Sbohem, Sherlocku

Kapitola 10

Anglie by padla

John POV

"Moji muži mají jména všech, takže už se tam znovu nemusíte vracet."

Šťastně jsem si oddechl. Opravdu jsem chtěl tuhle práci dokončit a vrátit se domů, ale už jsem se nehodlal vracet do toho pekla.

"Dobře. Takže na jaké další místo mám jet?"

"Londýn."

"Cože?"

"Je po všem, Johne. Říkal jsem vám to. Už se tam nemusíte vracet. Můžete jet zpátky do Londýna." 

"Ach."

Cítil jsem dobrý typ bolesti v mé hrudi. Vracel jsem se domů.

Žádné další mučení nebo chladné noci nebo bolestivá slova. Jen náš krb, můj polštář s vlajkou, moje křeslo, moje pohodlné oblečení, experimenty v kuchyni... Sherlock.

My dva proti celému světu.

"Tak... co se tam mezitím dělo?"

Povytáhl jedno obočí.

"Víte, že jsem nebyl v Londýně."

"Ale o všem víte, ne?"

Mycroft přikývl. Potřeboval jsem to vědět. Byly to skoro tři roky. Tři roky bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi, na kterých mi nejvíc záleželo.

Potřeboval jsem to vědět, ale zároveň jsem se bál, co mi řekne.

"Jak se má Molly?"

"Molly?" Zeptal se Mycroft. Očividně to byla otázka, kterou neočekával.

"Ano, Molly, Molly Hooperová, ta žena co pracuje u Svatého Bartoloměje."

"Vím, kdo je Molly. Co nevím je to, proč se na ni u všech všudy ptáte."

"No, zajímá mě to."

Podezřele si mě prohlédl a pak si přečetl nějaké papíry na jeho stole.

"Má přítele, Toma. Jsou spolu šťastní, nestěhovali se společně do bytu." Přikývl jsem. Byl jsem za ni rád. Zasloužila si být s někým, kdo není sociopat nebo psychopat.

"A co paní Hudsonová?"

Měl jsem o ni starost. Nebyla už tak mladá a bylo mi jasné, že to pro ni bylo příliš těžké. Pravděpodobně mě nenáviděla, ale na to měla právo.

"Má se dobře. Její kyčel se každým dnem zlepšuje. Je šťastná. Tedy, pořád je smutná ohledně Sherlocka a vás."

"Mě? Je smutná kvůli mně?"

"Ano, kvůli vaší smrti. To už tak bývá, když někdo umře."

"Myslel jsem, že mě nenávidí."

"Tak to není. Nikdy ve vás nepřestala věřit. Nikdo z nich."

A pak, poprvé za mnoho let, jsem ve svém srdci pocítil něco zvláštního. Nějaký druh tepla, které jsem myslel, že se na vždy vytratilo.

Po tom všem, co se stalo, byly stále mou rodinou. Vědomí, že ke mně necítí nenávist, mi dalo naději. Naději, že všechno bude zase stejné. Nakonec se možná vrátím zpět a bude to všechno, jako být doma.

Věděl jsem, že je to pro Mycrofta těžká otázka, protože se s ním nevídal a byla to má chyba, jelikož Mycroft cestoval, protože mě chránil. Ale musel jsem se zeptat.

"A co Greg?"

 "Pořád žije v tom samém bytě. Pořád pracuje pro Scotland Yard. Má lepší vztah se svou dcerou Ellen. Je teď známý na internetu. Něco zvané Tumblr."

"Cože? Co tam dává?" 

"Nečetl jsem to, ale hádám, že to bude o Sherlockovi."

"Pravděpodobně."

Zůstali jsme zticha. Chtěl jsem se ptát a on o něm chtěl mluvit, ale ani jeden z nás nebyl dost odvážný s tím začít. Bylo to příliš bolestivé...

Povzdechl jsem si.

"A jak se má Mike?"

Chystal se odpovědět, ale pak si povzdechl a řekl:

"Nezeptáš se na něj?"

"Děsí mě to... tvoje odpověď..."

"Ale chceš to vědět."

"Samozřejmě."

"Tak se zeptej."

Nejprve jsem se to nechystal udělat, ale pak mě ta slova začala pálit na jazyku a já to řekl:

"Našel jsi Sherlocka? Myslíš, že je naživu?"

"Doufám v to."

Cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy, zatímco jsem zatínal pěsti.

"Johne, jsi v pořádku?"

"Ne! Nejsem! Sherlock Holmes je pryč a je to moje chyba!"

"Není to tvoje chyba."

"Ano, je. Měl jsem zabít Moriartyho nebo ty odstřelovače. Měl jsem mu to říct."

"Co?" Zeptal se Mycroft klidně. "Co jsi mu měl říct?"

V tom momentě jsem vůbec nevěděl. Byla spousta slov, které jsem nevyslovil. Chtěl jsem mu říct, že jsem naživu. Chtěl jsem mu říct, že mi chyběl. Chtěl jsem mu říct, že jsem si představoval jeho hlas v mé hlavě, protože bez něj nedokážu žít. Chtěl jsem mluvit o svých pocitech. Ale především jsem mu chtěl říct, že jsem nemyslel vážně nic z toho, co jsem řekl na té střeše.

Chtěl jsem mu říct, jak je skvělý, jak je brilantní, jak je inteligentní.

"Všechno." Odpověděl jsem.

"Možná se objeví. Až se vrátíš zpět."

"Nemůžu."

"Co nemůžeš?"

"Vrátit se zpět. Nemůžu. Ne bez něj. Ne když hra neskončila."

"Hra nikdy nekončí, Johne. Vždy se objeví noví hráči."

"Nechci nové hráče" Chci jen Sherlocka. Dodal jsem v hlavě.

"Možná bys pár dní ve městě mohl zůstat v nějakém hotelu. Však víš, vrátit se do města, cítit ho."

"Jo, to by bylo dobré." Ale už to nedávalo pocit domova. Ne když Molly někoho měla, ne když Greg trávil svůj volný čas se svou dcerou. Věděl jsem, že se mají dobře, ale už to nebude jako dřív.

Nebyl to domov bez Sherlocka.

"Možná nějaký den zajdu na Baker Street a navštívím Paní Hudsonovou, ale nemůžu se tam nastěhovat. Ještě ne."

"Johne..." A v ten moment mi došlo, že už to nikdy nebude stejné. "Paní Hudsonová už nežije na Baker Street." Už to nebyl domov. Bylo po všem.

Anglie padla.