🏝

Namočila pero do inkoustu, přeškrtla „Sídlo guvernéra, Port Mercia" v záhlaví pozvánky a pod přeškrtnutý řádek pečlivě napsala: „Vrak Sladké Judy".

Bylo třeba provést ještě další úpravy. Ten, kdo pozvánky navrhoval, naprosto přehlédl možnost, že budete chtít pozvat osobu, jejíž jméno neznáte, která žije na pláži, chodí téměř nahá a bez nejmenších pochyb neumí číst. Snažila se ale ze všech sil, na obou stranách pozvánky*, a nakonec se podepsala „Ermintruda Fanshawová (ctihodná slečna)". Vzápětí zalitovala, že to udělala (rozhodně alespoň té Ermintrudy).

*Do místa pro „oděv" vepsala: „Ano, prosím."

(str. 60)

🏝

„Nikdy nezapomínej," říkávala její babička až příliš často, „že stačí, aby zemřelo jen sto třicet osm lidí, a tvůj otec se stane králem! A to znamená, že by ses jednoho dne mohla stát královnou!"

Babička to říkávala s pohledem, který naznačoval, že plánuje sto třicet osm vražd.

(...)

Ale nejspíš by tak daleko nezašla, ne doopravdy. Přesto si tuhle naději hýčkala a připravovala vnučku na královský život především tím, že dohlížela, aby se Ermintruda nenaučila nic, co by jí nějak mohlo být k praktickému užitku.

(str. 67)

🏝

„Jsi tady proto, aby ses rouhal bohům, démone?" zeptal se ho Ataba.

„Ne. Říkat, že neexistují, by bylo rouhání, jen kdyby byli skuteční."

(str. 105)

🏝

„(...) A víš co? Mohu dokázat, že v téhle jeskyni přede mnou nebyl jediný Evropan." Dafné se rozhlédla a hruď se jí vášnivě vzdouvala. „Vidíš to zlato na sochách bohů a na glóbu a na těch velkých dvěřích?"

„Ano, jistě, má drahá. Těžko jsem si ho mohl nevšimnout."

„No vidíš," rozzářila se Dafné a pozvedla lampu. „Je pořád tady!"

(str. 309)

🏝