Všechny byly na místě a Viki začala Viki vše vysvětlovat. Odkud pochází, jak se sem dostala a kam se musí vydat, aby se vrátila. Relsie ji chvílemi přerušovaly různými dotazy o jejím světě. Po dlouhé době, kdy konečně měla pocit, že řekla vše, se odmlčela.

„Takže, půjdete se mnou?" zeptala se nakonec.

„Já půjdu určitě," rozhodla se Ebordat hned a Glendixon přikývla. Další dvě ale nevypadaly tak nadšeně.

„No, já ne," začala Ilosicni, „ bude to dosti nebezpečné, bude by velká šance, že zemřeme. A tebe neznám, nemám důvod pro tebe riskovat život. Vlastně, proč pro ni riskujete život vy?" Poslední otázku směrovala na Ebordat a Glendixon.

„Já vlastně ani moc nevím. Viktorie je mi sympatická a jakožto léčitelka bych jí mohla být velmi nápomocná," přemýšlela Ebordat.

„Já nemohu nechat někoho z jiného světa, aby zde jen tak chodil. Vůbec to tu nezná, neví, kdo je nebezpečný a kdo ne," odpověděla zase Glendixon, ona věděla hned.

„No, moc se mi do toho nechce. Jak řekla Ilosicni, proč pro ni riskovat život? Není vycvičená, jen bysme ji chránili. Nic proti tobě, ale je to pravda," dodala Nuagarcia, „ale chceš-li to ty Odnardiz, půjdu."

„Chápu, že je to pro vás těžká volba a nemusíte se mnou jít," řekla Viki. Ta začínala být hladová a podívala se na misku s podivným ovocem, které si dříve nevšimla.

„Ano, do ničeho vás nutit nebudu. Nechte si to přes noc projít hlavou. A mimochodem, myslím, že Viktorie bude mít hlad." Odnardiz si všimla, jak se Viki na misku dívá.

Vyšly ven. Z ničeho nic začal Reslsiiský strom zrození zářit měkkým nazlátlým světlem. Všechny Relsie v jeho blízkosti na něj pohlédly. Jenom Viki napřed nevěděla, co se děje. Až když se tam objevila malá relsie jí to došlo. Mohla měřit sotva metr, i méně. Křídla vidět nebyla, ale měla na sobě pokrčené, tmavě zelené šaty. Přistoupila k Viki, která vůbec netušila, co má dělat.

„Zeptej se jí na jméno," šeptla jí Ebordat, která si všimla jejího zoufalství.

„Eh... Ahoj, jak se jmenuješ?" zařídila se podle Ebordatiny rady. Malá relsie vypadala, že chce něco říct, ale moc jí to nešlo. Poté si hlasitě odkašlala.

„Mé jméno je Abbyhrene [ebyhrín]," odpověděla relsie. Potom zasáhla Nuagarcia, která věděla, co dělat.

„Vítej Abbyhrene. představím tě naší vůdkyni, Odnardiz. Pojď se mnou," řekla. Společně s malou relsií se vydaly od stromu, k budově, kde byla Odnardiz. Ilosicni a Ebordat šly k ošetřovně a Glendixon zůstala s Viki.

„Pojďme si dát něco k jídlu. Umírám hlady a ty jistě taky. Poté bychom mohli dokončit prohlídku," navrhla Glendixon a když Viki přikývla, vyšly.

„Ráda. Co tady vůbec máte k jídlu?"

„No, pěstujeme zde asly, dujeka a symly. Zřejmě nevíš, co to je. Asly jsou dá se říci kulaté plody, které jsou zralé žluté a chutnají výborně. Dujeka jsou spíše oválné do tvaru šišky a zralé i nezralé jsou modré. Nejsou tak sladké jako asly, ale špatné nejsou. Dodávají nám energii. A symly, no, jak bych je popsala. Jako jediné rostou na keřích a podobají velkým semínků. Ty podle mě dobře nechutnají, ale řekla bych, že se nemohou zkazit," pověděla Glendixon.

„A nic jiného tu nejíte? Jen tyhle tři věci? Žádné maso nebo bylinky?" ptala se Viki, které nikdy moc ovoce nechutnalo.

„Maso my moc ne, hlavně proto, že ho nemáme kde sehnat. V Nekončícím lese, který je kousek od nás žijí asi pouze jednorožci. Nemagická zvířata žijí v horách. A bylinky máme, ale používáme je spíš k léčení. Jíme několik věcí, které se dají sehnat na okraji lesa jako jsou hrabády, ty rostou u bažin," řekla Glendixon a pak se zastavila, „už jsme tady. Zde jsou vždy relsie, které dávají jídlo."

Vydali se ke stolu, u nějž stály dvě relsie. Ty dávaly jakési žluté koule, podle Glendixonina popisu asi asly. Vypadaly, jako kulatá jablka.

„Ahoj Jhusieven [žusivén], ahoj Hreslopen [reslopen]," pozdravila Glendixon, „tohle je Viktorie. Mohly byschom dostat nějaké jídlo?"

„Jo, jo, hned. Co chcete? Máme dneska hodně aslů. A i nějaké hrabáty. Symly ani dujeka ještě nedozrály," vysvětlila Jhusieven, Relsie s velkými, azurovými křídly.

„Já si dám asly. A Viktorie taky, že?"

„Jo, když to doporučuješ." Viki si od Hreslopen vzala podivné ovoce. „Snad to bude tak dobré, jak si říkala." Viki se zakosla a úžasná chuť se jí pomalu rozplývala na jazyku. Jistě to bylo jedno z nejlepších jídel, co kdy jedla. Chutnalo to zčásti jako med a jablko.

„Pani, to je skvělé, nic lepšího jsem asi ani neměla," rozplývala se.

„Já říkala, že ti to bude chutnat. A měla jsem pravdu. No, tak bych šla dokončit tu prohlídku, co myslíš?"

„Fajn, jdeme" souhlasila Viki a šly dál po cestě, kterou přišly. Glendixon jí představila spoustu Relsií, jejichž jména si Viki nezapamatovala. Až se zastavily u jedné z větších budov.

Tato budova byla jiná než ostatní. Střechu měla z podivných matných černých šupin, stejně jako domek Odnardiz. Ale byla mnohem větší. Vevnitř tam byla spousta knih. Byla to knihovna. Všechny knihy byly zabalené v kůžích a na jejich hřbetech bylo zvláštní zlaté písmo, kterému ale Viki z nějakého důvodu rozuměla.

„To je knihovna. Střecha je z dračí kůže a šupin černých, aby sem neprotekla voda. Je zde spousta knih, jako Bestiář magických bytostí nebo Pověsti sadifské. A také Stručný přehled run a kouzel od čaroděje Darlina Chytrého. Vím, je to hrozný a dlouhý název. My ho zkracujeme na Darlinovy runy. Je to hrozná kniha, vůbec není stručná. Díky ní jsem ráda, že nejsem kouzelnice. Ony to musí celé číst. Ta kniha je tak nudná. Jednou jsem ji zkusila přečíst, ale po stránce jsem ji vrátila," stěžovala si Glendixon.

„Tak to číst nebudu. Proč by někdo dával knížce tak dlouhý název? Zůstaneme tu nebo jdeme dál?"

„Jdeme dál," rozhodla.

Po chvíli chůze došly k sadům. Byly velké, že jejich konec nebyl vidět. Rostly v něm stromy s asly i s oválnými dujeky. Stromy s asly byly mnohem menší. Byly tam i keře se symly.

„Tohle jsou naše sady. Vzadu jsou i bylinky, ale tam už nepůjdeme. Je to strašně daleko."

„Kdo se o sady stará?" zeptala se zvědavá Viki.

„Speciálně vycvičené řemeslnice. Nás je nejvíc a děláme nejvíc věcí. Třeba já jsem kovářka a Jhusieven je stavitelka," vysvětlila Glendixon.

„Aha, takže ty děláš zbraně, zatímco další pracují v sadu s rostlinami."

„Jo, přesně tak. Začněme se vracet a ukážu ti ještě kovárnu, kde trávím většinu času a místo, kde trénují kouzelnice. Ošetřovnu i pole, kde trénují bojovnice jsi viděla."

Vracely se skoro stejnou cestou, jen trochu oklikou, aby viděly kovárnu. Byl to dům, větší než ostatní. V něm byly pece a kovadliny, kleště i měchy na rozdmýchávání ohně.

„A jak to funguje? Myslela jsem, že to umíte nějak tvarovat silou vůle," byla Viki zmatená.

„Některé z nás jsou slabší, ty potřebují, aby kovy změkly, jiné, jako já, to zvládají i bez toho."

Kousek od kovárny byla malá budova s velkou zahradou. Tam trénovaly kouzelnice a celé to vypadalo divně. Občas tam něco vybuchlo nebo vzplálo, ale nikdo to neřešil.

„Tak to je vše. Jinak tu máme louku na létání, která není nijak zajímavá, takže tam nepůjdeme," ukončila jejich prohlídku Glendixon, „a ono už se stmívá. Asi jsme šly déle než jsem myslela. Měly bychom tě někde ubytovat. Nuagarcia má dnes hlídku, zeptám se jí."

_____

Ahoj, je tu další kapitola. Bohužel jsem se s vydáním zpozdila, ale měla jsem spoustu úkolů. Děkuji všem co čtou a hlasují.