V jeskyni děti už opravdu nebyly, působila bez nich tak nějak prázdně. Viki věděla, že po těch dvou se jí bude stýskat, stali se takovým oživením dlouhé cesty. V jeskyni odpočívala jen sfinga, která překvapeně zvedla obočí, když se spatřila. Vstala a protáhla se. Tlapou si promnula obličej a prudce švihla ocasem. Před nimi se zjevila nezdobená obyčejná miska z kamene a sfinga si před ně stoupla v celé své kráse a hrozivosti. Glendixon vložila perly do nádoby, ty v tu chvíli společně s miskou zmizely.

„Splnili jste úkol, výborně. To se nepodaří každému," pochválila je a ocasem ukázala k průchodu. „Pokračujte rovně a brzy byste měly potkat moji drahou sestru," ušklíbla se a lehla si do rohu jeskyně.

Skupinka se na sebe podívala a následovala pokyny. Zde se chodba změnila k nepoznání. Z stropů kulatých jeskyní, které na sebe navazovaly, visely stalaktity, pod nimi rostly stalagmity a pokud se spojily, utvořily stalagnáty. Viki si vše obdivně prohlížela; muselo trvat věky, než se taková nádhera vytvořila.

Prošly deseti různě velkými jeskyněmi, až stanuly před klenutým obloukem. V šedé jeskyně přecházela zlatá sfinga, na konci dlouhých pramenů vlasů měla umístěné korálky ze zlata. Když se k nim otočila, Viki v jejích tmavě šedých očích spatřila stopy šílenství. Ocasem mávla ze strany na stranu a poté je jím přitáhla.

„Vida, to už je dlouho, co se někdo dostal tak daleko. A vidím správně člověka s křídly?" ujišťovala se. Promlouvala na ně sametovým hlasem, v němž se ovšem ozývalo výhružné vrčení. „Jistě vás zajímá úkol. No, vítejte u Zkoušky tajemství. Jedna z vás," odmlčela a ocasem ukázala na Ilosicni, „ty, ty mi řekneš své největší tajemství, které skrýváš přede všemi, a řekneš ho i ostatním," přikázala.

Ilosicni zavrtěla hlavou a zamračila se. Bojovně přistoupila blíže ke sfinze. „Proč bych to měla dělat? Co mi chceš udělat, když ti ho řeknu?" zavrčela.

„Já ti nic neudělám, já už ho znám. Ale ona by ho měla vědět." Ukázala na Nuagarciu, která se zatvářila zvědavě.

„Proč bych jim to měla říkat?"

„Protože jinak se dál nedostanete a smyslem této výpravy je vrátit ji domů, ne? Raději si pospěš. A jestli chceš povzbuzení, tak minimálně jedna tě nebude soudit."

„No dobrá," zaskřípala zuby. „Kdysi jsem si půjčovala knihy z knihovny a dávala je čarodějnicím," zamumlala a sklopila oči.

„Cože?!" zakřičela Nuagarcia a pohledem propalovala svoji kamarádku.

Od jinud se však ozval pobavený smích. Relsie i Viki se otočily na Glendixon, která se ho rukou snažila tlumit.

„Já jsem ale dělala to stejné," řekla a čelo si podepřena dlaní.

Nuagarcia se zatvářila šokovaně a otevřela pusu, ale nedokázala vydat ani hlásku. Těkala pohledem z jedné na druhou a mračila se. I Ebordat po nich vrhla káravym pohledem a poté protočila očima.

„No co, řekly, že zvýší moji moc. Ale poté, co to neudělaly jsem přestala," dodala jakoby na svoji obhajobu Glendixon.

Viki těkala pohledem po všech relsiích a nevěděla, co si má myslet. Ilosicni zahanbeně klopila oči k zemi, Nuagarcia naštvaně vrčela a vždy na krátkou chvíli otevřela pusu, připravena něco říct. Avšak mlčela. Glendixon se stále chichotala do dlaně a Ebordat ji přátelsky kárala.

„Můžeme jít dál?" otočila se Viki ke sfinze.

Ta odmítavě zavrtěla hlavou a poté na ni a Ebordat mávla tlapou. „Vy dvě, pojďte se mnou, musíme si promluvit." Prošla do vedlejší jeskyně a poté jakýmsi zvlněným vzduchem ještě dál. Viki se na léčitelku zmateně podívala a poté šla ve stopách sfingy.

„Proč myslíte, že jdou zkoušky uspořádány v tomto pořadí?" zeptala se jich.

„Podle obtížnosti," vyhrkla Viki a ani se nerozmýšlela. Ebordat přikývla a něco tiše zamumlala.

„Co je na zkouškách těžké?"

„U Zkoušky inteligence se musíme zamyslet," navrhla Ebordat a Viki souhlasila.

Přemýšlela nad Zkouškou odhodlání, ale nic moc ji nenapadalo. „To zadržování dechu a chaluhy?" navrhla nejistým tónem a nakrčila čelo. Léčitelka zakroutila hlavou.

„Spíše, že jsem musela jít do toho jezera podruhé i když druhá sfinga říkala, že to nejde. Ale to se mi nezdá příliš složité," dodala zmateně a pohlédla na sfingu tyčící se nad nimi.

„A co tehdy? Zdálo se ti to tehdy těžké?" ptala se vcelku znuděně sfinga a Viki nechápala, proč to chce vědět.

Ebordat si dlaní podepřela hlavu. „Ano, netušila jsem, co mě tam může čekat. Ale rozhodla jsem se a udělala jsem to."

„Proč je z těchto tří nejtěžší má zkouška?"

„Nesouvisí to nějak s tím, kdo to tajemství měl říct?" uvažovala tiše Viki. Toto jediné ji napadlo, jinak jí tato zkouška ani nepřipadala příliš složitá. „Že by měla Ilosicni nejhorší tajemství."

„Ne, tím to není," odmítavě řekla Ebordat. „Glendixon měla stejné tajemství. Jistě jde o to, že na Ilosicni by byla Nuagarcia nejvíce naštvaná, jelikož se s ní přátelí dlouhou dobu. Na Glendixon, mě ani Viktorii by tolik naštvaná nebyla."

„Výborně. A tuto zkoušku splníte, až jí bojovnice odpustí. Tak se vraťte. A menší rada: pokud jim řeknete, že kouzelnici musí odpustit, abyste prošli k posledním zkouškám, tak jí neodpustí." Vyvedla je z jeskyně ke třem mlčícím relsiím, aniž by kterákoliv z nich stačila cokoliv namítnout. Ilosicni se odvrátila od Nuagarcii, která na kouzelnici upírala ledový pohled. Glendixon k Ebordat přiběhla.

Nepromluvila. Vycítila jejich ustaranost a zamyšlení. Viki hlasitě vzdychla; toto bude ještě na dlouho. Jak měly Nuagarciu nenápadně postrčit k odpuštění, když jej nikdy nechtěla dát? Nuagarcia se tvářila zaprutile, stála si za svým názorem. Nedovedla připustit, že by její nejlepší přítelkyně zradila jejich domov. Jako by nikdy neudělala chybu, nikdy ji nepřemohlo sobectví a chamtivost.

Viki pomalu ztrácela trpělivost. Skřípala zuby a podupávala nohou o zem. Čas sice byl zastavený, avšak ona na tomto místě nechtěla strávit věčnost, nehledě na to, že pravděpodobně se s každou další vteřinou jejich šance na dokončení zkoušky snižovala a sfinga se jí ztrácela z dohledu. Kráčela pryč, otočená zády, ale přesto způsobem, aby stále viděly její zlatě se lesknoucí srst.

Aniž by to jakkoliv plánovala, bez rozmýšlení došla Viki k Ilosicni a přinutila ji otočit se. Poté ji jemně dotlačili k Nuagarcie a rozcepyrila její rudé vlasy. Nyní od sebe byly obě relsie vzdáleny sotva metr. Jako by podvědomě spustila proslov podobný tomu, jenž teprve před několika týdny říkala i svým přítelkyním ze Země.

„Hele, vy dvě jste nejlepší přítelkyně, které by pro sebe určitě riskovali i život. Máte velkou kliku, že jste se poznaly. A já to vím, i když vás znám jenom sedm dní, protože i to může  být dlouhá doba. Nemáte důvod na sebe být naštvané, protože přece každý udělal nějakou chybu a za to se nemusíte stydět. Já vím, Nuagarcio, že jsi oddaná své vesnice a relsiím obecně, ale tohle se stalo před několika dlouhými roky a všechno se změnilo. Nevím, jestli na Ilosicni jenom nevidíš, že ji to mrzí, nebo si toho nevšímáš, ale jde to poznat. Takhle, vím, že máš zlost, protože si myslíš, že tě nějakým způsobem zradila, ale to vůbec není pravda. Jenom ji prostě ovládla chamtivost a to se občas stane každému. Proto doufám, že jsi schopná Ilosicni odpustit a neztratit její kamarádství," dokončila svůj dlouhý monolog a všímala do, jak se tváře relsií pomalu mění. Během proslovu k ní došly i Glendixon s Ebordat a souhlasně přikyvovaly.

„No, v tomhle máš asi pravdu, udělala jenom chybu. Dobře, Ilosicni," promluvila ke kamarádce, „já... ti odpouštím. Ale nezapomenu ti na to."

„Děkuji," vydechla Ilosicni a v očích se jí zaleskly potlačované slzy. „Až se vrátíme, řeknu to vůdkyni Odnardiz," oznámila a šla směrem, jímž se vydala sfinga.

Brzy ji dostihly a ta se na ně nevzrušeně podívala. Jistě je celou dobu pomocí kouzel poslouchala.

„Můžete jít dál," ukázala k východu z jeskyně. „To nejtěžší vás teprve čeká. Nyní se setkáte s mou matkou."

Zdravím u další kapitoly. Tentokrát Viki potkala třetí sfingu. Omlouvám se za chyby, ale ta vedra mě zabíjí (u nás je 30°), takže se na nic nemůžu pořádně soustředit. Budu ráda, pokud my je opravíte a napíšete názor na kapitolu.

Mějte se,

- Kat!