Sbohem, Sherlocku

Kapitola 9

Ten hlas v mé hlavě

John POV

Všechno bylo temné. Slyšel jsem střelbu. Vrtulník. Oheň v mých plicích.

"Běž rychleji," ozval se jeho hlas.

Udělal jsem to. Slyšel jsem ty muže, jak za mnou běží.

Už jsem nedokázal dál utíkat.

Rozhlédl jsem se kolem snažíc se najít nějaké místo, kde bych se mohl skrýt. Nic jsem neviděl.

Náhle jsem byl obklíčený.

Cítil jsem jak se mi klepou nohy a upadl jsem na zem. Prohrál jsem. Opět.

"To je v pohodě." Snažil se mě uklidnit.

Ale nebylo.

***

Vzbudil jsem se opět v mé cele.

"Copak se stalo, Johne? Kam jsi se vydal?"

"Nikam." Řekl jsem.

Muž přede mnou se usmál děsivým způsobem.

"Ach, nelži mi. Oba víme, že jsi měl někam namířeno."

Dál jsem zíral do země. Mé ruce byly připoutány ke zdi řetězy, které byly tou jedinou věcí bránící mému pádu na zem.

Byl jsem příliš slabý na to, abych něco udělal.

Trochu jsem se pohnul a rozbolelo mě celé tělo. Zmlátili mě, zatímco jsem byl mimo.

"Nic neříkej." Radil mi Sherlockův hlas. Podíval jsem se na místo vedle mě doufaje, že tam bude čekajíc na to, až ho chytím za ruku a společně utečeme. Byl to jen hlas v mé hlavě. Opět. Bylo to bolestivé, slyšet celou dobu jeho hlas, ale nějakým způsobem to pomáhalo.

Začal jsem si představovat jeho hlas, abych odvedl svou pozornost od mučení, kterým jsem procházel, od všech těch noci bez jídla, nebo od bolestivých ran. Vždy mi dával rady a říkal různé věci. Věci které by jinak nikdy neřekl.

"No tak... odpověz mi! Kam jsi šel?" Mužův hlas mě vrátil zpět do reality.

"Však víte, jen jsem se chtěl projít."

A pak byla ta hrozná bolest zpátky. První rána.

"Jsi dost silný na to, aby ses z tohohle dostal, Johne." Řekl Sherlock jeho sladkým hlasem.

"No tak! MLUV! Kdo ti pomáhá? Kdo tam venku na tebe čeká?" Jeho hlas nebyl jako Sherlockův. Jeho hlas byl hlasitý, otravný, děsivý a definitivně ne tak jemný jako Sherlockův hlas, který jsem si představoval.

"Nikdo na mě nečeká."

"NELŽI!"

Další rána a pak další. Bolest byla horší než kdy před tím, protože rány ze včerejší noci ještě nebyly vůbec uzdravené. Vždycky čekávali, až se ty staré zacelí. 

"Johne, neříkej ani slovo." Šeptal mi Sherlock do ucha. "Nic neříkej. Vím že to bolí, ale musíš zůstat potichu."

Další. Nohy se mi klepaly a já padl k zemi alespoň tak moc, jak to šlo s rukami připoutanými v tak nepohodlné pozici.

"Johne, poslouchej mě. Zavři oči." Udělal jsem tak, jak říkal. Opravdu jsem začínal blouznit. "Soustřeď se na můj hlas, dobře? Vrátíš se na Baker Street a budeme spolu. Jako předtím. Ty a já proti celému svět."

Další. Krev mi stékala po zádech.

"Bolí to..." Zašeptal jsem. Dokonce i mluvení bylo bolestivé.

"No tak. Jsi úžasný. A máš pravdu. Vždy máš pravdu. Až je to skoro nuda. No tak. Jsi doktor, co o něm dokážeš vydedukovat? Bolí ho hlava, občas nedokáže dobře vidět a ani pořádně chodit."

"Rakovina." Řekl jsem nahlas.

"Cože?"

"Klíče má na opasku. Seber mu je, až se přiblíží." Navrhl Sherlock.

"Pojďte sem." Řekl jsem.

Nevím proč, ale ten muž udělal, co jsem mu řekl. Byla to má jediná šance.

Zatímco jsem mu bral klíče, šeptal jsem:

"Máte rakovinu. V hlavě. Je velká a zvětšuje se. Myslím, že se stále můžete zachránit, ale nemáte moc času."

Chytil se rukama za hlavu a utekl.

"Dobrá práce, Johne." Ozval se hlas. Ale tentokrát to nebyl Sherlockův. Byl někoho jiného. Hlas, který jsem znal, ale neslyšel už nějakou dobu.

"Mycroft?"

Muž vystoupil z temného rohu místnosti. 

"Zdravím, Johne. Musím vám oznámit, že vaše malá dovolená končí. Je čas vrátit se do práce."