O rok později

Prudce oddechovala. Jejím tělem otřásla křeč, pak druhá a další. Vyčerpaně se z polosedu svalila na záda. Byla na samé hranici svých sil. Ucítila jak, jí někdo povzbudivě stiskl ruku. „Vydrž, Bello, už to skoro je." Hlas její sestry k ní doléhal jakoby z dálky. Zmobilizovala všechny síly, které jí ještě zbyly, i ty, které už dávno vyčerpala. Vzedmul se v ní všechen vzdor, divokost, veškerá bojovnost a energie, kterou vládla. „Já jsem bojovnice, nenechám nějakou bolest, aby mi šéfovala," pomyslela si. Cítila, jak přichází další stah. Zaťala zuby, sevřela Narcissinu ruku, s výkřikem zatlačila ze všech sil a... Vzduch prořízl křik novorozence. Zadíral se až na dno mozku, ale přesto to byl snad nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšela. „Je to holčička," uslyšela znovu z dálky. Usmála se, vyčerpaně, ale šťastně.

Vrzly dveře. Na čele ucítila jemný dotek, jak jí chladné prsty shrnuly z čela zpocené vlasy. Rozmazané vidění se jí zaostřilo. Voldemort usedl vedle jejího lůžka. „Máme dceru, můj pane,... má lásko," sdělila mu ochraptěle. Tajemně se usmál. Vzápětí přispěchala Narcissa a poprvé podala Bellatrix ten uzlíček štěstí, ještě neočištěný, jen zabalený do osušky. S úžasem si položila svou novorozenou dceru na hruď. Okouzleně hleděla na bujnou tmavou hřívu svého miminka. Její oči, zatím v odstínu novorozenecké modři jakoby se propalovaly rovnou do Belliny duše. Srdce jí tlouklo jako splašené a v ten moment do ní jako rozjetý vlak vrazilo poznání, že nic už nebude jako dřív, její svět se náhle začal otáčet opačným směrem. Vzhlédla a střetla se s pohledem muže, kterého milovala. „Je..." hlas se mu zadrhl, odkašlal si a zkusil to znovu: „Je nádherná..." Bellatrix se usmála. Zářila hrdostí, láskou, štěstím. Voldemort hleděl na jejich dítě jako na nejkrásnější poklad, jako... jako... očarovaný, to bylo to slovo. „Měla bys sis odpočinout, budu dávat pozor," řekl. Váhavě natáhl prst, pohladil novorozeně po ručce. Překvapeně vydechl, když holčička sevřela jeho ukazovák ve své malé pěstičce. Belle se vyčerpáním začaly klížit oči, a jako poslední vjem si s sebou do spánku odnášela pohled na svého vyvoleného a jejich dceru – středobody jejího vesmíru, a jemnou melodii, kterou broukal svým sametovým hlasem.

Schoulená, tak bezbranná, spíš v mém náručí.
Cítím tvůj dech, už jsi v bezpečí, v bezpečí
Schoulená, tak bezbranná, spíš v mém náručí.
jsem strážce tvých cest, přístavem v bezvětří.