Venku se rozdělily. Viki šla pro jídlo, Ebordat a Ilosicni pro své věci, Glendixon a Nuagarcia pro zbraně a stany. Černovláska doufala, že si správně zapamatovala, kam jít.

Po chvíli bloudění a paniky stůl i relsie našla. Byly tam ty stejné jako předchozí den. Viki si oddechla. Alespoň se nemusela představovat někomu dalšímu.

„Viktorie, co potřebuješ?" všimla si jí Jhusieven.

„S pár relsiemi se chystáme na výpravu. Budeme potřebovat jídlo. Dáte mi nějaké?" vysvětlila Viki zkráceně situaci.

„Jo, jasně. Kolik dní budete pryč a kolik vás bude?"

„Bude nás pět, na cestě zpět čtyři. Ale ty dny nevím, možná čtrnáct," odhadla Viki. Nad tím vůbec nepřemýšlela.

„Dobře, kam to máme donést?"

„Sraz máme u Relsiiského stromu stvoření, tak tam."

„Dobře, pojď se mnou. A Hreslopen," zavolala na svou společnici, „pojď taky. Každá vezmeme dvě krabice. Šest by jich mělo stačit." Jhusieven je zavedla do jakéhosi skladu. Byly tam jen police s jídlem.

Každá vzala dvě plné krabice, jak řekla Jhusieven. Jídlo bylo mnohem lehčí než vypadalo. Viki nepřipadalo vůbec těžké. Ale přibližně uprostřed cesty jako by ztěžklo. I relsie letěly čím dále pomaleji. Po dlouhé době krabice donesly na určené místo.

Na prašné cestě čekaly Ebordat, Glendixon a Ilosicni a pozorovaly je. Jen Nuagarcia chyběla.

Každá měla na opasku pochvu s dýkou a na zádech tmavý, asi kožený vak s oblečením, přikrývkou a jejich věcmi. Ilosicni s hůlkou a křídou, Ebordat s bylinkami a lektvary, Glendixon šípy. Od té Viki dostala svůj vak. Prohlédla si jeho obsah.

Bylo v něm nějaké oblečení, jako u ostatních. Dále se tam nacházel jakýsi balíček, zřejmě stan. Poté našla dýku v pochvě, kterou si ihned připnula k opasku. Neuměla s ní bojovat, ale věděla, že by se mohla hodit.

„Už jsme na tebe čekaly. Přemýšlely jsme, co uděláme s jídlem. Nemůžeme ho celou dobu nést," vysvětlila Ebordat a promnula si čelo.

„Tak co uděláme?" ptala se Viki, když jí došlo, jaký je to problém.

„No, to právě moc nevíme. Odnardiz si myslí že nám Západní čarodějnice pomůže, ale my to půl dne neuneseme." Ebordat zakroutila hlavou a její tyrkysové vlasy se rozlétly všude okolo.

Uviděly Nuagarciu, která se blížila ozbrojena od hlavy až k patě. Dva meče, dýku a vrhací nože měla připnuté k pasu. Na zádech jí visel toulec s lukem. V náručí nesla čtyři kuše a menší toulce. Ale jistě měla i další zbraně schované.

Přišla a toulce naplnila šípy od Glendixon. Každé dala jeden a poté i jednu kuši. Sama si nechala luk.

„Tak půjdeme?" zeptala se.

„No, je tu takový menší problém," pustila se Ebordat do vysvětlování. „Nemáme jak přenést jídlo. Nenapadá tě řešení?"

„No, vždyť ty," ukázala Glendixon na Ilosicni, „máš takový ten vak, ne? Jak je začarovaný a vejde se do něj spousta věcí." Všechny se na Ilosicni podívaly.

„Ano, mám. Ale je napojený na moji energii. Nemůžu v něm být tolik věcí a zároveň kouzlit. To prostě nejde," mluvila a přitom divoce mávala rukama i křídly, aby vše zdůraznila.

„Půl dne to budeš muset přežít," řekla fialovlasá bojovnice.

★★★

Odchod proběhl nenápadně. Vlastně o něm skoro nikdo nevěděl. A za to byla Viki moc ráda. Nechtěla se s nimi loučit, když věděla, že zde zůstane navždy, n bo je už nikdy neuvidí.

Už na začátku cesty, stromy kolem cestičky po níž šly, výrazně zhoustly. Ilosicni se neustále dívala do mapy, chtěla mít o všem přehled. Jako kdyby se bála, že špatně zabočí, i když zde byla jen jedna cestička. Ani lesní pěšinky tu nebyly.

Viki se neustále rozhlížela kolem sebe. Z tohoto ho místa byla nervózní. Nic se neměnilo. Jen tma stále houstla a to bylo ráno. Pak uviděla nádherné květiny. Nepodobaly se žádným, které znala. Už z dálky ji vábily svou vůní a barvou. Přímo zlatě zářily, jako malá sluníčka.

Černovláska šla k okraji cesty. Chtěla si je lépe prohlédnout, přivonět si k nim. Ani si nevšimla, že šlape mimo cestu. Ale ještě předtím, než nohu položila na zem, ji něco strhlo k zemi.

„Co to děláš?" vyhrkla Glendixon.

„Jak já? To tys mě shodila na zem. A já jsem se šla jen podívat tam, na ty květiny." Ukázala na ně a pak se postavila.

„No, ale kdybys sešla z cesty, ocitla by ses v Nekončícím lese. A z toho by ses nikdy nedostala ven," vysvětlovala zlatovláska. Pak uviděla zmatený výraz v jejím obličeji. „Když vejdeš do tohoto lesa, tak podle legendy se z něho už nevyjdeš, pokud nemáš jasně daný cíl. Proto je naše vesnice tak blízko. Všichni se ho bojí. Snad kromě jednorožců, již ho vytvořili a jeho kouzlo na ně neplatí."

Viki se hluboce nadechla a vykulila oči. Nedokázala uvěřit, že by stačilo tak málo a svoji rodinu by nikdy neviděla. Tento svět byl mnohem nebezpečnější než vypadal. Věděla, že si musí na vše dát pozor.

„Proč se pořád koukáš do té mapy Ilosicni?" zeptala se Nuagarcia a doletěla svou přítelkyni.

„Jenom se dívám, kam jdeme. Měli bychom být u Smrtných bažin. Ale nejsme. Nechápu to," povzdechla si rudooká kouzelnice.

„Vyletím nahoru a podívám se," navrhla fialovlasá bojovnice a než ji kdokoliv stačil zastavit, zmizela jim z očí. Ale ihned se vrátila.

„Jsou asi dvě stě vartů před námi," oznámila. Viki na ni zmateně prohlédla. Že jsou varty jednotky délky si odvodila, ale netušila, jak může být jeden dlouhý.

„Jeden vart je přibližně jako jeden tvůj krok," informovala Ebordat. Jeden krok byl půl metru, tedy dvě stě vartů bude sto metrů.

„Dobře. A co jsou to ty Smrtné bažiny? To se v nich často umírá?" děsila se černovláska.

„Jelikož je většina součástí Nekončícího lesa, tak ano. Jediné místo, které k lesu nepatří, je tam, kde stával starý most. No a zbytkem se můžeš nechat překvapit." Glendixon domluvila a rozletěla se napřed. Ostatní relsie ji rychle napodobily a Viki zůstala vzadu sama.