✵

„Rychle, musíš okamžitě se mnou. Jsi ve smrtelném nebezpečí!"

„Proč?"

„Protože když se mnou nepůjdeš, tak tě zabiju!"

(str. 58, 59)

✵

„Proč tě pronásledují?"

„Nevím."

„Ále, nech toho! Nějakej důvod tady musí bejt."

„Takových důvodů by se našlo! Jenže nevím, kvůli kterému z nich mě honí."

(str. 61)

✵

„Co je to?" zasyčela Conina.

„Ále, to je jenom Zavazadlo," odpověděl jí unaveně Mrakoplaš.

„To patří tobě?"

„Ne tak docela. Jenom trochu."

„Je to nebezpečné?"

Zavazadlo zašoupalo nožičkama a přesunulo se tak, aby vidělo zase na Coninu.

„No, všeobecně jsou na to dva názory," prohlásil Mrakoplaš. „Někteří lidé tvrdí, že je to nebezpečné, a druzí tvrdí, že je to velmi nebezpečné. Co si myslíš ty?"

(str. 79 - 80)

✵

„Otec vždycky říkal, že je nesmyslné podniknout přímý útok proti přesile nepřátel vyzbrojených dobrými střelnými zbraněmi."

Mrakoplaš, který znal dobře květnatý způsob Cohenova vyjadřování, se na ni s nedůvěrou podíval.

„No , dobře, on ve skutečnosti řekl," povzdechla si Conina, „abych se nikdy nepouštěla do závodu v kopání do zadku, je-li mým soupeřem dikobraz."

(str. 141)

✵

... Zdálo se, že jsou připraveni přizpůsobit si svět k obrazu svému, nebo při tom pokusu zemřít. Každý by si měl uvědomit, že zemřít v boji za jakoukoliv věc, byť byla i spravedlivá, má obrovskou nevýhodu. Vy pro tu věc totiž zemřete.

(str. 245)

✵

VÁHA S TÍM NEMÁ CO DĚLAT. MŮJ OŘ UNESE NAJEDNOU CELÉ ARMÁDY. DOKÁŽE PŘENÉST CELÉ MĚSTO. TAK JEST, DOKÁŽE ODNÉST COKOLI, ALE VŠECHNO CHCE SVŮJ ČAS, vysvětloval Smrť. ALE TEBE TAM NEODNESE.

„Proč ne?"

JDE PŘECE O TO, JAK TU KTEROU VĚC VIDÍŠ, CHÁPEŠ?

„No, vždyť by to vypadalo docela dobře, nezdá se ti?" nadhodil Válka. „Jeden jezdec a tři strašliví pěšáci z Jakokalypsy."

„Co kdybys je požádal, aby s tím na nás počkali?" zeptal se Mor a jeho hlas se táhl jako něco, co odkapává ze dna rakve.

MÁM PRÁVĚ NA PRÁCI NĚCO NEODKLADNÉHO, zabručel Smrť. Tiše zacvakal zuby. VĚŘÍM, ŽE SI NĚJAK PORADÍTE. OBYČEJNĚ TO NĚJAK DOKÁŽETE.

Válka stál a pozoroval zmenšujícího se koně.

„Tedy řeknu vám, že mi občas dokáže lézt pěkně na nervy. Proč si, u všech všudy, myslí, že musí mít pokaždé poslední slovo?" prohlásil.

„Myslím, že je to u něj taková síla zvyku."

Obrátili se nazpět k hostinci. Chvilku mlčeli a pak se najednou Válka zeptal: „Kde vlastně zůstal Hlad?"

„Šel hledat kuchyň."

„Aha." Válka kreslil jednou obrněnou nohou do písku a přemýšlel o tom, jak daleko je to do Ankh-Morporku. Bylo teplé líné odpoledne. Co se jeho týče, může celá Jakokalypsa klidně počkat.

„Co takhle ještě jednu na cestu?" navrhl.

„Myslíš, že jo?" řekl Mor pochybovačně. „Obávám se, že nás tam už čekali. Víš, nerad bych všechny ty lidičky zklamal."

„Jsem si jistý, že máme čas alespoň na jednu na stojáka," řekl Válka. „Hospodské hodiny nejdou nikdy přesně. Máme plný pytel času. Patří nám všechen čas na celém světě."

(str. 292 – 293)

✵

Kšeft u Zašitého bubnu se moc nehýbal. Strážný troll, přikovaný na řetěze u vchodu, se odsunul do stínu a s nepřítomným pohledem si někoho vybíral ze zubů.

Creosot si sám pro sebe tiše prozpěvoval. Objevil pivo, a ještě ke všemu za ně nemusel platit, protože mince pochlebování – tak zřídka používané v doupatech Ankh-Morporku – měly až neuvěřitelný účinek na dceru hospodského.Bylo to velké, neustále vesele naladěné děvče barvy, a aniž bychom to chtěli jakkoliv zdůrazňovat, i tvaru špatně vykynutého a ještě neupečeného bochníku chleba.Byla naprosto unešena. Ještě nikdy se nikdo o jejích ňadrech nevyjádřil jako o „melounech zdobených diamanty".

„Je to přesně tak, potvrdil Serif a sklouzl ze své lavice, „o tom nemůže být pochyb." Když to nebudou ty velké žluté, tak určitě ty menší zelené, ty s výrazným žilkováním, pomyslel si mravně.

„A co jste to říkal o mých vlasech a tak?" nadhodila laškovně, zatlačila ho nazpět na lavici a dolila mu korbel.

„Oh, to," Serifovo obočí se stáhlo ke kořeni nosu. „Jsou jako kozlíci stád, co se pasou na úbočí hory... té hory – jakseksakrujmenuje – a o tom není pochyb. A co se týče tvých uší," dodal rychle, „ani jedna z těch růžových mušliček, co zdobí mořem líbané pláže -"

„Ale jak přesně, jako stádo kozlíků?" dorážela.

Serif zaváhal. Tohle vždycky považoval za jeden ze svých nejzdařilejších výtvorů. Teď se poprvé ocitl tváří tvář proslulé ankh-morporské literární indolenci. Kupodivu, udělalo to na něj silný dojem.

„Zajímalo by mě, jestli tvarem, délkou nebo zápachem," pokračovala.

...

(str. 341 - 342)

✵