Ze vzpomínek ji vytrhl zvuk, nesmělé zaklepání. Uhladila si vlasy, stále divoké a nezkrotné, ale po několika dnech domácí péče a pár užitečných kouzlech znovu nezacuchané, hladké a lesklé, zbavené škod, které napáchalo patnáct let v Azkabanu.

„Dále," zvolala, i jí zněl její hlas trochu ochraptěle. Vešel domácí skřítek a uklonil se až k zemi.

„Slečno Bello, poslali mě, abych vám vyřídil, že za dvacet minut se podává slavnostní večeře," vypískl, znovu se uklonil a zmizel. Pousmála se nad oslovením „slečno Bello". Skřítek ji znal od dob, kdy byla dítětem a nikdy si nezvykl ji oslovovat madame Lestrangeová. Rodolphuse to vždycky přivádělo k šílenství, jako by snad potřeboval ujišťovat, že mu patří, ale jí to nikdy nevadilo. Za prvé mu nikdy nepatřila, v žádném významu toho slova. A za druhé, to oslovení jí připomínalo mládí a přinášelo jí kousek domova, který teď, po svém návratu z Azkabanu, vítala ještě víc. Vstala od zrcadla, spokojená se svým zevnějškem, a začala si upravovat šněrování černého korzetu. Nemohla si dovolit sebemenší nedokonalost.

   Čekala s ostatními v jídelně, nikdo se neodvážil usadit se k prostřenému stolu, očekávali jeho příchod. Náhle se objevil ve dveřích a téměř neslyšně kráčel místností, vysoký, bledý, ve své černé róbě, která za ním vlála a šustivě klouzala po zemi. Došel k židli v čele stolu a postavil se k ní. Rukou pokynul Smrtijedům, kteří se rychle vydali ke stolu a kvapně se usazovali. Nechtěli nechat svého Pána čekat, nemuselo by se jim to vyplatit.

    „Bello, dnes budeš sedět po mé pravé ruce," promluvil náhle Voldemort, jako obvykle velmi potichu, v hrobovém tichu velké jídelny ho však nikdo nemohl přeslechnout. Uposlechla, ve tváři výraz nelíčené extáze, a přešla k čestnému místu. Pár Smrtijedů si vyměnilo překvapené pohledy. Zahlédla jak se Rodolphus naklonil k Rabastanovi a v duchu zadoufala, že ať chce její manžel svému bratrovi říct cokoli, Pán to neuslyší. Mohlo by to zle dopadnout pro všechny zúčastněné, včetně ní. Měli spíše formální svazek, domluvený před několika lety jejich rodinami, nepředpokládala, že by k ní Rodolphus choval silnější city, než ona k němu a svůj vztah si dávno vyjasnili, přesto nemohla vyloučit, že mu jeho mužské ego a majetnické pudy zatemní úsudek. Nebo že ho napadla nějaká nevhodná poznámka. Naštěstí se zdálo, že si své komentáře rozmyslel. Přelétla očima celou tabuli a neunikly jí žárlivé a nevěřícné pohledy, kterými ji častovala většina přítomných. Po patnácti letech strávených v Azkabanu jí Pán prokazoval pocty, o kterých se jí ani nesnilo, jako jediná se ho totiž nezřekla. Rychle se zotavovala a po pouhých několika týdnech se vrátila zpět na své místo jeho nejbližší pobočnice a věděla, že ostatní jí její právem získané a zasloužené postavení náležitě závidí. Byla teď jeho první důstojnice, nejpřednější ve velení a kromě závisti ji stíhalo i špatně skrývané pohrdání jejích mužských kolegů.

   Věděla, že si přízeň Pána zaslouží a samozřejmě věděla i to, že většina těch otrapů jí nesahá ani po kotníky (a ti nejlepší z nich jí stejně nesahají ani po kolena). Její talent ji předurčoval k velkým věcem, koneckonců, učila se černé magii přímo od samotného Pána Zla. Přesto musela přiznat, že je nervózní. Věděla, že stačí sebemenší zaváhání nebo přehmat, a oni ji velice rádi srazí z výsluní. I když by to nevyměnila za nic na světě, cítila se pod obrovským tlakem. Ruce měla ledové, roztřesené a strašně se jí potily dlaně. Nenápadně je stáhla pod stůl, aby si je mohla otřít o sukni. Když se její dlaň dotkla kolene, uvědomila si, že bezděky podupává nohou. Najednou ucítila na své ruce stisk. Stisk chladné ruky s dlouhými štíhlými prsty. Dech se jí zadrhl. Hleděla upřeně před sebe. Chtěla vzhlédnout, nechtěla se ale prozradit, takže nenápadně koutkem oka pozorovala muže vedle sebe. Byl to jen zlomek vteřiny, co na ni upřeně pohlédl a jejich zraky se setkaly. Přesto však, jako by přímo ve své hlavě slyšela svůdné, ale zároveň varovné a velmi nebezpečné: „Klid, Bello." Silou vůle se zaměřila na pravidelné dýchání. Přestala sebou šít. Stále byla napjatá, ale žádné zrádné projevy už to nemohly prozradit. Ucítila ještě jeden stisk ruky a pobavené: „Hodná holka!" Hrdě se napřímila a vyzařujíc sebevědomí se dala do jídla. Ruce už se jí ani trochu netřásly.