Poznámka autorky: Povídka byla původně kompletní a uzavřená po kapitole číslo 6. Pakmne ale napadlo, co kdyby do bylo celé jinak? Takže tady je slíbený alternativní konec pro ty, kterým by nebyl po chuti happy end, který jsem napsala původně.

Probudil ji zvuk mořských vln narážejících do skal. Protáhla se a zachřestění okovů jí z údů vyhnalo i poslední zbytky spánkového omámení. Posadila se a rozhlédla. Ke svému nemalému překvapení měla před očima jen důvěrně známé zdi její staré cely. Napůl nevěřícně přejela po svém plochém břiše. Oči se jí zalily slzami. V hlavě jí klíčilo strašlivé podezření. Vážně se jí všechno jen zdálo – sen příliš krásný na to, aby to byla pravda? Zalily ji vlny smutku, až nemohla dýchat, plíce se jí sevřely, jako by skutečně tonula. Na hrudi se jí usadila tísnivá tíha. Po tváři jí skanula slza, pak druhá. Unikl jí trhaný vzlyk. Rozechvěla se zimou a poprvé od svého uvěznění se rozplakala. Najednou se cítila vyčerpaná, zklamání z ní vysávalo životní energii.

Náhle se jí však zdálo, že v důvěrně známé melodii hrané mořskými vlnami a větrem slyší nové tóny. Ano, teď znovu. Otřela si slzy a jako ve snách vyrazila k oknu. Najednou se ozvala ohlušující rána a tam, kde ještě před vteřinou byly pevné zdi její cely, zela díra. Omámeně došla k okraji. Prudký vítr se zmocnil jejích zacuchaných černých vlasů, rozfoukal je do všech stran, rozevlál její vězeňskou halenu. Konečně cítila čerstvý, svěží vzduch, který ji ostře šlehal do tváří a nevěřícně zavrtěla hlavou. Zažívala deja vu. Pouta na jejích zápěstích i kotnících najednou praskla, řetězy spadly a rozsypaly se jí u nohou. Rozesmála se, padla na kolena a rozpřáhla ruce, skoro jako by objímala celý svět. Zdá se, že sny se občas stávají skutečností...