Sbohem, Sherlocku

Kapitola 7

Prázdný dům

Lestrade POV

"Odštěpná buddhistická sekta infiltrovaná blonďatou pašeračkou drog?! To se nikdy nestalo!" Povzdechl jsem si dívajíc se na mapu na stole.

"Blonďatá pašeračka kterou odhalil malý muž, který byl v té sektě nový!"

"Blondýna ukrývající se v klášteře holohlavých mnichů? K tomu nepotřebuješ Sherlocka Holmese!"

"Ale my nemluvíme o Sherlockovi, o kom tu mluvíme je John Watson a Mycroft Holmes."

"Mycroft je taky součástí té teorie?"

"Je to něco málo přes 2 roky co zmizel. Poté se ve světě začaly dít divné věci. Není to náhoda. Pomáhá Johnovi."

"John je mrtvý." Řekl jsem unaveným hlasem. Anderson se na mě podíval s ublíženým výrazem. "Omlouvám se. Přál bych si, aby to tak nebylo, ale je opravdu mrtvý a pryč."

"Tak jak vysvětlíš tohle?"

Posunul mapu světa směrem k sobě a ukázal na červený kříž nakreslený u Nového Dillí.

"Stopa číslo dvě: Incident v Novém Dillí. Inspektor Prakesh vystopoval vraha díky zjištění, jak hluboko se čokoládová vločka potopila do zmrzliny oběti."

Znovu jsem si povzdechl. Tuhle konverzaci jsem vedl s Andersonem stále znovu a znovu. Bylo to unavující a bolestivé.

"Chytrý muž, ten inspektor Prakesh."

"Ale notak... Jakého inspektora by tohle napadlo?"

"No, díky..."

"Okey, stopa číslo tři: Tajemný soudní porotce."

Doslova jsem praštil čelem o stůl. Tohle už na mě bylo moc.

"Gregu, poslouchej mě. Hamburg, před pár měsíci, dvě děti byly uneseny. Uvězněny v místnosti bez oken. Jen jedny dveře. Chystali se zabít ty děti, aby donutili jejich rodiče uzavřít dohodu. Někdo zastřelil toho vraha před tím, než se vůbec stačil těch dětídotknout."

"A co? Mohl to být kdokoliv."

"Počkej. Ten muž střelil skrz malou díru ve dveřích. Tou kterou únosce dával dětem jídlo. Musel to být úžasný zásah. Nikdo neví, kdo to udělal, jediné co víme, že to byl armádní doktor."

"Jak to můžeš vědět?"

"Protože po sobě nechal identifikační kartu z armády. Byla spálena, jediné co zůstalo čitelné byla část jména "Mish" a jeho pozice "Doktor v 18. kempu"."

"Ale Johnovi se neříkalo Mish ani nějak podobně."

"Měl prostřední jméno, které nikdo neznal. Musí to být on! Není nikdo jiný kdo by to mohl být! Copak to nevidíš?"

Chtěl jsem na něj zakřičet. "NE, NENÍ TO ON!" Ale nemohl jsem. Protože jsem věděl, čím Anderson prochází. 

"Vidím, že jsi ztratil dobrou práci fantazírováním o tom, jak se mrtví muž vrací k životu a vím proč chceš, aby se to stalo. Ale nikdy se to nestane." A já si přál, aby to byla pravda. Aby všechny Andersonovy teorie byly pravdivé. Ale ony nebyly a nebyl důvod to popírat.

Anderson vzal do ruky své pivo a já dopil zbytek mého.

"Okey" řekl jsem. "Jdu navštívit mou dceru."

Zvedl jsem můj kabát a snažil se nedívat na Andersona, který vypadal jen jako vlastní stín.

"Opatruj se, ano?" Chvíli jsme stali v tichu. Pak jsem dodal: "Zkusím se za tebe přimluvit, uvidíme zda tvůj případ nepřehodnotí." 

"Jen se koukni na tu mapu. Přibližuje se." Řekl a podíval se na mě. Mohl jsem vidět, jak mu září oči, jako malému šťastnému klukovi. "Je to jako by se vracel zpátky." Chtěl jsem si s ním sednout a tvořit teorie, fantazie o tom jak se John a Sherlock vrací zpět a vše je jako před třemi lety. Ale nic z toho nás nečekalo. A tak jsem se měl k odchodu.

Vtom na mě Anderson zavolal.

"Vím kde je Sherlock."

Otočil jsem se, pohlédl na něj a zorničky se mi rozšířily. To nemohla být pravda. Ne po takové době. Musel lhát.

"Co víš?"

"Našel jsem, kde se ukrývá."

"Kde?"

"East End, pošlu ti zprávou adresu."

"Okey, půjdu rovnoutam."

"Co? Teď?"

"Andersone, byli jsme bez něj tři roky, nechci už víc čekat."

Vyběhl jsem z hostince a zastavil si taxi.

Nedokázal jsem se přestat dívat na mobil očekávajíc nějaké známky Sherlocka nebo Mycrofta. Věděl jsem, že jsem žádné za ty tři roky neměl a že teď žádné novinky nezískám, ale nemohl jsem si pomoc. Potřeboval jsem vědět alespoň něco.

Sherlock zmizel ve stejný den jako John a Mycroft jen pár měsíců po nich. Už jsme o nich nikdy neslyšeli. Bylo to, jako by bratři Holmesové byli jen sen, který skončil.

***

Když jsem dorazil na adresu, kterou mi sdělil Anderson, cítil jsem se, jako bych dostal pěstí do obličeje. Byl to starý opuštěný dům. Byly tam lahve na suché trávě. Vypadalo to, jako by tam někdo právě měl velkou párty, ale před domem nestála žádná auta, takže nic takového se tam rozhodně nedělo.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře. Představoval jsem si, že Sherlock je na nějakém takovém místě, ale bylo to ještě horší, když jsem to uviděl. Nebo spíš jsem to neviděl. Ten dům byl prázdný, úplně prázdný. Podlaha byla plná odpadků, lahví, stříkaček a papírů. Bylo to strašné, ale bylo to lepší, než tam vidět Sherlocka, možná mrtvého.

Vzal jsem z podlahy jeden papír vědíc, co to bude. Seznam. Sherlock Holmes tu určitě byl. Vždy dělal seznam toho, co všechno si vzal. Bylo tam toho napsaného až příliš a bylo tam příliš mnoho papírů na podlaze.

Když jsem to uviděl, vrátily se mi otázky. Otázky, které mě neopouštěly několik prvních měsíců a které se mi stále vracely během dlouhých a opuštěných nocí. Měl kde spát? Spal? Jedl? Byl stále naživu že ano?

Bylo to těžké. Bylo bolestné mít tolik otázek a žádné odpovědi.

Bolelo to.

Opustil jsem ten prázdný dům a udělal jsem něco, co jsem během posledních měsíců neudělal: zavolal Sherlockovi. Zavěsil jsem dříve, než to vůbec mohl zvednout. Nemělo cenu dělat si naděje.

Vrátil jsem mobil zpět do kapsy. Šel jsem do obchodu, abych si koupil láhev vody, protože jsem se opravdu potřeboval něčeho napít. "Hra začíná" hlásal nadpis v novinách. Proč mi vše muselo připomínat Sherlocka?

A pak můj mobil zavibroval.

Nicméně nebyl to hovor, byl to jen kalendář připomínající mi, že se dnes něco děje. "Johnovy narozeniny"

"Kurva..." Povzdechl jsem si když jsem odcházel s lahví vody a bral si k tomu láhev whiskey.

Potřeboval jsem něco silnějšího, abych se s tímto dnem vypořádal.