Chodbou se rozléhalo netrpělivé staccato podpatků. Blížila se ke dveřím šachového salónku. Před chvílí jí domácí skřítek řekl, že si Pán Zla přeje setkat se s ní právě tam. Do salónku skoro nikdo nechodil. Byl to snad důvod, proč zvolil tohle místo? Má pro ni nějakou tajnou misi a rozkazy, které nesmí nikdo slyšet? Polkla, napřímila se a zaklepala, i když dveře byly pootevřené.

„Pojď dál, Bello," vyzval ji chladný hlas. Vstoupila do místnosti, ve které byl jediným zdrojem světla oheň zapálený v krbu, což přijala s povděkem. Od té doby, co... byla zpátky doma, nějak hůř snášela chlad. Zavřela dveře a otočila se do místnosti. Seděl v křesle před krbem, u šachového stolku přichystaného na partii. Chystá se snad hrát se Snapem? Ucítila osten žárlivosti, drobné bodnutí. Mistra lektvarů moc nemusela, nedůvěřovala mu. Rychle se však opanovala a uklonila se.

„Volal jste mě? Jaké pro mě máte rozkazy, můj pane?" Chvíli bylo ticho.

„Žádné rozkazy, alespoň ne takové, které si zřejmě představuješ." Překvapeně ztuhla. Tak proč...? Voldemort sevřel hůlku ve svých dlouhých štíhlých prstech a mávl s ní. Ke krbu se přisunulo ještě jedno křeslo. „Přistup blíž, Bello, a posaď se." Poslechla. Posadila se do křesla, s očima upřenýma k jeho nohám. Věděla, že pohlédnout mu do tváře, aniž by ji k tomu vyzval, by nemusel být ten nejlepší nápad.

„Rád vidím, že se po Azkabanu dobře zotavuješ a byla jsi tak rychle schopná vrátit se na své místo, kam patříš." Překvapeně zamrkala. Tentokrát vzhlédla, neschopná odolat. V tváři se jí zračila čirá radost.

„Můj pán ví, že moci sloužit jeho věci je pro mě tou největší ctí a smyslem života. Neumím si představit větší potěšení, než moci znovu plnit vaše přání, můj pane." Uchechtl se.

„Od tebe, Bellatrix, to znamená mnoho." Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Rád bych si s tebou zahrál šachy a při tom si my dva můžeme pohovořit." Zdá se, že překvapení dnešního večera ještě nejsou u konce. Přikývla.

„Můj pán mi znovu prokazuje neuvěřitelnou čest."

„Začínám", usmál se Voldemort a jeho dlouhé, štíhlé bílé prsty uchopily bílého pěšce...

Partie plynula a dvojice se skláněla nad šachovnicí. Navzdory Pánově touze pohovořit si většinou mlčeli, soustředění na tahy a protitahy. Z vnějšku se podivně doplňovali, téměř jako by k sobě ladili – bledý král a temná královna. Bellatrix upřeně hleděla na šachovnici. Zdálo se jí, že vidí cestu, jak celou hru v příštích několika tazích ukončit – ale to přece není možné!. Zamrkala a pokusila se znovu soustředit, opravdu si uvědomit, na co se to vlastně dívá. Ano, je to tak, odhalila skulinu v obraně. Že by byl takhle... nedbalý? Je to past?, přemýšlela v duchu. „Přece není možné, aby tohle přehlédl, jistě mě zkouší... Ale já si přece nemůžu dovolit vyhrát, porazit ho v partii, ke které mě sám vyzval, nebo snad ano? Nebudu riskovat jeho hněv?

Byl to test, nebo ji nechal vyhrát záměrně? Okamžiky přecházely ve vteřiny, dlouho už nemůže předstírat, že přemýšlí nad dalším tahem a nevidí, co se jí nabízí. Poposedla, nejistá, co má udělat. Kdyby aspoň věděla, jak se Pán tváří, třeba by něco málo vyčetla z jeho výrazu i řeči těla, i při jeho nepředvídatelnosti by snad mohla aspoň odhadnout... Ale bez vyzvání se mu nemůže podívat přímo do tváře, leda, že by chtěla riskovat jeho nelibost... Už to nemůžu protahovat, pomyslela si. Rozhodla se risknout jeden rychlý, nenápadný pohled zpoza sklopených řas. Pán zla měl na rtech úsměšek a tvářil se pobaveně. Myslela si, že její pohled nezaregistroval do té doby, než se nahlas uchechtl.

„Bello, Bello,..." Jeho dlouhé, štíhlé prsty ji uchopily za spodní čelist. Držel ji pevně jako ve svěráku, nemohla se pohnout. Našel svýma rudýma očima její černé. Cítila se jako ptáček hypnotizovaný pohledem jedovatého hada, měla strach, co všechno si přečte v jejích očích i mysli, a přesto od něj nemohla odtrhnout zrak, neuhnula by pohledem za nic na světě. Najednou jeho železný stisk povolil, konečky prstů přejely po její tváři, jejich dotek měl náhle motýlí lehkost. Ukazováčkem jí nadzdvihl bradu. Vůbec si neuvědomila, jak blízko jsou u sebe tvářemi, dokud neucítila na svých rtech jeho chladný dech. V ústech jí vyschlo, tep srdce se zrychlil tak, že byl snad až slyšitelný. Zastyděla se. Náhle v jeho rudých očích zahlédla neidentifikovatelný záblesk. Byla to touha, nebo snad pochyby? Nebo se jí celá tahle situace jenom zdá? A co bude, jestli se z toho snu probudí, teď když se vydala po cestě, ze které pro ni není návratu?