Sbohem, Sherlocku

Kapitola 8

Mnoho šťastných dnů

Sherlock POV

Blonďaté vlasy. Oči modré jako oceán. Úzké rty. Roztomilý nos. Teplý svetr. Džíny.

Vypadal jako muž, kterým býval. Vypadal jako v den před tím pádem.

Díky paprskům vypadaly jeho vlasy jako zářivé slunce. Vzduch je dělal trochu neupravenými. Jeho nohy se nedotýkaly země.

Zhluboka jsem se nadechl a zamrkal jsem.

Věděl jsem, že tam není. Věděl jsem, že je to má představa. Přesněji má představa, které dopomáhaly drogy, jež jsem měl v sobě. Věděl jsem, že nemáme všechen čas světa, tak jsem začal mluvit.

"Vím že tu nejsi, ale... no... ehm... jenom..." Povzdechl jsem si. "Bože, cítím se opravdu hloupě."

"Jsem rád, že se cítíš hloupě, protože ty jsi ve skutečnosti hloupý."

Zavřel jsem oči. "To není John, to není John, to není John," šeptal jsem si pro sebe. "Je to jen představa."

"Nejsem." Řekl a vstal. "Kdybych byl tvou představou, tak bych tohle neříkal." 

"A co bys říkal?" Zeptal jsem se. Chtěl jsem to slyšet. Johnovým hlasem, i když tam doopravdy nebyl a vysmíval se mi.

"Co bys chtěl slyšet?" Zvýšil frekvenci svého hlasu. "Ach Holmesi, jsi tak inteligentní. Ach Holmesi, jsi úžasný." Nikdy mi neříkal Sherlocku. Nevěděl jsem proč, ale ten John, kterého tvořila má zdrogované mysl, nikdy neříkal mé jméno. Usmál se. Ale nebyl to Johnův úsměv. Byl to jeden z těch úsměvů které říkají: "Vymlátím z tebe duši." Byl to úsměv, který mě děsil. Přiblížil se ke mně. "Vypadáš tak dobře, Holmesi." Byl blízko, tak blízko. Mohl jsem cítit jeho dech na mém krku. "Ošukej mě, Holmesi. Přímo tady." Znovu se přiblížil a zašeptal mi do ucha slova, pro která jsem umíral. "Miluji tě, Holmesi." 

Červenal jsem se. Cítil jsem, jak mé srdce tluče rychleji. Připomínal jsem si, že to není pravda, ale bylo to k ničemu. Byl to Johnův hlas. Ano, byl sarkastický, ale pořád to byl jeho hlas.

"Přestaň snít, Holmesi. To by se nikdy nestalo."

Povzdechl jsem si.

"Já vím. Jsi mrtvý."

Zasmál se.

"I kdybych byl živý, nikdy bych s tebou nebyl. Jsi zrůda."

"Ne. Nejsem."

"Ano, jsi. Jsi zkurvená zrůda a všichni tě nenávidí."

"Všichni ne."

"Ano. Všichni. Kdyby to tak nebylo, někdo by se po tobě sháněl. Ani Mycroft tě nehledá. Tvůj vlastní bratr."

Cítil jsem bolest v hrudi. Nemohl jsem na něj myslet. Ani na ostatní. Bylo to příliš těžké.

"Nezajímá mě."

Oba jsme věděli, že lžu.

"Dokonce já, tvůj takzvaný nejlepší přítel, jsem se raději zabil, než abych s tebou žil. Protože jsi nehorázná zrůda."

Zatnul jsem pěsti.

"Ne, ty nejsi opravdový. Ty nejsi John. On by něco takového nikdy neřekl."

"Já jsem opravdový. Řekl jsem ti to. Nepamatuješ se? Před tím než jsem se zabil. Kvůli tobě. Zemřel jsem a je to tvoje chyba, protože jsi hlupák, zrůda bez přátel."

Cítil jsem, jak se mi klepou nohy. 

"A víš co je na tom nejvtipnější? Že sis vážně myslel, že mi na tobě záleží. Myslel sis, že jsem stejně hloupý teplouš jako ty. Myslel sis, že tě miluji, no ne? Myslel sis, že bych pro tebe umřel, že ano?"  

"Zmlkni, Johne, zmlkni."

"Ne. Nechceš abych zmlknul a ty to víš. Chceš mě tu, jsi stupidní kus hovna."

A to byla pravda. Vždycky, když jsem byl sjetý, jsem ho viděl. Bože, doufal jsem, že ho zase uvidím. Potřeboval jsem ho, i když říkal hrozné věci, potřeboval jsem slyšet jeho hlas. Potřeboval jsem to více než jídlo.

"Řekni to. Víš, že to chceš říct."

"Říct co?"

Začal kolem mě obcházet.

"Ale no tak, jsi jediný konzultující detektiv na světě. Nemůžeš být tak hloupý. Jsem si jistý, že to víš. Řekni to nebo tě zničím." 

"Není co říct."

"Ale ty víš, že to je lež. Odpověz mi na něco: má to cenu? Sjíždět se, jen abys mě viděl? Jen abys viděl mrtvého muže?"

Na malou chvíli jsem to popíral. Ale pak se na mě podíval, podíval se mi do očí a já přikývl.

"J-jo. Ano. Má to cenu."

"A to proto..."

Díval jsem se na něj nechápaje. Bolela mě hlava a věděl jsem, že mi dochází čas.

"Nevím."

"Ach bože, jsi víc hloupý, než jsem si myslel. Řekni mi, jak se ohledně mě cítíš. Řekni mi to, co jsi mi chtěl říct ode dne, kdy jsme se seznámili. Řekni mi to, ty buzno!"

Zakryl jsem si uši. Nemohl jsem mu to říct. Nemohl jsem, protože tam doopravdy nebyl. A taky proto, že by mu to jen dodalo sílu.

"Necítím..." zamumlal jsem.

"ŘEKNI MI TO!"

Všechno se začalo rozmazávat a já upadl na zem.

"Řekni mi to, zrůdo."

"M-miluji tě."

A pak už ho nic nemohlo zastavit. Začal křičet všechno, co už dávno věděl, že jsem:

Zrůda.

Teplouš.

Idiot.

Bezcenný.

K ničemu.

Bez mozku.

Feťák.

Slaboch.

Spadl jsem a jak moje hlava udeřila o zem, všechno začalo mizet do temnoty.

Než jsem úplně odpadl, zatímco mi déšť smáčel vlasy a můj obličej ležel v hlíně, řekl jsem:

"I tak, všechno nejlepší k narozeninám, Johne. A mnoho šťastných dnů." 

Důležitá poznámka autorky:

Okay, omlouvám se za bolestivou kapitolu. Tohle bylo opravdu těžké napsat. Nemějte nic proti Johnovi, tohle je jen John v paláci mysli. John, kterého stvořil Sherlock.

Johnovy dialogy jsou v jiném fontu, protože se jedná o Sherlockovy myšlenky.

Poznámka ode mě:

Překlad byl taky bolestivý. Chudák Sherlock.