Později se Viki proklínala, že ji to nenapadlo dříve. Bylo tak jasné, že větve skrývají díru. Nyní však na nic takového neměla ani pomyšlení. Vždyť právě padala znovu v rozmezí několika sekund! Glendixon jejich pád zkoušela přibrzdit, ale moc jí to nešlo. I ona musela být ve velkém šoku. Alespoň je dokázala zbrzdit tak, že si nezlomily žádnou končetinu.

Po dopadu notnou chvíli jen ležely na zemi a sténaly bolestí. Poté si však řekly, že by něco měly dělat. Glendixon se postavila a Viki se zvedla do sedu. Rozhlédla se kolem sebe a to co viděla, se jí moc nelíbilo. Připomínalo to místnost, jen bez stropu. "Podlaha" i "stěny" byly jak z kamene a hornin. Vlhkost se tu smršťovala a v podobě kapek vody po nich stékala. Vedly odsud dva velké tunely, ale jinak zde byla spousta malých děr.

„Jsi v pořádku?" zeptala se Glendixon. Viki kývla.

„Můžeš létat a odnést nás odsud?"

„Ne, mám nalomené křídlo, nic, co by nespravila Ebordat." Mávla nad tím rukou. „A ty? Zvládneš si vyčarovat křídla a odnést nás?"

Viki se soustředila. Opakovala postup, kterým zhmotnila svá křídla. Nešlo jí to. Toto místo jí zabraňovalo soustředit se. Vše zde vyřazovalo cosi negativního. Nebezpečí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné. Jen zakroutila hlavou.

„Mohly bysme tady počkat, nebo zkusit vylézt, jsou tady díry, kterých bysme se mohly chytat," navrhla. Glendixon se zde snad poprvé rozhlédla a její výraz se ze zmateného rychle proměnil ve vystrašený.

„Tady nemůžeme zůstat, setkávají se tu Noční bytosti psar, pravděpodobně klan Amior. Jestli nás tu najdou... ani nechci pomyslet na to, co by se stalo," mluvila rychle a vystrašeně. Roztřásla se. Viki však polovině z toho, co řekla, nerozuměla. Jaké Noční bytosti psar? Jaký klan Amior? Avšak z tónu hlasu relsie vycítila, že pokud zde zůstanou, brzy se odpovědi dozví.

„Tak půjdeme jednou z těch chodeb, ne?" navrhla černovláska. Tušila, že ani toto není ideální řešení, ale nic jiného ji nenapadlo.

„Nemáme jinou možnost. Ale připrav se na boj. Kuši máš jistě u sebe. A měly bychom jít. Brzy jim dojde, že se něco stalo a vypraví se sem."

Rychle vběhly do tunelu po jejich pravé straně. Byl o něco větší než ten druhý, dobře se  tam vešly. Navíc  v něm byla spousta výklenku, do kterých se mohly schovat. Už po pár minutách dokázaly zaslechnout zvuky přicházející ze směru velké jámy. Viki usoudila, že cestu vybraly dobře, když tam nebyl ani jeden jediný z tvorů.

Zanedlouho došly na rozcestí. Mohly pokračovat rovně, nebo zabočit doleva. Z obou cest se ozývaly děsivé zvuky. Kolem byla tma, nic nerozenaly. I když náhledy do obou tunelů, nic neviděly. Musely se rychle rozhodnout, zůstávat na jednom místě nebylo bezpečné.

„Rovně to povede k tábořišti," nadhodila Glendixon a s touto informací, která jim dodávala alespoň malou naději na brzký návrat k ostatním, pokračovaly.

Čím dále byly od rozcestí, tím hlasitěji slyšely zvuky. Už to nebylo jen jakési slabé vrčení, které se ozývalo z veliké dálky, byla to normální řeč. Tedy, ne úplně normální, znělo to, jako by ti tvorové byli napůl psi či vlci a napůl lidé.

„Musíme se schovat a počkat než projdou," zašeptala Glendixon a zatáhla je do blízkého výklenku.

Viki se zaposlouchala. Slyšela kroky a řeč. Ty věci se přibližovaly. Mohlo jich být pět. Z části jim už rozuměla. Říkaly cosi o jejich vůdci a velké díře. Něco o vetřelcích. Hledaly je! Viki se roztřásla. Na malý moment ji ovládl strach. Měla chuť rozběhnout se pryč. Když jejich hlasy zničehonic utichly, černovláska se raději natlačila ke zdi ještě více. Doufala, že neměly dostatečně vyvinutý čich.

„Někdo tu je. Cítím to," zachrčel jeden z nich.

Viki zatajila dech. Nevěděla, co by se s nimi stalo, kdyby je našly a ani to vědět nechtěla. Glendixon do obličeje neviděla, ale soudila, že i ona je vystrašená.

„Tak jako jsi minule cítil víly? Žádné tam tehdy nebyly a nikdo tady nebude ani teď." Uslyšely hluboký drsný hlas zvyklý velet. Musel to být nějaký vůdce této skupinky. Obě byly v tu chvíli rády, že nevěří tomu druhému.

„Jsou tam! Před námi. Jsem si tím jist!" odporoval dále ten první. Tvorové už byly velmi blízko k jejich úkrytu.

„Sarrresi!" zavolal vůdce. „Zkontrrroluj to vepředu, jinak nám Rrráz nedá pokoj." přikázal.

Ten, zvaný Sarez zamířil přímo jejich směrem. Věděly, že jsou odhaleny. Viki nějak vytušila, že nejsou dostatečně rychlé, aby utekly. Zbývala jim tedy jediná možnost. Bojovat. Na nic nečekaly a vystoupily ze svého úkrytu odhodlalány přežít.

Viki poprvé spatřila ty tvory. Ve svém odhadu se ani moc nespletla. Byli to kříženci lidí a vlků. Vlkodlaci, jak je znala ona. Měli vzpřímený postoj, jako lidé. Měřily alespoň dva metry a celé jejich tělo obalovaly svaly. Ovšem jejich hlavy patřily vlkům. Cenili tesáky a od úst jim odkapávali sliny. Sytě rudé zorničky se na ni dívaly hladovým a rozzuřeným pohledem. Jediné, co alespoň trochu připomínalo vlasy byla tmavší a delší srst na vrcholku hlavy. Jejich lidské prsty s drápy porostlé krátkou srstí vypadaly zvláštně. A obzvlášť, když jejich chodidla zůstala vlčí.

Vlkodlaci skočily k nim. Glendixon zacouvala a stiskla spoušť kuše. Jen těsně netrefila srdce největšího. Hned na ni však spadl jiný a jeho tesáky o kousek minuly její krk. Vykřikla. Viki, která zrovna zamířila kuší na jiného vlkodlaka to vytrhlo ze soustředění.  Šíp se odrazil od stěny, ji to však netrápilo. Chtěla pomoct Glendixon, která se snažila vysvobodit.  Černovláska se soustředila a zakouzlila úder. Kouzlo ho odhodilo přibližně dva metry daleko přímo na jednu ze stěn. Viki doběhla za relsií a pomohla jí postavit se. Ta poté kousek odběhla

Zvedla hlavu a uviděla dalšího z nich. Nestihla uhnout a on jí dopadl přímo na hruď. Nemohla dýchat. Nepoznala, zda-li je to vyraženým dechem nebo kvůli tomu, že jí zasedl žebra. Svou hlavu lehce zaklonil, jako kdyby se připravoval zakousnout se jí do krku. Čas jako by se zpomalil. Dívka se pokusila přetočit na bok, vlkodlak jí v tom bránil. V tom ucítila tlak na boku. Byla to dýka. Rukou ji nahmatala a zabodla ji tvorovi přímo do místa, kde odhadla srdce. On znehybněl a poté se na ni rozpláclo jeho mrtvé tělo. Cítila, jak na ni stéká ještě teplá krev.

Tělo ze sebe setřásla a odskočila od něj. Všechno jí ve vteřině došlo. Právě někoho zabila! Ona, pouze dvanáctiletá dívka se stala vrahem! Nemohla tomu uvěřit. To se nemohlo stát! Podívala se na zakrvácenou dýku, kterou nevědomky vytáhla z těla. Odhodila ji od sebe. Jako by okrajově vnímala křik a pohyby všeho ostatního. Nedokázala se na nic soustředit.

Cítila, že jí něco odstrčilo, ale nevěnovala tomu pozornost. Dokud kousek od jejích nohou neuslyšela Glendixon. Křičela. Jeden z vlkodlaků jí do břicha zaryl své drápy. Tato skutečnost Viki trochu probrala a ona se rozhodla bránit svou přítelkyni. Zakouzlila úder a vlkodlak se stáhl. Poté si k relsii klekla a před nimi vykouzlila obranu. Doufala, že je to udrží v bezpečí. Jediný zatím nezraněný vlkodlak se proti nim rozběhl a plnou vahou narazil do neviditelné stěny. Zjištění, že se přes ni nedostanou Viki uklidnilo.

„C-co budeme dělat?" zeptala se roztřeseným hlasem. Glendixon krvácela, ale nezdálo se jim to nijak vážné.

„To nemám tušení. Mohla bych je zkusit postřílet, ale na to nemám dost času. Můj trénink na to nestačí, nejsem bojovnice. A i kdybych byla, tak jsou moc rychlí, nezamířím. Kéž by šli nějak zpomalit. I když, ty jsi vykouzlila ten štít, mohlo by to fungovat." Viki poslouchala, jak Glendixon uvažuje a přitom vlkodlaky pozorovala. Kroužili kolem nich. Poznali, že se k nim jen tak nedostanou.

Černovláska prohlédla na relsii. Obě to věděly. Věděly, že jejich jediná šance právě přišla. Glendixon se otočila zády k vlkodlakům a nabila obě kuše. Poté na ně prohlédla a na největších z nich rychle vystřelila dva šípy. Poznal to a uskočil. Uprostřed skoku ho však trefili dva šípy. Jeden do zadní nohy a druhý přímo do srdce. Vlkodlak spadl mrtvý na zem. Tři zbývající se na ně vrhli a jeden po druhém narazili do štítu, který se ztenčoval. Už ten třetí se zastavil pouze deset centimetrů od rukou Viki. Věděla, že to dlouho nevydrží.

„Rychle!" zachroptěla. Už neměla sílu to vykřiknout. Byla si jistá, že její štít už více nárazů nepřežije.

Glendixon to také viděla. Musela si pospíšit. Z opasku vyndala druhý nůž a vrhla jím k nejbližšímu. Trefa! Vlkodlak padl mrtvý k zemi. Jiný se stihl dostat k Viki a narazil do jejího štítu, který zmizel. Černovláska uskočila a vlkodlak se ocitl za ní. Relsie si však stihla nabít jednu z kuší a trefila ho do nohy, čímž ho zpomalila. Rychle vzala i druhou a trefila  do ramene. Doběhla k němu a rychle ho bodla do srdce. Viki se k tomu hroznému výjevu otočila zády. Nedokázala se na to dívat.

To však neměla dělat. Přímo před ní stál poslední z nich, na kterého už obě zapomněly. Nedokázala se ani pohnout, ani vykřiknout. Stála tam jako ochrnutá. Když se nad ní sklonil, věděla jistě, že nastaly poslední vteřiny jejího života. Koutkem oka zahledla Glendixon, jak u se pro něco bere ze země. Zavřela oči a přichystala se ma tu osudovou ránu. Ta nikdy nepřišla.

Otevřela oči a uviděla Glendixon jak se zakrvácenou dýkou v ruce stojí na jeho tělem. Byl to hrůzný výjev. Dívka se zlatými křídly, oblečením špinavým od krve, slepenými vlasy, jejichž původní barva se nedal poznat, stojí nad bezhlavým tělem netvora. Viki odvrátila pohled.

Zdravím! Jsem tu s další části. Tentokrát jsem se znovu pokusila o bojovou scénu. Není to nic moc, ale cvik dělá mistra. Dále jsem si pro tuto kapitolu zkoušela zjistit něco o trauma. No, nikde nebylo uvedeno, že by měli lidé trauma potom, co někoho zabíjí, ale tak nějak jsem tipla, že u dvanáctiletých holek to tak bude. A nakonec jsem se snažila zjistit, za jakou dobu po bodnutí do srdce člověk vykrvácí a jakou teplotu má krev v srdci. No, přečetla jsem pár článků o řezných ranách a asi dva o tom, jak se někdo bodnul fo srdce, pak jsem to vzdala.

Každopádně, co si myslíte o této části? A jak se to podle vás vyvine?

Loučím se.

Kat!