Viki probudily hlasy, které slyšela. Ostatní už byly vzhůru. Zaposlouchala se. Relsie venku o něčem diskutovaly. Mluvila Ebordat, ale zaslechnout dokázala i hlasy Glendixon, Ilosicni i... Nuagarcii. To poznání donutilo Viki vstát. Sice s ní neměla blízký vztah, ale byla velmi ráda, že žije.

Vylezla ze svého stanu a oslnilo ji světlo. Slunce tu přímo zářilo. Když se trochu rozkoukala, všimla si relsií. Nuagarcia vypadající velmi vyčerpaně seděla zády opřená o strom a Ebordat ji starostlivě pozorovala.

Glendixon bezstarostně poletovala kolem stromu. Jen Ilosicni nebyla na první pohled vidět. Viki přimhouřila oči. Seděla na stromu, kryta větvemi a sluneční září. Pod očima se nacházely velmi tmavé kruhy, které na bílé, lehce narůžovělé, pokožce vynikly. Vypadala unaveně, jako by celou noc probděla. A možná to i byla pravda. Přeci jen, večer mluvila o tom, že bude hlídkovat.

„Viktorie, pojď k nám." Glendixon si jí všimla první a zamávala na ni. Viki k nim došla a poslouchala. „Diskutujeme o nadcházejícím postupu. Ebordat říká, že si Nuagarcia potřebuje odpočinout, ale Ilosicni i ona jsou proti. Co myslíš ty?" zeptala se.

Viki se zamyslela. „Já bych asi šla, je pro mě dost důležité, abysme to stihly. Ale Ebordat je léčitelka a asi bysme ji v tomhle měly poslechnout." I ji samotnou překvapila její slova.

Nuagarcia protočila očima. Vůbec se jí to nelíbilo. A Viki měla úplně stejný názor. Nechtěla se zdržovat. Ale rozhodla se, že by tu chvíli, kdy se z místa nepohnou, mohla využít k tréninku. Poté, co se Ilosicni vzdálila ke svému stanu k ní přiběhla.

„Hele, Ilosicni," oslovila ji, „napadlo mě, že bys mě mohla naučit něco dalšího, jestli by ti to nevadilo a máš čas." Kouzelnice stále nevypadala, že má Viki v oblibě, ta se proto chovala opatrně.

„Jistěže," odpověděla po chvíli přemýšlení. „Myslím, že bys mohla zkusit kouzlo obrany, to se také v boji hodí."

Vydaly se z tábora na místo, kde trénovaly o den dříve. Posadila se na zelenou trávu smáčenou ranní rosou. Ilosicni si stoupla naproti ní, zády se opřela o široký strom.

„Jak sis pravděpodobně všimla, Kouzlo obrany se dá využívat více způsoby. V boji ho využíváme jako úder, tedy ho nakreslime do vzduchu. Chceme-li chránit určité území znaky vyryjeme do země v kruhu kolem toho území. Jak jsme to dělaly zde." Ilosicni se odmlčela a ujistila se, zda ji Viki věnuje pozornost. „Nyní se pomocí Kouzla obrany zkusíš ubránit mému Kouzlu úderu."

Další instrukce Viki nedostala. Téměř nevěděla, jak to provést. Zmateně se podívala na kouzelnici, která čekala, jak se s tím popasuje. Nakreslila tedy znak, který už měla vyrytý do paměti, nakloněné Z. Vzpomínala, co dělala kouzelnice při boji s černým. Nic ji však nenapadlo, proto jen strnula v očekávání velkého nárazu a kývla na Ilisicni.

„A to bylo všechno?" zeptala se Viki a zkrabatila čelo poté, co kouzlo přeběhlo. „Nebylo to moc slabé? Nic jsem necítila."

„Ano, to bylo vše. A ano, bylo to slabé. Chtěla jsem ti ukázat, jak kouzlo obrany funguje. Bere energii podle toho, co musí zadržet," vysvětlovala ne úplně trpělivě Ilosicni a poté zničehonic začala do vzduchu kreslik znak úderu. Viki správně pochopila, že se má pomocí nově naučeného kouzla bránit.

Když úder narazil do jejího štítu, ucítila, jak se jí z těla vytrácí značné množství energie. Černovláska si chtěla odpočinout, ale nemohla, neboť jí ihned ubyla další část energie. A další! Poté kouzelnice přestala.

„Štít však neodolává jen kouzlům, ale i předmětům, ohni, vodě i vzduchu. Dá se využít téměř vždy." Ilosikni vzala větev ležící nedaleko a hodila ji nad sebe. Provedla Kouzlo obrany. Větev, která padala dolů, se zastavila asi čtvrt metru od Ilosicniných dlaní a sklouzla dolů po neviditelné bariéře.

Dlouhou dobu strávila Viki procvičováním obou kouzel, která uměla. Zlepšovala se velmi rychle, ale na kouzelnici nestačila. Ta to přeci jen cvičila již velmi dlouho. A při tomto vysilujícím tréninku černovláska přemýšlela.

„Vzpomínáš si, jak Pontileeya řekla, že bych si mohla přičarovat křídla?" ujišťovala se. Ilosicni se na ni napřed zmateně zadívala, pak kývla.

„Jistě to chceš vyzkoušet. Ráda ti pomůžu, bylo by dobré nasadit rychlejší tempo. Ale o něčem takovém nic nevím, takže se nemůžeš spoléhat, že to půjde." Kouzelnice ihned uhodla, oč se jedná.

„Musíš mě teď poslouchat. Zavři oči a co nejlépe si představ křídla a udrž si jejich obraz v mysli." Ilosicni chvíli vyčkala. I přesto, že nic nevěděla, mluvila celkem jistě. „Představ si, že se zhmotňují, že vyrůstají z tvých zad."

U dívky se něco začalo dít. Ze zad jí tryskaly hvězdy nebo tak to alespoň vypadalo. Semkly se a utvořily jakoby krunýř. Poté začaly mizet místo nich se objevila křídla.

Byla to tyrkysová, lesknoucí se křídla. Tvar měla jakoby motýlí. Ilosicni na to jen ohromeně koukala. Viki otevřela oči a snažila se natočit hlavu tak, aby vše viděla.

„Jsou vcelku hezká, ale upoutávají pozornost." Okometovala je kouzelnice. „ Tak jsi je chtěla?"

„Ne, já mám radši stříbrnou. A jak mám teď vlastně letět?" ptala se nedočkavě černovláska. Ani nečekala, že se to povede.

„Stačí, když jimi budeš mávat," snažila se poradit bezradná Ilosicni a dělala rozmáchla gesta rukama.

„No, to mi vážně pomohlo. A jak s nima mám mávat? Mám se na to nějak rozběhnout? Vyskočit? Zamávat rukama ve vzduchu?"

„Já je ovládám, jako své ruce. Každá z nás je ovládá od narození a je docela těžké to nějak vysvětlit. Ale zamávat rukama bys mohla zkusit," pobídla ji.

Viki uposlechla a nejenže zamávala rukama, ale také se velmi soustředila na svá křídla. Ta se téměř ihned pohnula. Byl to zvláštní pocit. Cítila podivné šimrání v břiše. Poté znovu zamávala. Tentokrát ucítila, jak jí vánek ovanul krk. Zdálo se jí, že se už z místa pohnula.

„Myslím, že to vypadá dobře. Až vzlétneš, mohly bychom se vrátit do tábor a Glendixon by s tebou mohla letět," navrhla Ilosicni. „Myslím, že se vcelku nudí."

Po několika vyčerpávajících pokusech byla Viki na tolik zdatná, že se udržela ve vzduchu téměř celou minutu. Sama doletěla k ohni a všechny relsii byly překvapené, když to vyděly. Následně Ilosicni navrhla Glendixon, aby s Viki trochu trénovala.

„Netušila jsem, že je něco podobného možné," poznamenala poté, co vylétly z tábora. Letěly na západ.

„Já taky ne. Hele, všimla jsem si, jak zvláště tady rostou stromy. Je jich třeba deset, patnáct u sebe a pak nic." Toto si uvědomila už dříve, ale neměla příležitost se zeptat.

„Ano, tak rostou. Ani takovéto skupinky nezaznamenáváme do map. Málokdy je jich více nebo vlastně i méně. Ale pokud se dobře podíváš před sebe, můžeš vidět tam jsou jen dva a jsou velmi staré a velké." Ukázala dopředu. Opravdu to tak bylo. Viki zkusila zrychlit a přiletět k nim blíž.

Když byla u nich, vzlétla nad ně a prohlížela si je ze vzduchu. Ten širší měl u země kmen široký sedm metrů. Viki napadlo, že by si mohla zvyknout používat varty, aby jí relsie lépe rozuměly, až bude o něčem takovém mluvit. Do přemítání a zkoumání byla tak zabraná, že se nesoustředila na nic jiného. Na nic. Ani na svá křídla.

Ta zmizela a dívka se obrovskou rychlostí řítila dolů. Byla vyděšená, nemyslelo jí to. Máchala rukama kolem sebe ve snaze zachytit se větví. Během pádu zahlédla rozmazanou zlatou smouhu - Glendixon. Ta ji naštěstí chytila za ruku a pomalu klesly na zem pokrytou větvemi a listy. Tak počkat! Široko daleko byly dva stromy. To rozhodně nestačilo na to, aby kus země celý pokryly listy a větvemi.

„Musíme pryč!" vykřikla Viki ani ne vteřinu po přistání, když jí došlo, co to se děje. To už však propadly větvemi a velmi rychle padala vstříc kamenům.

Ahoj! Tak, jako každý týden tu jsem s novou kapitolou. Co na ni říkáte? Kde se podle vás Viki s Glendixon ocitly a co se jim stane?

Každopádně budu ráda za každý komentář, hlas, kritiku. To vše mě motivuje a pomáhá mi. Zároveň chci poděkovat za hlasy u předchozích části. Loučím se!

- Kat