Sbohem, Sherlocku

Kapitola 1

Ježkův pád

John POV

Nebyla jiná možnost. Musel jsem skočit. Nechtěl jsem to udělat, nechtěl jsem mu to udělat. Nezasloužil si to. Skousl jsem si ret. Ne, musel jsem to udělat. Nemohl jsem dovolit, aby paní Hudsonová, Greg a Sherlock zemřeli. Sherlock. Bude v pořádku? Znal jsem odpověď, ale alespoň zůstane naživu. Položil jsem nohu na okraj a poté i druhou. Podíval jsem se dolů. Byl to velký pád. Zhluboka jsem se nadechl. Měl jsem strach. Nebál jsem se smrti, ale toho, co se stane potom. Co když přesto odstřelovači vystřelí? Ne, to neudělají. Udělají to, co jim Moriarty řekl, než se zabil. Tím jsem se uklidňoval.

Spálím tě. Vypálím ti srdce z těla. 

Nevím, zda spálil Sherlockovo srdce, ale mé spálil. Zemřel bych. Zemřel bych, aniž bych Sherlockovi řekl, že...

Tamhle byl. Viděl jsem taxi a z něj vystupujícího tmavovlasého muže. Nemohl jsem vidět jeho obličej, ale dokázal jsem si ho představit. V té době už pravděpodobně věděl, co se děje. 

Zavolal jsem mu. Preferuji zprávy. To řekl toho dne, kdy jsme se prvně setkali. Po tomhle je rozhodně preferovat bude. 

"Haló?" Zvedl hovor.

"Sherlocku."

"Ahoj Johne. Jsi v pořádku?"

"Otoč se a jdi zpátky tam, odkud jsi právě přišel."

"Ne, jdu dovnitř." 

Zpanikařil jsem. Pokud by to udělal, vše by pokazil.

"Dělej to co říkám, prosím."

Sherlock mě poslechl a já si oddechl.

"Kam?" Zeptal se.

"Stůj tam."

"Johne?" V jeho hlase bylo slyšet strach. Jiný než když jsme byli v Baskervillu. Byl spíše podobný tomu, když mě tenkrát uviděl u bazénu a myslel si, že jsem Moriarty. 

"Dobře, podívej se nahoru. Jsem na střeše."

"Proboha." Vydechl Sherlock. Musel jsem předstírat, že tam Sherlock není, jinak bych nedokázal pokračovat.

"Já...já...já nemohu sejít dolů, takže to budeme muset udělat takto."

"O co jde?"

"O omluvu. Lhal jsem ti." Ta slova mě bodala do srdce. 

"Co-cože?"

"Lhal jsem ti. Celou tu dobu. Já-já pracoval pro tvého bratra. Platil mi. Řekl mi, že s tebou musím žít, nařídil mi zastřelit toho taxikáře. Nechtěl jsem tam být. Ach bože! Jsi příšerný! V tom stupidním bytě plném tvých experimentů... Jsi pošuk (org. freak)! Děláš všechny ty podivné věci..." Můj krk hořel a do očí se mi tlačily slzy. Bolelo to říkat Sherlockovi takové věci s vědomím, že jim uvěří. "Několikrát mě skoro zabili. Bože! Chtěl jsem odejít, ale Mycroft mi vyhrožoval."

"Ok, zmlkni, Johne, zmlkni. Když jsme se poprvé setkali... Když jsme se poprvé setkali, Mycroft ti nabídl, že ti bude platit, a ty jsi odmítl. Opravdu ses ho bál."

Cítil jsem, jak mi po tvářích stékaly slzy.

"Nikdo by nedokázal být tak loajální."

"Ty ano."

Usmál jsem, protože i po tom všem, co jsem mu řekl, mi Sherlock stále důvěřoval.

"Přijal jsem ty peníze již dlouho před tím. Mycroft mi ukázal, jak mám vypadat zděšeně. Bože... Uvěřil jsi mi tak rychle... Myslím, že si to stále nedokážeš přiznat... Je to trik, jen magický trik."

"Ne. Dobře. Přestaň s tím hned teď."

 Sherlock udělal pár kroků.

"Ne! Zůstaň tam, kde jsi! Nehýbej se!"

Vrátil se zpátky na své místo.

"Dobře."

"Dívej se na mě. Prosím, mohl bys to pro mě udělat?"

"Udělat co?"

"Tenhle hovor je... ehm... je to můj vzkaz. To přece lidé dělají, ne? Nechají vzkaz."

"Kdy nechají vzkaz?"

Stěží jsem mohl mluvit, když jsem řekl:

"Sbohem, Sherlocku."

"Ne. Přestaň. NE!"

Odhodil jsem telefon tak, aby se nerozbil.

Naposledy jsem se zhluboka nadechl.

Poté jsem nechal mé tělo spadnout.

"JOHNE!" Sherlockův hlas byl to poslední, co jsem slyšel.

Zatímco jsem padal, cítil jsem zvláštní druh štěstí, protože během těch pár let jsem konečně našel někoho, kdo mě akceptoval a měl o mě starost. Našel jsem rodinu. Jen jsem litoval, že jsem neměl více času. Že jsem nikdy neřekl, co jsem říct chtěl. 

Poté jsem ucítil bolest po celém mém těle a vše se ponořilo do tmy.