Byl to začátek šestého dne jejich nebezpečné cesty a Viki se poprvé vzbudila dříve než ostatní. Hlídku držela Ilosicni, která se nacházela mimo jejich skryté tábořiště. Černovláska se opřela o drsnou kůru stromu a pozorovala scenérii před sebou. Obloha na východě se začínala zbarvovat do červena, na horizontu se objevily první sluneční paprsky. Vše se zdálo být tak přirozené. Viki vnímala lehkou změnu nálady celého světa. Noční bytosti se stahovaly do svých úkrytů, jak světlo vítězilo nad tmou. Atmosféra se měnila, zatímco slunce se posouvalo výš a výš. Byl čas dobrých, klidných, odhodlaných. Slunce značilo příchod nového dne, který měl velkou šanci, být lepší, než ten předchozí. Nepřinášelo s sebou jen světlo a teplo, ale i naději. Naději pro obyčejnou dívku z jiného světa.

Pozorovat tento nádherný výjev za ní přišly relsie. Nuagarcia, která vyletěla do koruny stromu, Ebordat, jež si sedla vedle Viki a poslední Glendixon. Bez jediného pohybu sledovaly nádhernou scénu a na chvíli zapomněly na svůj úkol. Z podivného „tranzu" je probrala až Ilosicni.

„Zdáte se mi probuzené, můžeme tedy sbalit stany a uklidit tábořiště," řekla nezvykle nahlas a důrazně, poté se ušklíbla, když sebou dívky trhly a Nuagarcia malém spadla ze stromu. Začala rozdávat úkoly. Viki vrátila kameny, jež ohraničovaly ohniště, na jejich místa, spálenou stranou dolů. Popel rozsypala po okolí, aby ho rozfoukal vítr. Uhlíky, které zbyly poschovavala do vysoké trávy.

Po krátké přípravě se vydaly na cestu. Letěly kousek nad prosluněnou loukou. Na každičké stéblo trávy dopadal sluneční paprsek. Nad malinkým jezírkem se krčila stará vrba a její dlouhé větve sahaly téměř k hladině čiré vody. U té stály se skloněnými hlavami dvě zlaté laně, které se sem přišly napít. Tento impozantní obraz doplňovali maličcí ptáčci zpívající libozvučné písně. Kos poskakoval po zemi a hledal potravu. Nad hlavami dívek přeletěl vrabec, který se následně usadil na jedné z větví vrby. Když se k nim dívky přiblížily, zvířata utichla a rozprchla se.

Ebordat se u vrby zastavila s hluboku úctou. Stromu se téměř poklonila, poté vzala velmi malý nožík a začala z vrby odřezávat části kůry a listy. Ukládala si je do koženého vaku. Viki ji pozorně sledovala a zkoušela přijít na to, co dělá. Po několika dlouhých minutách léčitelka vstala a oprášila si špinavé kalhoty. Tyrkysové prameny vlasů, které jí zamezily výhled, si zastrčila za ucho a usmála se. Ilosicni protočila očima a gestem naznačila, ať pokračují.

„Proč jsi to dělala?" zeptala se Viki, když Ebordat dohnala.

„To byla vrba lékařská. Je jich hrozně málo a existuje jen několik čarodějů, čarodějek a relsií, které umí její části zpracovávat. Já jsem se jednou dostala k lektvaru z její kůry a on umí uspíšit léčení. Například správně namíchaný dokáže za pár minut zastavit silné krvácení a udělat z něj jizvu. Jenom škoda, že nemám všechny přísady. Sice mám vodu, kůru, krev víly, nadrcený dráp gryfa i kořen smrku rychlejšího, ale chybí mi chaluha jezerní. Poté existuje ještě druhý lektvar, do něhož jsou potřeba listy vrby lékařské, nadrcený kořen smrku rychlejšího, výtažek z dračího srdce, esence vody a samozřejmě i voda. Esence vody a výtažek z dračího srdce se získávají jen velmi těžko. Tento lektvar dokáže vyléčit veškerá zranění, včetně smrtelných, a doplní energii," domluvila Ebordat a podívala se na Viki, zda je jí vše jasné. Ta přikyvovala i přesto, že byla zahlcena velkým množstvím informací. Snažila si to nějak přebrat v hlavě. O žádné z těch rostlin nikdy neslyšela.

Ze zdvořilosti se s relsií ještě chvíli bavila. Dozvěděla se, že existuje lektvar, jenž s malými úpravami dokáže léčit většinu infekcí. Evordat ho použila na léčbu infekce z dračích zubů, kterou dostala Nuagarcia. Základ pro lektvar je vílí krev, sušené kopřivy a špičky jednorožcích rohů - ty se většinou nacházely na okraji Nekončícího lesa. Aby vyléčil infekci z dračích zubů, byly potřeba sušené asly a zázvor, který v tomto světě kupodivu existoval. Nebyla však žádná záruka, že bude lektvar fungovat. Někdy infekci nevyléčil vůbec, jindy ji jen zmírnil.

Tyto informace šly jedním uchem dovnitř, druhým ven. Myšlenky se jí v hlavě míhaly, těkala od jedné k druhé. Vůbec nechápala, jak může něco takového fungovat. Kouzla, lektvary, draci. Měly to být jen pohádky. Jakou měly malé víly šanci přežít? Jak mohla kouzla fungovat? Jak by mohla směs vody smrku, vrby, drápu a chaluhy vytvořit lektvar, který dokáže ze silného krvácení udělat jizvu? Nic nedávalo smysl a přesto to fungovalo. Viki z toho byla zmatená. Navíc se jí již dvakrát stalo, že věděla něco, co vědět neměla. Například, byla si jistá, že zatímco u relsií je jen jedno pohlaví, u víl jsou obě. Nikdo jí nic takového neříkal. Tato vědomost se prostě vyskytla v její hlavě! A když nad tím uvažovala, zjistila další věci. Draci se dělí do tří skupin. Ohňorožce vytvořila čarodějnice. Vždyť ona ani nevedla, co ohňorožec je! Jako by s ním komunikovalo nějaké vědomí, které to všechno ví.

A uvědomila si ještě něco. Ona relsie znala ještě, než se do Sadifie dostala. Tedy, nevěděla, že se nazývají relsie, ale o vílách, které mají stejnou barvu očí, vlasů a křídel, jí vyprávěla babička Helena. Stejně tak o lese, ze kterého se nikdo nedostane. Měla o tom i knihu. Tenkou knihu plnou ilustrací. Snažila si vybavit další věci, ale bylo to už dávno.

„Haló!" Před očima jí někdo mávl rukou. „Jsi tady? Já jen, že míříš do Nekončícího lesa," řekla Ebordat.

„Co? Jo, jsem v pohodě. Kdy bude oběd?" zeptala se a Glendixon kousek před nimi se zasmála. Ebordat se na ni nechápavě podívala.

„Tady máš." Ebordat jí podala sušené maso, do kterého se Viki s chutí zakousla. Ani si neuvědomila, jak velký má hlad. Bez zastávky pokračoval v cestě a mířila vstříc svému domovu.

Zdravím! Dnes jsem, jako každé úterý (*kašel* jasně... *kašel*), vydala další kapitolu. Moc nevím, co sem napsat, snad jen, že na nějakou pravidelnost ve vydávání kapitol se dost možná budu muset vykašlat, kvůli škole. Ale nic nepředpovídám.

Děkuji za hlasy a komentáře u minulých kapitol, budu ráda, když se nějak vyjádříte i k této.

Mějte se,

- Kat!