Sbohem, Sherlocku

Kapitola 5

Ta slova.

Mycroft POV

Seděl jsem v křesle a díval jsem se na hodiny čekajíc, kdy Gregory přijde domů. Věděl jsem, že bude naštvaný, ale musel jsem se tomu postavit čelem. 

Slyšel jsem jeho auto a naštvaně zavřené dveře od ulice. Vyběhl nahoru a vřítil se do pokoje. 

"Ty! Je to tvoje chyba!" Křičel.

"Gregory..." Začal jsem. Chtěl jsem mu to vysvětlit. 

"Ne! Nedělej to. Je to tvá chyba. Celou dobu jsi věděl, co se dělo, sakra! To kvůli tobě se to stalo!" 

Povzdechl jsem si.

"Gregu..."

Zdálo se, že to ho trochu uklidnilo. Uviděl jsem slzy v jeho očích a jeho nezdařený pokus o to nebrečet. 

"Včera jsi mě viděl. Byl jsem úplně zničený. Věděl jsi pravdu a nic jsi neřekl. Objímal jsi mě, políbil jsi mě a nechal jsi mě myslet si, že u tebe jsem v bezpečí!"

Díval jsem se na podlahu, protože jsem nedokázal vydržet tolik nenávisti v očích muže, kterého jsem miloval.

"Podívej se na mě!" Zakřičel.

Udělal jsem to. A on už vůbec nebyl ten muž jako dřív. Lehce jsem mohl vyčíst, jak mě nenávidí. V tu chvíli byl zraněný, zničený a naštvaný... ale nebyly tam žádné známky lásky, které tam byly včera večer.

Brečel, ale ne tak jako včera. Byly to slzy z naštvání. A v tu chvíli jsem věděl, že už mi nikdy znovu nebude důvěřovat.

"Řekni mi jednu věc. Jen jednu věc. Řekl bys mi to? Kdybych neslyšel ten hovor, řekl bys mi to?"

"Já..." Samozřejmě že ne, protože to nebyla pravda.

"Koho ještě platíš? Mě očividně ne. Koho? Mika Stamforda? Molly? Paní Hudsonovou? Byl jsi ten, kdo zaplatil Richarda Brookse?"

"Gregory, prosím."

Povzdechl si. A já se mu podíval do očí očekávajíc, že naleznu ještě nějaké známky toho, že mě miluje. 

On se podíval do mých a vypadal tak unaveně, tak zničeně, tak... zklamaně. 

"Odcházím, Mycrofte. Najdu si něco jiného. Nebudu žít s někým jako... ty." 

"Co? Ne, Gregory, prosím."

Jeho obličej trochu zjemněl, když slyšel ta "magická slova", ale velmi rychle opět zvážněl.

"Přeháníš." Řekl jsem mu. V momentě, kdy jsem to řekl, jsem věděl, že to byla chyba.

"Přeháním? Ty. Jsi. Mu. Platil, Mycrofte. Sherlock Johna miloval a ten se jen přetvařoval, protože jsi mu to nařídil. Sherlock je pravděpodobně někde tam venku zdrogovaný a je to tvá chyba. Jeden z mých nejlepších přátel je mrtvý... Počkat, byl to můj přítel, nebo to bylo součástí přetvářky?"

Bylo to jako dostat pěstí do břicha. Protože měl pravdu. Vše všem co řekl. Jestli byl teď John na vozíku, bylo to proto, že jsem nedokázal ochránit mého bratra. Jestli teď byl Sherlock zdrogovaný na nějakém temném místě, bylo to proto, že jsem nedokázal zastavit Moriartyho. Všechno jsem to zkazil. Už dlouho jsem se takto necítil.

"Gregory..."

"Co? Co chceš říct?"

Musel jsem to říct. Bylo to teď nebo nikdy. Litoval bych, kdybych to neřekl.

"Prosím, neodcházej. Prosím, potřebuji tě."

Viděl jsem pochyby v jeho obličeji, viděl jsem, že chce říct ano... ale neudělal to. Poodstoupil a řekl: 

"Na to už je pozdě."

Cítil jsem, jak ta slova spalují můj krk.

"Gregory... miluji tě."

Povzdechl si.

"Na to už je taky pozdě."

Sledoval jsem tu bolest v jeho očích a věděl jsem, že jsem ho ztratil.

Navždy.

A poté, než jsem vůbec stihl mrknout, byl Gregory pryč. Vše skončilo. A byla to má chyba.

Posadil jsem se na židli a vydal se do svého Sídla mysli. Díval jsem se na Gregoryho místnost. Díval jsem se na všechny vzpomínky, co jsem s ním měl: Den kdy jsem ho potkal, náš první rozhovor, naše zprávy, naše úsměvy, náš první polibek, naše mazlení, naše schůzky, naši první společnou noc...

Vyrušil mě zvuk zprávy. Běžel jsem pro telefon doufajíc, že to budou informace o mém bratrovi. Nebyly. Jen John.

Můžu zavolat?

Odpověděl jsem a on mi rychle zavolal.

"Zdravím, Johne. Je vše v pořádku? Jak se vám líbí Paříž?"

"Jsem v pořádku, když zapomenu, že mám zlomené všechny kosti a že trávím celé dny v posteli. Byt je hezký, ale mám otázku: Proč je mé nové jméno William Scott?"

"Ehm... to je dlouhý příběh..." Řekl jsem. Věděl jsem, že na to dříve nebo později přijde... ale rozhodl jsem se, že bude lepší později. "Řekněte mi o Paříži."

"Hmm... je hezká. Už na střední jsem sem chtěl jet. Město zamilovaných... je trochu smutné být tu sám."

"Ale no tak! Nevylévejte si mi tu vaše srdce."

Slyšel jsem, jak si povzdechl.

"Jste moje jediné spojení se starým světem."

"Johne, změňte téma, hned."

Věděl jsem, že si potřebuje s někým povídat, ale já nebyl právě ta správná osoba. 

"Jak se tam všichni mají?" Zeptal se.

"Uhm... tak dobře jak to jde. Váš pohřeb bude za pár dní. Gregory ten případ vyšetřuje." 

"Slyšel ten hovor?"

"Ano, je na mě trochu naštvaný."

"To mě mrzí."

Chtěl jsem na Johna křičet. Chtěl jsem na něj být naštvaný, ale nemohl jsem. Nemohl jsem, protože byl mnohem statečnější než já.

Od začátku byl na straně mého bratra. Já řekl o celém Sherlockově životě Moriartymu. On zachránil mého bratra a muže, kterého jsem miloval. Já je jen uvrhl do nebezpečí. 

Takže jsem na něj nemohl být naštvaný, mohl jsem mu jen děkovat.

"Nemusí vás to mrzet, musí to tak být."

Následovala chvíle ticha a John se konečně zeptal:

"Našel jste Sherlocka?"

"Ne."

"Mám o něj starost."

"Já taky."

John neodpověděl a já zavěsil. Poté jsem šel do postele.

V tmavé místnosti, v malém hotelu, v Paříži, ve Francii John Watson byl také v posteli tváře vlhké od slz, které stékaly z jeho očí.