Vrátily se do tábora, kde Ebordat opékala maso. Převlékly se do suchého oblečení a Glendixon pověděla, co se jim stalo. Viki se snažila moc neposlouchat, stále to v ní vyvolávalo nepříjemné pocity a vzpomínky. Mnohem raději by se věnovala učení, čtení, klidně i sportu. Zanedlouho nastal konec nepříjemného vyprávění a Viki opět začala pochlouchat. Relsie jim začaly pokládat otázky.

„Vážně pět? A vůbec spolu nebojovali navzájem?" zeptala se Nuagarcia a v jejím hlase šly zaslechnout stopy zmatení i strachu.

„Ano, přesně tak. Také mě to překvapilo," odpověděla zlatovláska a bradu si vyčerpaně opřela o koleno.

Viki nechápala, oč tu běží. V takových chvílích se vždy cítila mnohem více odstrčená. Nemohla se zapojit do rozhovoru, nedokázala mu ani porozumět. Jako by zde ani nebyla. A takovéto pocity ji provázely i na Zemi i v tomto světě, kde se to stávalo mnohem častěji.

„Neměly bysme se už chystat, abysme po obědě vyšly?" navrhla, aby se také zapojila do konverzace.

„Dobrý nápad, Glendixon, pomoz nám sbalit stany," přikázala Ilosicni.

Viki šla do svého stanu. Moc věcí tu neměla, jen tenkou deku. Mokré oblečení jí schnulo venku na trávě. Přikrývku úhledně poskládala a vložila do vaku. Poté sbalila stan. Následně to stejné udělala i s Ebordatiným stanem. Všimla si, že relsie už sedí u ohně a jí. Přidala se k nim.

★★★

„Už bychom měly vyrazit, jsme dost pozadu o proti plánu," navrhla Ebordat a ukázala jim jejich polohu na mapě. Viki se zděsila. Nebyly blízko ani ke konci potoka! Věděla, že by všechny zdržovala a to nemohla dopustit. Upřela se na jefinou věc, která se jí v tu chvíli zdála nejdůležitější a soustředila se na svá křídla. Kupodivu to šlo snadno. Křídla se zjevila takřka okamžitě. V jeskyni jí to pravděpodobně nefungovalo jen kvůli rozrušení.

„Myslím, že můžeme," navrhla a jako první vzlétla do vzduchu. Už jí to šlo mnohem lépe, když se soustředila, dokázala bez zakolísání letět.

Ostatní ji nasledovaly. Jen předtím zničily ohniště a popel vysypaly po okolí, aby je nikdo nemohl sledovat. Pomohla jim, i pro ni to bylo důležité, obzvláště, když poznala, jaké bytosti v Sadifii přežívají. Poté už vylétly směrem k jihu.

★★★

Cesta probíhala beze slov. Všechny musely přemýšlet a Viki nejvíce. Nejenže se musela soustředit na svá křídla, zároveň se ale věnovala svým rozporuplným myšlenkám. Na jednu stranu věděla, že se při zabití vlkodlaka jen bránila, na druhou stranu vše chtěla změnit. A už tušila, kdo jí s jejím vnitřním konfliktem pomůže.

„Um, Ilosicni, nerada tě otravuju, ale potřebovala bych tvou radu. Víš, jak jsme byly v té jeskyni, no tak já... Já jsem no, víš..." Viki začala popotahovat.

„Zabila jsi bytost psar. Dobře to vím a dál?"

„No, moc nevím, jak se s tím vypořádat. Vím, že to bylo v sebeobraně a že on by mě jinak zabil, ale stejně! Prostě mě zajímá, jak ses se svým prvním zabitím vypořádala ty."

„Já jsem poprvé zabila ještě před závěrečnou zkouškou. Víš, vždy spolu jedna kouzelnice a jedna bojovnice utvoří dvojici a poté je jejich úkolem vzdálit se alespoň tisíc a pět set vartů od vesnice a přežít noc. A to je většinou poprvé, co někoho zabijeme. Ale když jsem já měla jeden rok před zkouškou v naší vesnici chybělo dost relsií. Vycvičených bylo jen jedno sto, z toho více než polovinu tvořily řemeslnice a léčitelky, které většinou nebojují. A když nás pak napadly čarodějnice, musely jsme se do boje zapojit i mi, neúplně vycvičené kouzelnice a bojovnicice. Jednu jsem zabila, na víc jsem se nezmohla. Musela jsem se s tím vyrovnat. Dostala jsem spoustu rad. Hlavně musíš nechat svým emocím volný průchod a také to přijmi jako fakt."

Kouzelnice odlétla o kousek dál a nechala Viki přemýšlet. Ta to však vůbec nechtěla. Potřebovala se nějak uklidnit a tak pozorovala krajinu. To, co viděla, ji překvapilo. Byly tu mnohem sytější barvy než na severu. Také slunce zářilo jasněji. Na stromech posedávali vrabci a kosi. V trávě rostly barevné květiny. Černovláska se sklonila a jednu utrhla.

★★★

Letěly už dlouhou dobu, alespoň dvě hodiny, a Viki to začínalo vyčerpávat. Navíc začínala mít hlad. Bylo jí to nepříjemné a nepodobné. Obloha potemněla, Slunce za šedivými mraky nešlo ani zahlédnout. Počasí se zhoršovalo. Začal foukat silný vítr a začal Viki smýkat ze strany na stranu.

„Nepřistaneme?!" zavolala, aby ji bylo slyšet. „Myslím, že začíná pršet."

Relsie vzhlédly k obloze, jako by si toho všimly teprve teď. Klesly k zemi a zamířily k nejbližší skupince stromů. Jako na zavolanou vichr zesílil a z oblohy padaly provazce vody. Schovaly se pod široký strom s velkou korunou, který je alespoň trochu chránil. Dívky si zakryly hlavy.

„Co se děje? Jak to, že se počasí tak moc zhoršilo?" ptala se Viki, která vůbec nechápala. Před několika minutami byla přeci obloha bez mráčku a najednou tohle!

„Je to Mořská bouře, jak se jí říká. Sadifie je obklopena vodou. Na jihu se ta voda velmi vypařuje a mraky jsou poté vzdušnými proudy zaneseny sem. My ji moc nezažíváme, žijeme moc na severu, ale dost jsme o ní slyšely. Vítr velmi zesílí a padají velké kapky." Své vysvětlení musela Glendixon křičet, přes bouři by ji jinak nebylo vůbec slyšet.

„A kdy skončí?"

„Za několik málo hodin, musíme zde vyčkat. Zkusím rozdělat oheň," navrhla Ilosicni.

Nejprve jí to nešlo, poté použila Divokou magii a mokré dřevo z rázu chytlo. Všechny se přiblížily k ohni, chtěly se ohřát. Byla jim zima, byly promočené až na kost. A nejvíc Viki.

„Co budeme dělat? Pokračovat nemůžeme, daleko bychom nedošly. Můžeme se pokusit postavit stany, ale nevím, jak to půjde," konstatovala Nuagarcia.

„S tím souhlasím a já s Viktorií bychom poté mohly procvičovat kouzla, myslím, že je to potřeba."

Viki byla překvapená, když toto Ilosicni navrhla. Obvykle se do toho tak nevrhla. Ale souhlasila. Učila se nová kouzla. Kouzlo skrýše, neviditelnosti, které ji skrylo pouze, když se nehýbala, růstu, to se používalo jen na rostliny. Připadala jí vcelku užitečná, možná až na to poslední. Ilosicni to však odůvodnila tím, že je přechodem k Divoké nagii, kterou se Viki toužila naučit.

K večeru, když už se chystaly spát, pršet přestalo. Poté, co se najedly, si Nuagarcia vzala první hlídku. Už zřejmě nabrala spustu sil. Viki ulehla do svého stanu a, plná vyčerpání, usnula.

Zdravím. Jsem tu s další kapitolou. Tentokrát Viki a spol. „přepadla" Mořská bouře. Abych vše uvedla na pravou míru: tato kapitola slouží jen jako výplň mezi těmi akčnějšmi, ale informace z ní budou pravděpodobně využity někdy v budoucnu.

Jaký máte názor na postavy a kapitolu? Myslíte, že Viki od příchodu zesílila, nebo se stále vůbec neorientuje a téměř nic nezvládá? A co se podle Vás stane příště? Budu ráda na každý komentář i hlas. Mějte se pěkně,

- Kat!

PS: Omlouvám se, že jsem minulý týden nevydala, ale škola a stres udělají své.