Sbohem, Sherlocku

Kapitola 2

Konec života

Sherlock POV

Ne. Ne. Všechno bylo špatně. To já měl být na té střeše a ne John. 

"Lhal jsem ti. Celou tu dobu." V hlavě se mi vybavila řada vzpomínek na okamžiky, kdy mi John lhal. Nikdy to nebylo nic závažného. "Lhal jsem ti. Celou tu dobu. Já-já pracoval pro tvého bratra. Platil mi. Řekl mi, že s tebou musím žít, nařídil mi zastřelit toho taxikáře. Nechtěl jsem tam být. Ach bože! Jsi příšerný! V tom stupidním bytě plném tvých experimentů... Jsi pošuk (org. freak)! Děláš všechny ty podivné věci... Několikrát mě skoro zabili. Bože! Chtěl jsem odejít, ale Mycroft mi vyhrožoval."

Cítil jsem, jak se celý můj svět rozpadá. Ne. Říkal to z nějakého mně neznámého důvodu. Můj John. Vážně si myslel, že jsem pošuk (org. freak)? Ne, on ne. On by to nikdy neudělal. 

"Ok, zmlkni, Johne, zmlkni. Když jsme se poprvé setkali..." Pár vteřin jsem nic neřekl, protože mě velmi bolelo přemýšlet o těch chvílích, kdy vše bylo v pořádku a my byli šťastní. "Když jsme se poprvé setkali, Mycroft ti nabídl, že ti bude platit, a ty jsi odmítl. Opravdu ses ho bál."  

Proč to říkal? Proč by proboha tohle dělal? Nikdy jsem u Johna neviděl žádný náznak lhaní. Nikdy jsem se nemýlil. Možná jsem byl zaslepený pocity... Ne. Ne. On byl můj John, nemohl jsem o něm pochybovat.

"Nikdo by nedokázal být tak loajální." V Johnově hlase bylo něco zvláštního, něco co jsem nikdy předtím neslyšel. 

"Ty ano."

John se zasmál. Co na tom bylo k smíchu? Byla pravda, že John je ten nejloajálnější člověk na světě. 

"Přijal jsem ty peníze již dlouho před tím. Mycroft mi ukázal, jak mám vypadat zděšeně. Bože... Uvěřil jsi mi tak rychle... Myslím, že si to stále nedokážeš přiznat... Je to trik, jen magický trik."  

Cítil jsem, jak mi po tvářích stékaly slzy. První opravdové slzy od té doby, co jsem přišel o Rudovouse. Jen tyto byly jiné. Tenkrát to bylo, protože mi zemřel věrný přítel, když mě chránil. Teď to bylo, protože můj nejlepší přítel byl lhář. 

Vše co řekl, myslel vážně. Ta poslední věta... byl upřímný. John. John mi celou dobu lhal. Byl jsem hlupák. Samozřejmě že mi lhal. Proč by tak skvělý člověk byl nejlepší přítelem pošuka (org. freak)? Kdo by byl mým nejlepším přítelem?

Rozhodl jsem se jít za ním. Zakřičel:

"Ne! Zůstaň tam, kde jsi! Nehýbej se!" 

Vrátil jsem se na místo, kde jsem byl. Co se to sakra dělo?

"Dobře." Řekl jsem.

"Dívej se na mě. Prosím, mohl bys to pro mě udělat?"

"Udělat co?"

"Tenhle hovor je... ehm... je to můj vzkaz. To přece lidé dělají, ne? Nechají vzkaz."

"Kdy nechají vzkaz?"

"Sbohem, Sherlocku."

"Ne. Přestaň. NE!" Křičel jsem. 

Odhodil mobil pryč. Nesměl skočit. Musel jsem ho zachránit. Nesměl skočit.

Možná mu na mně nezáleželo, ale mně záleželo na něm.

A pak... uprostřed mých myšlenek... spadl.

"JOHNE!" Křikl jsem. Nesměl zemřít. Byl můj nejlepší přítel. Bylo tolik věcí, které bylo třeba udělat a říct. 

Nemohl jsem ho ztratit.

Slyšel jsem, jak jeho tělo dopadlo na chodník.

Rozběhl jsem se. Musel jsem ho zachránit. Spatřil jsem jeho tělo, jak tam leželo. A v tu chvíli mě to doslova udeřilo. Padl jsem na zem a na pár vteřin jsem neměl chuť se zvednout. Proč také?

"Musíš zachránit Johna." Ozvala se část mé mysli.

"Nemůžeš ho zachránit. Nemůžeš zachránit nikoho. Každá osoba, kterou jsi kdy miloval, zemřela." Odpověděla jiná část. 

"Prostě se postav." Zazněl Johnův hlas. Udělal jsem to. Jeho hlas mi dával vždy ty nejlepší rady.

Dav mě nechtěl nechat projít.

Viděl jsem jeho tělo ležet v nepřirozené pozici. V knihách autoři vždy popisují, že mrtví lidé vypadají, jako by jen spali. Nikdy jsem neviděl oběti našich případů spát, takže jsem nemohl srovnávat. Ale nebyla to pravda. John vůbec nevypadal, jako by spal. Když John spal, vypadal mladší a uvolněnější. Občas vyděšený kvůli nočním můrám, ale bylo to úplně jiné, než teď. Při spaní dělal různé vtipné zvuky. Mluvil. Dokonce volal mé jméno. Teď bylo všude příliš ticho. Nevypadal mladší nebo uvolněnější ani vyděšený. Vypadal mrtvě. Vím že je to hloupé, ale vypadal jako jeden z našich případů. 

Nevěděl jsem, že jsem padl na zem, dokud jsem neucítil bolest v noze.

"Johne..." S poslední nadějí jsem zkusil nahmatat jeho puls. Slabě tam byl. "Žije! Zavolejte doktory, okamžitě!"

Někdo pohnul s jeho tělem. Jeho zlatavá kůže byla pokrytá krví. Krev byla všude. Kolem jeho očí, ve vlasech, na jeho rtech...

"Ach bože... ach bože ne..."

Přišli nějací doktoři, položili ho na nosítka a vzali do nemocnice. Utíkal jsem za nimi. Vzali ho do nějaké místnosti. Byl jsem zastaven zdravotní sestrou.

"Pane, tam nemůžete."

Povzdechl jsem si.  

"Prosím, pane. Nemohu vás pustit dovnitř. Potřebujete pomoc? Jste zraněný?"

"Já? Proč bych byl zraněný?" 

"Ale ty jsi..." Ozval se hlas v mé hlavě. "Možná ne fyzicky ale psychicky... Víš to... Psychopate..." 

Sestra přerušila mé myšlenky. Naštěstí. 

"Jste celý od krve."

Podíval jsem se na sebe. Byla to pravda. Ovšem nebyla to má krev ale Johnova.

"Jsem v pořádku."

"Co je v pořádku, mimochodem, všechno je v pořádku." 

Johnův hlas. Uslyším ho ještě někdy?

Sestra odešla a já zůstal sedět na židli. John byl v nebezpečí, ale nebylo nic, co bych mohl udělat. Byl naživu, alespoň byl naživu.

Podíval jsem se na hodiny. Věděl jsem, že čím déle bude v té místnosti, tím lépe. Znamenalo to, že ho zachraňují.

Proč skočil? Nebylo to pro to, co se stalo s Moriartym. Nedávalo to smysl. 

A pak jsem si vzpomněl.

Chtěl jsem odejít, ale Mycroft mi vyhrožoval. 

Samozřejmě. Celou dobu chtěl odejít. Byl tak vyděšený a tak unavený a tolik mě nenáviděl, že raději dal přednost smrti než bytí se mnou. 

Možná to, že jsem se stal "vrahem", už na něj bylo moc.
Možná ho vyděsilo, jak jsem mu přiložil zbraň k hlavě.
Možná mluvil s Mycroftem, zatímco já se schovával v nemocnici svatého Bartoloměje.
Možná ho požádal, aby mě mohl opustit, ale Mycroft mu vyhrožoval a tak se John rozhodl zemřít.

Příchozí lékař přerušil mé myšlenky. 

"Pan Holmes?" Zeptal se.

Vstal jsem věda, co se mi chystá sdělit. 

"Je mi to líto, pane Holmesi. Dělali jsme, co jsme mohli."

Vím, že čekal, že mě to zlomí, ale to se nestalo.

"Teď mě dobře poslouchejte. Musíte zavolat detektiva inspektora Lestradea. Řekněte mu, co se stalo. Dejte mu tohle." Řekl jsem, zatímco jsem si sundával můj kabát a šálu. "Nikdy jsem tu nebyl."

"Co?" Zeptal se. Hlupák.

"Dejte mu ten kabát a šálu. Neříkejte mu, že jsem tu byl."

"Dobrá, pane."

"Ještě jedna věc: Řekněte Lestradeovi aby nedávali Hamish na náhrobek. Nenáviděl to."

A poté jsem odešel. Nejen z nemocnice. Opustil jsem můj život, mou rodinu, mé přátele, můj domov. Vše co se stalo během posledních pár let. Opustil jsem Johna a Lestradea a paní Hudsonovou a Molly. Musel jsem je vymazat z mé mysli. Všechny. I Moriartyho, i Mycrofta. Už jsem nebyl Sherlock Holmes.

Byl jsem William.