Chvíli jí trvalo uvědomit si, kde to vlastně je, ačkoli hleděla na důvěrně známé stěny a strop její ložnice. V pokoji nebyla úplná tma, záclony i závěsy byly roztažené a oknem pronikalo dovnitř světlo měsíce. Když vedle sebe slyšela pravidelné oddechování, trhla sebou a uvědomila si, že právě to ji probudilo – nebyla na ten zvuk zvyklá. Pomalu se otočila na bok a spatřila svého pána ležet vedle ní. Hluboce spal a jeho tvář, ve spánku uvolněná, jako by pozbyla něco ze své obvyklé tvrdosti. „Takže to nebyl sen," pomyslela si. Nemohla tomu uvěřit. Jemná, příjemná bolest celého těla, rty oteklé od líbání a několik značek na krku a dekoltu však svědčily o tom, že se to skutečně stalo, stejně jako pružné mužské tělo spící vedle ní. Pak si uvědomila, že ji trápí palčivá žízeň, což byl zřejmě druhý důvod, který ji vytrhl ze sna. Vstala a bosa přešla ke stolu, kde stál stříbrný džbán s vodou a pohár. Nalila si vodu do poháru a na jeden zátah ho vypila, spokojená, jak jí chladivá tekutina stéká hrdlem, vyprahlým zřejmě od všech těch výkřiků.

Přešla k oknu. Temné nebe bylo pokryté miliony nádherných, třpytivých hvězd a měsíc v úplňku doslova zářil, obrovský, dokonale kulatý a jasný. „Jak si někdo může myslet, že světlo měsíce a hvězd je chladné?", pomyslela si. Upřeně hleděla na pozemky Malfoy manor, jimž noc a měsíční světlo dodávalo ještě více půvabu a tajemnosti. Pohled do noci ji jindy uklidňoval, teď se však zdálo, že v jejím nitru bouří něco, co se vzpírá veškeré snaze o ovládnutí. Změní dnešní noc něco? Pokusila se sama sebe přesvědčit, že ne, aby se uchránila před zklamáním. Vždyť už fakt, že se to skutečně stalo, dalece přesahuje vše, v co se by se mohla odvážit doufat, jako by nebyla víc, než naivní a romantická šestnáctiletá dívka. Myslela si, že jedna noc s její láskou jí bude stačit, že jeden splněný sen je všechno, co by mohla chtít. Teď však musela připustit, že její touha a vášeň plane neztenčenou silou, jako by milování všechen ten hlad ještě podráždilo, rozdmýchalo plameny, které jí v nitru hořely už tak dlouho. „Jsem hloupá," pomyslela si, „vážně si myslím, že všeho nechá, padne na kolena a bude mi přísahat nehynoucí lásku? To asi těžko. Budu se radovat z daru té vzpomínky a budu mu oddaně sloužit tak, jako doteď..." Podlaha ji studila do bosých nohou a po celém těle jí naskočila husí kůže z chladu v místnosti, dál však stála na místě. Vítala chlad jako něco, co ji alespoň trochu kotvilo. Cosi ji zastudilo na tváři. Téměř překvapeně setřela slzu, jedinou osamocenou svědkyni a důkaz toho, že je také jen žena, přes všechnu svou sílu, hrdost a nezávislost. Ani ona není imunní vůči lásce. „Bohužel," ušklíbla se sama sobě a s náznakem své staré rozhodnosti proklela svou dočasnou slabost a vynadala si do pitomců. Hrdě napřímila záda, odhodlaná nedat na sobě nic znát – teď ani nikdy jindy. Najednou ucítila v zádech pohled.

Voldemort procitl, probudil ho náhlý chlad. Ani on nejdříve nevěděl, kde je, ale v zápětí se mu všechno vybavilo. Postel vedle něj byla prázdná. Otočil se na bok a zahlédl její siluetu rýsující se proti oknu na pozadí měsíčního světla. Z řeči jejího těla odhadoval, že Bella svádí nějaký vnitřní boj. I on se náhle zamyslel. Co to právě provedl? Znamenalo to něco? Chtěl, aby to něco znamenalo? „Mohl bych jí vymazat paměť,"přemítal, „všechno by bylo jako dřív." Chvíli se tou myšlenkou zabýval, ale cítil zvláštní nechuť to skutečně udělat. Jako blesk ho zasáhlo poznání, že nechce tuhle vzpomínku nechat vytratit. Nakolik se to mohlo zdát pošetilé, chtěl, aby si Bella tuto noc pamatovala. A možná... Možná i ty, které přijdou. Ještě nikdy ho nic takového nenapadlo, nikdy nic podobného nezažil. Poprvé v životě něco cítí. Neunikl mu kradmý pohyb její ruky směrem k obličeji, jak stírala slzu. Kochal se pohledem na ni. Postřehl i hrdé napřímení jejích zad.

„Bello, otoč se," pronesl velitelsky, přesto však bylo v jeho hlase něco navíc. Také jeho hlas zněl ochraptěle. Poslechla. Stříbrné měsíční světlo ještě zvýraznilo kontrast jejích havraních vlasů a bílé kůže. V jejích tmavých očích jako by ještě zahlédl odraz hvězdného svitu, než sklopila pohled k podlaze. Projel jím záblesk vzteku, jak tam před ním stála, náhle odevzdaná. „Co to s ní sakra je?" pomyslel si. A náhle ho jako blesk zasáhlo poznání, o co se asi jedná tak jasně, jako by použil nitrozpyt. Vstal, došel k ní a přitáhl si ji do náruče. Cítil, jak se celá chvěje, snad zimou. Zvedl jí bradu, dokud nebyla nucena znovu se mu podívat do očí. „Pojď, vrať se do postele," řekl měkce a vedl ji k inkriminovanému kusu nábytku. Nic víc si neřekli, když znovu ulehli, ona na levý bok a on proti ní na svém pravém boku. Nic si neřekli, ale pohled, který si vyměnili, promlouval tisícem slov.

Až hvězdy pohasnou,
a nebe zmizí,
budu s tebou dál,
až majestátní hory se zřítí,
na dno moří.
Ve tmách bloudíš, hledáš ruce mé.

Otvírám ti srdce své, šeptáš.
Uhas bolest mou.
Prosím o tvou lásku a věrnost, nekonečnou.
Zamiř do těch míst, kde se mé rány skrývají.
Za sebou vidím tvé stopy v písku, jsem s tebou.
Já vím, co ti schází, vše po čem toužíš,
ti dám.