MOHL BYCH VĚDĚT, NA KOHO JEŠTĚ ČEKÁME?

Kvestor se pomalu otočil po hlasu k postavě, která stála přímo vedle něj. Oděv mágů jste poznali snadno – jejich róby byly vždycky posety zlatými flitry a magickými znameními, doplněny kožešinou a krajkou, a v nich byl většinou navlečen pořádný kus mága. Tahle róba ale byla v barvě neposkvrněné černi. Materiál, jak se zdálo, byl zvolen pro svou výjimečnou kvalitu a dlouhou trvanlivost. Jeho vlastník taky. Vypadal jako stvoření, které, kdyby napsalo knihu o hubnutí, stvořilo by bestseller roku.

Smrť pozoroval osmiúhelník s výrazem zdvořilého zájmu.

„Ehm," odkašlal si kvestor, „možná že se vám to bude zdát neskutečné, ale ve skutečnosti byste měl být tam uvnitř."

TO JE MI OPRAVDU VELMI LÍTO.

Smrť se plíživým, i když důstojným krokem přesunul do středu místnosti a upřel na kvestora pohled plný očekávání.

DOUFÁM, ŽE NÁS NEČEKAJÍ ŽÁDNÉ TY NESMYSLY TYPU „NEZEMSKÁ OBLUDO" A TAK DÁLE, řekl.

„Doufám, že jsme vás nevytrhli od nějaké důležité práce?" zeptal se kvestor s účastí.

VŠECHNA MÁ PRÁCE JE DŮLEŽITÁ, odpověděl Smrť.

„Přirozeně," pospíšil si ho ujistit kvestor.

PRO NĚKOHO.

„Eh, eh. Důvod, ó nezem– pane, proč jsme tě sem přivolali, je totiž, že, jaksi, z důvodu –"

JE TO MRAKOPLAŠ.

„Cože?"

DŮVOD, PROČ JSTE MĚ SEM PŘIVOLALI. ODPOVĚĎ ZNÍ: JE TO MRAKOPLAŠ.

„Ale my jsme ještě nepoložili otázku!"

NA TOM NEZÁLEŽÍ. ODPOVĚĎ JE STEJNÁ: JE TO MRAKOPLAŠ.

„Podívejte, jediné, co bychom se rádi dozvěděli, je, co způsobuje ten podivný jev, který... oh."

(str. 15 – 16)

Ψ

„... Chytrrej kluk. Ale podle mě je to vina rrodičů. Takoví ti noví zbohatlíci, jestli víš, co myslím. Obchodujou s vínem. Úplně ho zkazili a rrozmazlili, nechávají ho hrrát s věcma starrýho, tentononc, toho. ‚Oh, je to tak inteligentní chlapec, pořád by jenom ležel v knihách'," zapitvořil se papoušek. „Nikdy mu ale nedali nic z těch věcí, kterrej citlivej tentononc jeho věku potřebuje, to ti říkám já."

„Myslíš lásku a péči?" zasnil se Mrakoplaš.

„Já myslím, krucinál, pořádnej tentononc, to, výprask," prohlásil s hlubokým přesvědčením papoušek.

(str. 28 – 29)

Ψ

Možná že byla Zeměplocha navržena k tomu, aby se na ni pohlíželo z vesmíru. Ale určitě ne k tomu, pomyslel si Mrakoplaš s upřímným přesvědčením, aby se na ní žilo.

(str. 41)

Ψ

V džunglích centrálního Klače samozřejmě žijí tajemné klany amazonek, které loví mužské průzkumníky jen proto, aby vykonávali specificky mužské povinnosti. Ti muži jsou pokusné, zneužité a nešťastné oběti, které dlouho nepřežijí.*

*Pozn, autora: Je to způsobeno tím, že oprava zásuvek, vynášení odpadků, úklid knihoven, zjišťování toho, co haraší ve vikýři, a sekání trávníků nakonec vyčerpá i ty nejsilnější povahy.

(str. 45)

Ψ

Ozval se vzdálený zvuk, jaký by mohla způsobit při zavírání křídla velké brány. Mrakoplaš měl dojem, že slyší nějaké hlasy, které se rychle ztrácejí v dálce, a pak ještě uchechtnutí. Nebylo to příjemné uchechtnutí, byl to spíš pošklebek a ten věštil nepříjemnost. Mrakoplaš by byl skoro přísahal, že ví komu.

(str. 72)

Ψ

Jsou tam dvířka," zašeptal.

„A kam jdou?"

„Myslím, že nikam, jsou pořád na svém místě."

(str. 73)

Ψ

Mrakoplaše právě napadlo zjistit, z čeho to vlastně vylezli. Zvedl pohled vzhůru.

Vysoko nad nimi – hodně vysoko nad nimi – se tyčil obrovský dřevěný kůň. Přesněji řečeno zadní partie obrovského koně. Podpíraly ho čtyři masivní dřevěné nohy, které byly ukotveny na dřevěné plošině s kolečky.

Ten, kdo ho stavěl, mohl únikové dvířka umístit kamkoliv, ale zřejmě byl obdařen bodrou povahou a s humorem sobě vlastním je umístil právě tam, kam je umístil.

„Ehm," zabručel Mrakoplaš.

Nedaleko si někdo odkašlal.

Mrakoplaš sklopil pohled k zemi.

Řídnoucí mlha odhalila velký kruk ozbrojených mužů, z nichž někteří se spokojeně usmívali, ale všichni svírali v rukou ošklivé, ve velkém vyráběné, bezduché, ale především ostře nabroušené oštěpy.

„Aha," povzdechl si Mrakoplaš.

Znovu zvedl pohled ke kulatým dvířkám.

Jejich umístění skutečně dokonale vystihovalo celou situaci.

(str. 73 – 74)

Ψ

„... Tak jdeme, uprchneme."

„Ale kam?"

Mrakoplaš si povzdechl. Tolikrát znovu a znovu a vysvětloval lidem svou základní filozofii, ale nikdo ji v podstatě nebral na vědomí.

„Nelam si hlavu s tím kam. To se podle mých zkušeností vždycky vyřeší samo. Důležité je slovo pryč."

(str. 80)

Ψ

Kapitán opatrně zvedl hlavu nad barikádu a zavrčel.

„Je to jenom nějaká bedna, seržante," vyštěkl. „Nevypadá, že by se do ní vešel chlap, natož dva."

„Promiňte, pane," prohlásil seržant. a jeho tvář nesla výraz člověka, jehož svět se v posledních několika minutách úplně změnil. „Jsou v ní už přinejmenším čtyři, pane."

Co dodat... Zavazadlo.

(str. 80)

Ψ

Mrakoplaš se pomalu přibližoval k další bráně v městských hradbách. Tahle byla mnohem menší než ta hlavní, nestáli u ní strážní a navíc v ní byla malá dvířka. Mrakoplaš odstrčil závoru.

„S tím, co se tady děje," prohlásil důrazně, „nemáme vůbec nic společného. Ještě jsme se nenarodili, nejsme dost staří na to, abychom mohli bojovat, do jejich sporů nám nic není a nechceme přece udělat nic, co by změnilo hostorii světa, že ne?"

Otevřel dvířka a tím ušetřil armádě Efebijců spoustu práce. Právě se totiž chystali zaklepat.

(str. 82)

Ψ

Podíval se na Zavazadlo pohledem, jakým se obvykle lidé dívají na vychytralého, nevyzpytatelného a všeobecně trestuhodného domácího mazlíčka, který po celých letech, ,v jejichž průběhu pokousal kdekoho, od staré tetičky po kominíka, se najednou obrátí na záda a hraje si na hodné mláďátko, aby udělal dojem na člena spolku pro ochranu zvířat.

(str. 86)

Ψ

„Seržante?"

„Pane?"

„Hlídejte to dítě."

„Ano, pane. Desátníku?"

„Seržante?"

„Postarejte se o to děcko."

„Ano, seržante. Vojíne Archivosi?"

„Desátníku!" ozval se vojín a jeho hlas byl plný neblahé předtuchy.

„Ručíte mi za toho šprčka krkem."

Vojín Archivos se rozhlédl kolem. V místnosti zbyl jen Erik a Mrakoplaš, a přestože bylo známo, že civilisté jsou ta nejnižší hodnost na světě, řazená v armádní hierarchii až za vojenské nákladní osly, z jejich tváří bylo naprosto jasné, že oni si od nikoho rozkazy dávat nenechají.

(str. 92)

Ψ

„Ale píše se, že kvůli její tváři vyplulo tisíce lodí –"

„To je to, čemu se říká metafora," ušklíbl se Mrakoplaš.

„Jsou to prostě lži," vysvětlil mu dobrosrdečný seržant.

(str. 95)

Ψ

Potíž s luskáním prsty je v tom, že nikdy nevíte, kam to nakonec povede...

Všude kolem Mrakoplaše se rozkládala neproniknutelná temnota. Nebyla to obyčejná nepřítomnost barev. Byla to temnota, která zcela rázně a provždy popírala možnost, že by kdy nějaké barvy existovaly.

Nohama se nedotýkal ničeho, a jak se zdálo, vznášel se docela volně v prostoru. Chybělo tady ještě něco jiného, ale zatím nedokázal přijít na to, co to je.

„Jsi tady někde, Eriku?" zavolal do tmy.

Jasně srozumitelný hlas nedaleko něj řekl: „Tady, To jsi ty, démone?"

„Asi jo."

„Kde to jsme? Padáme?"

„Neřekl bych," zavrtěl neviditelný Mrakoplaš hlavou. Měl v tomto směru poměrně bohaté zkušenosti. „Nesviští kolem nás vítr. Když padáš, vždycky ti v uších sviští vítr. A taky ti před očima ubíhá celý minulý život a já zatím neviděl nic, co bych si pamatoval."

„Mrakoplaši?"

„Ano?"

„Když otevřu pusu, tak mi z ní nejde žádný zvuk."

„Nebuď blá–" Mrakoplaš zaváhal. Ani on nevydával žádný zvuk. Věděl, co říká, ale k vnějšímu světu to nedoléhalo. Jenže na druhé straně zase slyšel Erika. Možná že se slova u jeho uší prostě sebrala a namířila si to rovnou do mozku.

„Asi to bude nějaký magický trik nebo co," řekl. „Není tady vzduch. Proto tady taky není žádný zvuk. Vzduch je z takových mrňavých částeček, které o sebe normálně narážejí, a tak přenášejí zvuk, víš?"

„Vážně? Ty bláho!"

„Takže Teď jsme obklopení absolutní prázdnotou," pokračoval Mrakoplaš. „Dokonalým nicem." Zaváhal. „Je pro to nějaké slovo.," zamyslel se. „Dostaneš to, když už nic nezbylo, když jsi prostě vybral i poslední kouty."

„Já vím, počkej... je to fakturum!" oznámil mu Erik s výrazem šťastného výherce.

Mrakoplaš se nad tím zamyslel. Znělo mu to skoro správně. „Tak dobrá," přikývl. „Fakturum. Tam teď jsme. Vznášíme se v absolutním fakturu. Totálním, úplném, jako šutr tvrdém fakturu."

(str. 100 – 101)

Ψ

Nelíbil se mu zvuk toho, jak se On vrátil, ani toho, jak je On rozzuřený. Kdykoliv se někde v Mrakoplašově okolí rozzuřil někdo nebo něco, co bylo natolik důležité, že to místní tvorové vyslovovali s velkým písmenem, mělo to pravidělně vztek na Mrakoplaše.

(str. 133)

Ψ

Mám vydání s barevnými ilustracemi v tvrdých deskách, a musím říct, tam je skoro neuvěřitelné množství chyb! Někde pokračuje přímá řeč v dalším odstavci, i když má navazovat v tom samém, párkrát tam bylo několik slov bezmezerdohromady a aspoň jednou malé písmeno na začátku věty. A jedna stránka chybí a je vložena na samostatném papíru :DD