Velmi rychle se schylovalo k večeru. Dívky se kvapně blížily k Jezeru zatracených nadějí. Když některá z nich nahlédla do mapy, ihned jí bylo jasné, že se nestihnou dostat k jeskyni. Nálada potemněla stejně, jako obloha. Žádná netušila, jak dlouho budou zkoušky trvat, co jim však bylo jasné bylo, že i kdyby se do večera následujícího dne dokázaly dostat ke vchodu do jeskyně, zkoušky za jednu jedinou noc nestihnou. Vše se zdálo být ztraceno a Vikina nálada klasla na bod mrazu. Začala být velmi nepříjemná, odpovídala vždy jednoslovně, když najednou je Ilosicni zastavila a zamračila se.

„Jak je možné, že mě to nenapadlo dříve?" zamumlala sama pro sebe a když se na ni upřely pohledy všech, začala vysvětlovat: „Paní jezera. Říká se, že vás dokáže velkou rychlostí přenést vodami jezera a okolních toků. A jelikož k jeskyni vede takovýto okolní tok, mohly bychom ji o to požádat. Mohly bychom se tam dostat ještě dnes!" řekla a Viki radostí zavýskla. Rychleji, než kdy předtím, a s nově nabytou nadějí, se rozlétla kupředu.

Krajina kolem se jí najednou zdála nudná a monotónní, nezajímavá, přesto, i když se na ni nedívala, byla nádherná. Její pohled se upínal kamsi do dáli, ke vzdálenému jezeru. Když se vše zdálo ztracené, naděje se vrátila. Slunce jako by se rozzářilo jasněji, ptáčí písničky byli krásnější a kouzelnější a ona přestala přemýšlet nad bezvýznamností svého života. Doufala, že Paní jezera bude milá, jako víly z pohádek. Byla ochotna udělat cokoliv, pokud jí to zajistí příchod zpět domů.

Otočila se. Ostatní za ní zaostávaly. Díky kouzlům v jejích křídlech jí nemohly stačit. Zpomalila a počkala na ně. Zpočátku na ně nemluvila a ony si povídaly jen mezi sebou. Postupem času však zatoužila zapojit se do rozhovoru a zapátrala ve svých nově nabytých vědomostech. Relsie mluvily o útocích na relsiiské vesnice. Něco podobného říkaly i před začátkem výpravy. Tehdy u Odnardiz. O tomto však Viki nic nevěděla, v babiččině knížce to nebylo. A vědomí Sadifie, či co to bylo, jí tyto informací neposkytlo. Mohla tedy jen naslouchat, tak jako vždy.

„Ale já to přesto nechápu, Ilosicni. Poslední takový útok byl kdy? Před vznikem Hraničního pásu? Nebo ten démonův? Mám v tom zmatek, na historii jsem nikdy moc nebyla," říkala klidně Ebordat a prohrábla si tyrkysové vlasy, které se za tu dobu také značně zašpinily.

Odpovědi se ujala Nuagarcia: „No, jestli nepočítáš ten organizovaný útok na naši vesnici před asi deseti lety, tak to bylo před sto lety. Útok od Severní čarodějnice s cílem zničit její sestry a jejich přisluhovače." Poslední slovo vyřkla s notnou dávkou sarkasmu a protočila očima.

„Nuagarcio, Ilosicni, stále si nejsem moc jistá, co se snažíte říci. Proč by někdo útočil? Je pravda, že se dějí podivné věci, ale kdo by útoku velel? Vážně pochybuji, že by to byli draci, Severní čarodějnice momentálně také ne, Noční bytosti bych do toho neřekla. Napadají mě čarodějnice a čarodějové, avšak ti s černými nikdy nespolupracovali," povídala zmateně Glendixon. Zakroutila hlavou a zlaté vlasy utvořily svatozář. Poté pohlédla k obloze a na něco ukázala.

„Máme společnost," ušklíbla se bojovnice. Mířily k nim tři postavy, všechny zakryty plášti s kapucemi. Letěly přímo k nim, ale zjevně se útočit nechystaly. Jedna z nich měla křídla, musela to být relsie.

Ilosicni se snesla na zem, ostatní ji nasledovaly. Ty tři postavy se postavily kousek před ně. Ilosicni k nim vykročila přichystaná ke kouzlení. Relsie udělala několik kroků k dívkám a kapuci sundala z hlavy. Nuagarcia pootevřela ústa a nakrčila čelo, Ilosicni překvapeně vzdychla.

„Co tady děláš? Myslela jsem, že tě nikdy neuvidím. Kde jsi celou tu dobu byla? A kdo jsou oni?" vychrlila Ilosicni řadu otázek.

„Kdo je to?" vstoupila do rozhovoru Viki.

„Já jsem Titannely, můžeš mi říkat Anne. Pro mě to urážka není, moje jméno je hrozné."

„Titannely? Ty jsi ta Titannaly? Ta která odešla z vesnice? A vy ji znáte?" ptala se Ebordat, čímž Viki ještě více zmátla. Titannaly se však jen královsky uklonila a dívkám zamávala.

„Ano, to jsem já. Byla jsem sem vyslána, abych našla vás. Ili, Ciu, Ebordat, Glendixon a Viktorii," pronesla důležitě. Ilosicni i Nuagarcia se zašklebily, když vyřkla zkráceniny jejich jmen. „Nemůžu vám říct, kdo nás poslal, což mi připomíná: to jsou Mab, celým jménem Mabelion," ukázala na čarodějnici, která si také sundala kapuci, „a El, Elegendin." To byl vysoký čaroděj, do jehož tváře nemohly vidět.

„Prima, proč jsi za náma přišla? Tak dlouho se ti dařilo schovávat se a teď jen tak se odhalíš," poznamenala Nuagarcia, která ke trojčlenné skupince došla.

„Já se neschovávala, jak jsi to nazvala. Cestovala jsem. Nejprve jsem navštívila Nekončící les, potom jsem byla v Hraničním páse, kde jsem potkala tyto dva. S Mab jsme poté chvíli žily v Dračích špičácích, kde jsme se spřátelily s draky. El se k nám přidal, když jsme se opět setkali na severu. Navštívili jsme Červený les, Kouzelný les, několikrát jsme prošli Nekončícím lesem. Byli jsme téměř ve všech relsiiských vesnicích, bojovali se všemi nepřátelskými bytostmi. A vystoupali jsme na Ohňorožčí vulkán. Já se neskrývala, jen jsem si užívala života. A doporučuji to každé z vás," dokončila svůj monolog.

„No, to je skvělé. A proč jsi nás vyhledala?" zeptala se tentokrát Ilosicni.

„Eh, jistě. Ele, kde to je?"

Čaroděj sáhl do kapsy a hodil Titannely váček. Relsie ho otevřela a vytáhla z něj řetízek s bílou perlo. Došla k Viki a vtiskla jí ho do ruky.

„Moc informací nemám. Až budeš potřebovat pomoci, znič perlu. Ale smíš to použít pouze jedinkrát, proto se vždy pečlivě rozmysli." Po těchto slovech se relsie, čaroděj a čarodějnice rozlétly pryč a dívky tam zůstaly stát s neveřícnými nebo zmatenými pohledy. Až po několika minutách se odhodlaly k pokračování v cestě. Všechny přemýšlely téměř nad tím stejným. Málem si nevšimly vodní plochy, ke které se blížily.

Zdravím. Jsem tu s novou kapitolou, v níž se Viki a spol. střetly s trochu neobvyklými čaroději a relsií. Každopádně, doufám, že se vám tato kapitola líbila, příště se můžete opět těšit na trochu akce. Budu ráda za kritiku.

Mějte se,

- Kat!