Od azurové vody se odráželo světlo zapadajícího slunce. Vítr čeřil hladinu jezera a vytvářel malé vlnky. Bylo obrovské, nedalo se dohlédnout na jeho konec. Kolem Jezera ztracených nadějí rostly rákosy, ve vodě plavaly malé zlatavé rybky, z hlubin vycházel lesk perel. Jak překrásné. Ten, kdo toto vytvořil byl opravdu mocný a musel mít velkou motivaci, protože taková krása se nedala vytvořit jen tak z ničeho, musela vycházet ze srdce. Kdokoliv, kdo na Jezero ztracených nadějí pohlédl, ihned zapomněl na tragický příběh, který se k němu vázal a jen se nechával oslnit tou nádherou. I Viki toto udělala. Obdivovala čaroděje, jenž ho nechal vzniknout a to i přes hrůzný čin, který spáchal. Protože nikdo by nedokázal odolat takovému výjevu.

„Paní jezera! Annesamil! Potřebujeme tvoji pomoc, přijď, prosím. Annesamil, Paní jezera, dcero Jižní čarodějky, přijď a pomoz nám!" zvolala Ilosicni obřadně a dívky vyčkávaly. Ilosicni klidně stála, Nuagarcia létala z místa na místo, Ebordat si lehla do trávy a pozorovala pohybující se mraky roztodivných tvarů, Glendixon lehce podupávala nohou a Viki netrpělivě přecházela po břehu.

Po dlouhé chvíli čekání se utvořily velké vlny. Najednou se kousek od břehu objevila podivně vypadající žena a po hladině k nim kráčela. Nebesky modré šaty i kobaltově modrý plášť vypadaly, jako by byly z jakési podivné vody. Spadaly až k jezeru. Několik pramenů bílých vlasů se uvolnily ze zapleteného copu a spadly před tyrkysové oči. Z bílé pokožky vyčnívaly modré, téměř fialové rty. Díky jemným rysům a stejně tvarovanému úzkému nosu se dalo poznat, že se jedná o příbuznou Pontileeyi. Ve výstřihu šatů mizel stříbřitý náhrdelník. Na malíčku pravé ruky nosila malý prstýnek s rudým drahokamem. Usmála se a odhalila bělostné zuby.

„Co si přejete?" zeptala se.

První promluvila Ilosicni: „Rádi bychom, abys nás pomocí kouzel přenesla potokem až k jeskyni, ve které se skládají zkoušky."

„Aha," řekla a úsměv jí zmizel z tváře. Zatvářila se zklamaně, možná smutně. Prudce rozhodila rukama. „Opravdu toto?"

„Ano, v čem je problém?" zamračila se Ilosicni a podezíravě přimhouřila oči.

„Toto je Jezero ztracených nadějí. Jistě znáte příběh. Prý by si mohl každý přát nějakou věc. Ale takto to nikdy fungovat nemohlo. Jezero si něco bere a něco dává. Za první přání bylo zaplaceno dvěma životy a přesto se nesplnilo. Když se o jezero starám já, alespoň trocho ho krotím. Přesto si něco bude přát," vysvětlila. Najednou se Viki jezero zdálo jako nějaký padouch.

„A co? Co chce?" vykřikla bojovně Nuagarcia a pozvedla ruce zatnuté v pěsti.

„Podstatu ohňorožců. Poslední dobou na mě neustále útočí a ohnivá podstata jednoho z nich zajistí jezeru větší obranu. Přichází každý večer," vypověděla sklíčeně.

„Ohňorožci jsou sice velice rychlí, ale pochybuji, že by se dokázaly během chvilky dostat z Ohňorožčího vulkánu až sem. A pokud by vyběhli dříve, někdo by je musel zastavit, jelikož by bylo moc brzy," řekla pochybovačně Ilosicni a skepticky se na Annesamil podívala.

„Ale oni jsou mezi kopci," ozvala se slabým a nejistým hlasem Viki. Relsie na ni zmateně pohlédly, Paní jezera však bylo vše jasné.

„Ona s tebou komunikuje," řekla udiveně a když viděla nechápavé výrazy dívek, dodala: „Sadifie. Napovídá ti. To se velice dlouho nestalo a to ani vám, člověkům. Něčím ji zaujala," poslední větu si tiše zamumlala.

Nuagarcia se tou záhadou nijak nezabývala. „A tady máme prostě čekat, dokud ohňorožci nepřiběhnou? Fajn, to mi nevadí." Položila se do zelené trávy a pod hlavu si dala ruce. Tímto prudkým pohybem se uvolnilo několik špinavých pramenů z drdolu.

★★★

Slunce už téměř zmizelo za dalekými horami a ohňorožci pořád nikde. Viki velmi zajímalo, jak vlastně vypadají. Zřejmě to byli nějací jednorožci, kteří měli cosi společného s ohněm. Najednou se ozval dusot. Kopyta dopadající na zem. Byly jich desítky! A byla slyšet stále více a více. Tvorové se přibližovaly nevýdanou rychlostí. Bylo jich kolem třiceti a čím blíže byli, tím více mohla Viki rozeznat detailů. Jako jednorožci, které si představovala, rozhodně nevypadali. Z jednolité černé barvy zářily vždy jen rudé oči. Dokud nezažehli hřívu a ocas. Najednou se všude objevil oheň. Převyšovali každého koně, kterého kdy spatřila. Z černých rohů s rudými odlesky vyslali ohnivé koule k jezeru. Narazily do hladiny a zničehonic byla všude pára. Relsie se vznesly a snažily se vzpamatovat.

Hroziví ohňorožci se nacházeli kousek od břehů a zuřivě se bránili vodním útokům. Paní jezera boj prohrávala. Ještě předtím, než se velké vlny vůbec dostaly na dosah ohňorožců, vypařily se. Všude syčela pára a tvořila bělostný závoj. I přesto, že slunce již zapadlo, bylo všude světlo.

Ilosicni mávla rukou. „Kdyż jednoho chytíme, dokážu mu jeho podstatu odebrat."

„A jak ho chceš chytit? Hoří. Nedá se jich dotknout," poznamenala Nuagarcia zřejmé.

„A proč je prostě neuhasíte? Vždyť, není to nejlehčí řešení? Vody je tady všude dost," navrhla Viki a Nuagarcia se rozesmála.

„To je magický oheň. Vychází z ohnivé podstaty. Nic ho nemůže jenom tak uhasit."

„Ne, počkej. To možná není až tak špatný nápad. Možná, možná kdybych dokázala vyčarovat dostatek magické vody, pak možná... Ale kde bych ji vzala? Ohnivá podstata je silnější," mumlala si pro sebe Ilosicni a přemýšlela. Chtěla vymyslet řešení jejich problému a, jak se zdálo, ostatní, kromě Nuagarcii, se v tomto tématu moc neorientovaly.

Bojovnice zvedla ruce, jako by se vzdávala a pomocí luku a šípů se zapojila do boje. Ilosicni neustále přelétávala z místa na místo a usilovně přemýšlela. Nákrčila obočí a rty stáhla do úzké linky. Rukou si zajela do rudých vlasů. Páry přibývalo. Ještě než se šíp dotkl těla ohňorožce, shořel na popel a vypařil se. Jeden si jich však všiml. Otočil se a v očích je mu objevil vražedný pohled. Pohled divokého zvířete, který měl v tuto chvíli jediný instinkt. Zabíjet. Ze špičky jeho rohu vytryskl proud ohně. Dívky se rozlétly každá jiným směrem. Ilosicni rychle přešla do útoku. Malé koule z vody dotíraly na ohňorožce, pro toho ale byly jenom jako otravný hmyz.

„A tu vodu, tu speciální vodu, bych nemohla vyčarovat já?" napadlo Viki. „No, když... Hm, jak jste to říkaly?... Využívám energii Sadifie. Nešlo by to nějak?" koktala a v obličeji vytvářela podivné grimasy.

Ilosicni se k ní pruce otočila. „To mě napadlo, ale to nepůjde jen tak. Divoká magie je na ovládnutí velmi těžká. Obvykle se začíná se zemí, občas se vzduchem. Živel musíš vyčarovat. Na to je potřeba energie i zručnost," vysvětlovala a koutkem oka sledovala ohňorožce. „Díky živelné podstatě, kterou mají jen některé druhy, musí být vody mnoho. A to je jádro problému. Já nemám dostatek energie, abych jí vyčarovala tolik, ale za to jsem dostatečně zručná. Ty to máš přesně naopak," povzdechla si.

„Aha. A nemohla bych to přece jen vyzkoušet? Alespoň to zkusit, třeba to fungovat bude," nevzdávala se Viki své naděje.

„Dobrá. Dělej přesně, co ti řeknu," přikázala Ilosicni a začala udílet pokyny.

Černovláska zavřela oči a doufala, že nespadne. Víčka tiskla pevně k sobě. V mysli slyšela šumění vody, syčící páru, dupání kopyt. Oprostila se od všech okolních zvuků. I se zavřenýma očima viděla vlny čeřící poklidnou hladinu jezera. Nic, než voda, pro ni v tu chvíli nebylo. Zaplavila její tělo i duši. V srdci a duši se jí tvořily kapičky vody. Ty stékaly do dlaně, kde se měnili v malinkou kouly tvořenou pouze jimi. Zaplavila ji euforie. Cítila velikou radost a to nejen z toho, že vše funguje. Najednou spatřila obraz. Scénu. Její pocity se prudce změnily a kdosi začal křičet.

Zdravím. V úterý jsem vydala novou kapitolu, ovšem dnes později než obvykle. Jak se vám líbila a co si myslíte o hlavních hrdinkách a ohňorožcích? Kdo podle vašeho názoru křičel a co Viki viděla?

Mějte se,

- Kat!