mnohem rychleji než Glendixon a v ruce vítězoslavně držela průhlednou temně modrou kuličku. Rozhodně to nebyla žádná perla, spíše safír ohlazený dokulata. I Glendixon vytáhla svůj kámen a oba položily do písku.

Ilosicni netušila, kde hledat, proto začala veprostřed. Dívky byly zpočátku klidné, jezero se zdálo být bezpečné. Postupně však klid a jistotu ztrácely a začaly přelétat z místa na místo. Nuagarcia to nakonec nevydržela a aniž by se ji někdo pokoušel zastavit, skočila do jezera v místě, kde se mohla nacházet Ilosicni. Ač jí nejprve věřily, dříve či později se z jejich mysli vytratily i poslední zbytky důvěry. Když se ani jedna z relsií po pěti minutách nevynořila z vody, Viki musela za nimi.

Vstoupila do příjemně chladné vody. Nevnímala však krásu kolem se, rozhlížela se a oči jí pálily. Neměla čas na kouzla, zdržovala by ji. Myslela, že by ve vodě dokázala se zadrženým dechem vydržet sotva minutu. Modrou perlu uviděla hned a doplula k ní. Zvedla ji ze dna a rozhlédla se. Ilodicni ani Nuagarciu neviděla. Proplouvala jezerem, až uviděla dvě zmítající se postavy zamotané v chaluhách. Ihned se vrhla k bližší, Nuagarcie, a z rostlin ji začala vymotavat. Trochu couvla, když se pokusily chytit i ji. Ve svém strachu a zmatku si málem ani nevšimla vzduchovych bublin kolem hlav relsií. Zdálo se, že je osvobodit nedokáže, dech jí začal docházet. Nuagarcia jí vložila do ruky jednu z perel a poté ukázal na druhou, povalující se u Ilosicniných nohou. Vystřelila k hladině, křídla jí v plavání pomáhala. Celá mokrá přeletěla k břehu a jala se líčení situace.

„Jsem si jistá, že je odtamtud musíme nějak dostat. Jenom je odříznout," přemýšlela Ebordat a prohlížela si jednu z dýk.

„Kazda tam může jít jednou," upozornila Viki.

„No jo, no jo. Ale to přeci nějak jít musí, no ne? Vzpomeňte, co nám řekla ta sfinga."

„Že tam každá může jen jednou?"

„Ne, že máme pamatovat na jméno zkoušky. Ta zkouška je Zkouška odhodlání, ne? Takže teoreticky... Zkouška odhodlání... Odhodlání... Odhodlání," opakovala chvíli, poté, aniž ji kdokoliv stačil zastavit, se i s dýkou vrhla do vody. Jezero ji k překvapení obou zbylých pustilo do svých vod.

Viki začala balit. Neočekávala, že by se ještě mohly vynořit, ale kdyby ano, chtěla být připravena na návrat i přesto, že nevěděla, jak bude probíhat. Glendixon jí pomohla a vaky nachystaly na břeh. Mokré oblečení i „ručníky" rozložily na trávu, kde na ně dopadaly sluneční paprsky a sušily je. Viki se ppsadila na písek a hleděla na vodu. Netušila, co se pod její hladinou odehrává a to ji znervózňovalo. Vzala také jednu dýku a rychle vletěla pod hladinu v místě, kdy si pamatovala relsie. Nuagarciu právě osvobozovala Ebordat, ale Ilodicni se stále zmítala v chaluhách. Černovláska k ní doplavala a začala ji odřezávat. Za několik vteřin se objevila vzduchová bublina i kolem její vlastní hlavy. Po minutě se k ní připojila i Ebordat a relsii vysvobodily. Vyplavaly na břeh. Následně se všechny chytily za ruce a zatmělo se jim před očima.

Zdravím, jsem tu s novou kapitolou na vysvědčení. Musím říct, pro mě to byl velmi náročný rok. To nošení roušek, nařízení a online výuka mi vše dost zkomplikovaly, i když ve finále mi možná pomohly k lepším známkám. Můžete mi napsat, jaký byl tento školní rok pro Vás a samozřejmě budu ráda i za kritiku a podporu.

Mějte se,

- Kat!