Zahnuly a Viki poprvé spatřila Smrtné bažiny. První, čeho si všimla, byly bubliny. Obrovské, dvoumetrové bubliny, které se tvořily na povrchu odporně zelené vody. Některé z nich stoupaly k nebi, ale většina praskla. To pak kapky vody letěly vysoko do vzduchu. Koruny stromů zabraňovaly světlu, aby k tomuto místu proniklo.

Ilosicni s Nuagarciou černovlásku chytily a vzlétly. Chtěly ji přenést přes bažinu. Viki poprvé zjistila, jak příjemný je pocit, když letí. Ale pocit dlouho netrval. Když prudce zabočily, aby se vyhnuly bublině, zhoupl se jí žaludek. Následně prudce klesly a podlétly další.  Několikrát malém narazily do větví. Celý let připomínal horskou dráhu, takže se nebylo čemu divit, když se Viki ihned zhroutila na cestu a sledovala, jak to jde ostatním.

Žádná sláva to nebyla. Nejlepší letkyně už cestu měly za sebou. Ebordat několikrát zastavila kousek před bublinou, která se nečekaně vytvořila. Letěla velmi nízko, občas se zdálo, že do bažiny spadne. Na konci, když přistávala, musela prudce stoupnout. Narazila do větví a řítila se k zemi. Tvrdě narazila kousek od Viki. Zdálo se však, že je v pořádku.

Poté však přišlo to nejhorší. Glendixon letěla nejhůře. Hned na začátku to bylo jasné. Když se chtěla vyhnout dvěma bublinám stejně jako Ebordat narazila do větví. Zachránila to. Zachytila se a pokračovala. V jedné chvíli se otřela nahama o povrch bažiny a na těch zůstal zelený sliz. Katastrofa ale byla, když do jedné bubliny vletěla. Padala dolů. Nuagarcia však byla připravená. Rychle vyletěla a zachytila ji. Poté ji donesla na pevnou zem.

„Jsem od toho celá, to je nechutné," stěžovala si Glendixon. „A nebudu moci létat."

„A budeš nás zpomalovat a budeš muset takto chodit dokud nenajdeme čistou vodu a určitě najdeš další důvody, proč si stěžovat." Ilosicni vyčerpaně vzdychla. Zřejmě se s ní znala už léta. Nuagarcia protočila očima a spolu s Ebordat letěly nad cestou. Kouzelnice se k nim připojila a Viki šla pěšky s Glendixon, ta jí ale nestačila.

„No tak čekejte!" Už se neovládala tak dobře, jako dříve.

Viki se zastavila a podívala s na ni. Přemýšlela. Netušila, jak jí má pomoct. Jediné, co mohla udělat, bylo zpomalit a jít jejím tempem. Nic jiného nešlo. Alespoň bude mít společnost.

Velmi pomalu šly vedle sebe. Nemluvily. Obě byly až moc vyčerpané a to šly teprve chvíli. Doufaly, že to nejtěžší mají za sebou.

Viki měla čas si oddechnout a přemýšlet. Dříve to vypadalo, že cesta bude jednoduchá. Ale po tomto zážitku o tom pochybovala. Jestli v Sandifii byla taková bažina, kdo ví, co dalšího na ně čeká. A ona měla pouze dýku, s níž ani neuměla zacházet.

Poté se její myšlenky stočily k něčemu jinému. Stále nedokázala pochopit, že byla v jiném světě. A cestovala s dříve jí neznámou rasou. Šla po pěšině a kolem ní byl les, ze kterého by se už nikdy nemusela dostat ven. A mířila k čarodějnici, která jí možná pomůže a možná ne. Pak si něco uvědomila.

„Hele, mám takový dotaz." Otočila se ke Glendixon. „Odnardiz říkala, že by nás k Severní čarodějnici nikdy neposlala. Proč?"

„Ani to není moc složité. Ona je zlá," odpověděla společnice prostě. Pak jako by jí došlo, že by to mohla rozvést, pokračovala: „Jednou stvořila zrcadlo a kdykoliv se do něho někdo podíval, viděl na sobě jen to špatné. Ale to nebylo vše. To zrcadlo se rozbilo a když někomu střep spadl do oka, změnil ho k horšímu. A proti němu se těžko bojovalo." Odmlčela se.

Viki to bylo povědomé a tak pokračovala sama: „Nech mě hádat. Spadlo to do oka klukovi, čarodějnice si ho odvedla a jeho kamarádka ho zachránila." Glendixon se zavařila překvapeně.

„Ne úplně přesně, oba totiž zemřeli, ale jinak téměř správně. Jak jsi to věděla?"

„My máme podobný příběh. Akorát tam může střep spadnout i do srdce a zrcadlo vytvoří čaroděj. A Severní čarodějnice je Sněhová královna," vysvětlovala Viki.

„ Co je ‚královna'?" ptala se zlatovláska. Viki to překvapilo. Myslela, že se na vše bude ptát jen ona.

„No, vlastně něco jako vládkyně," vysvětlila.

„Tak to k ní vlastně i sedí."

„Hm, a mohla bys mi říct i o dalších čarodějnicích?" Viki se chtěla o Sadifii dozvědět co nejvíce.

„Jižní toho velmi ví o Sadifii, zná všechny pověsti a snad na vše zná řešení. Nejvíce pomáhá. A Východní čarodějnice se stará o mrtvé a jejich svět, má nad ním velkou moc. Stalo se jen dvakrát, že by někdo mrtvé ovládl a porazil ji. Ale víc se o nich dle mého říci nedá."

Viki přikývla a podívala se na oblohu. Slunce bylo již téměř v polovině své cesty. Čas ubíhal velmi rychle a kromě špinavé Glendixon jim bažiny nic nepřipomínalo. Doufala, že u čarodějnice budou brzy a nají se. Myslela už jen na hlad a na své bolavé nohy. I když zlatovláska na tom byla hůř. Moc často nechodila, tak nebyla zvyklá.

Dívka se zadívala na okolní krajinu. Zlaté květiny, které ji malém donutily vejít do lesa, byly všude. Jejich vůni však téměř nevnímala. Zato cítila nádhernou vůni lesa, kterou na Zemi téměř nikde nenašla. Ale neslyšela nic. Žádné ptáky ani jiná zvířata. V tom lese nikdo nežil a nic nad ním nepřelétalo.

Bylo téměř poledne a Viki už netrpělivě čekala. I ostatní zpomalily. Rozhlížely se kolem, jako by cítily, že se něco dělo. Nikdo už nemluvil. Byly nervózní. Dal se zaslechnout pouze jejich dech. Třem se v očích zračil strach, v očích dvou šlo spatřit odhodlání.

Viki přímo nadskočila, když se před nimi zjevila stará kamenná věž. Sídlo té, kterou hledaly, bylo vysoké a prosté, nezdobené.

Co však všechny vyděsilo víc bylo, když se objevily dveře a žena, kterou neviděly, promluvila: „Tak pojďte dál, nemám na vás celý den."