✭ Poslední přání ✭

„Tvoje rána krvácí."

„Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," usmál se raněný. Měl pěkné zuby.

„Pod obvazem přiloženým jednou rukou bude krvácet ještě dlouho."

„Nechtěla bys mě poctít svou pomocí, paní?"

Visenna seskočila z koně a zaryla se podpatky do měkké hlíny.

„Jmenuji se Visenna," řekla. „Nejsem zvyklá nikomu prokazovat pocty a navíc nesnáším, když mě někdo tituluje paní. Postarám se o tvou ránu. Můžeš vstát?"

„Můžu. Ale musím?"

„Ne."

„Visenna," řekl muž a lehce se nadzvedl, aby jí usnadnil odvinout plátno. „Hezké jméno. Řekl ti už někdo, Visenno, že máš krásné vlasy? Té barvě se říká měděná, nemám pravdu?"

„Nemáš. Říká se jí zrzavá."

„Aha. Až skončíš, natrhám ti kytici vlčích máků, co rostou v příkopě. A abych nějak zabil čas, zatímco mě budeš ošetřovat, povím ti, co se mi stalo. Nuže, přišel jsem stejnou cestou jako ty. Vidím, že na rozcestí stojí kůl. Jo, právě ten. A na něm visí deska. Au... to bolí!"

„Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran," strhla Visenna poslední vrstvu plátna a ani se nesnažila být příliš ohleduplná.

(str. 6)

✭

Čas, který s ostatními náboženstvími a kulty nelítostně skoncoval, účinně je izoloval v zapomenutých, zřídka navštěvovaných, v městské zástavbě utopených svatyních a chrámech, byl k Melitelé milostiv. Bohyni nikdy nechyběli ani vyznavači, ani podporovatelé. Vědci, kteří tento jev analyzovali, vysvětlovali popularitu bohyně vzpomínkami na prakulty Veliké Matky, Matky Přírody, poukazovali na souvislost s přírodním cyklem, s životním koloběhem a dalšími vzletně nazývanými jevy. Geraltův přítel, trubadúr Marigold, jenž se rád nechával považovat za odborníka ve všech možných oborech, hledal jednodušší vysvětlení. Kult Melitelé, vysvětlovat, je vírou typicky ženskou. Vždyť Melitelé je patronkou plodnosti, porodů a ochránkyní rodiček. A rodící žena musí křičet. Kromě obvyklých křiků, jejichž obsahem jsou obvykle sliby-chyby, že už nikdy v životě žádnému odpornému mužskému nedá, musí žena při porodu volat na pomoc nějaké božstvo – a Melitelé se k tomu hodí přímo dokonale. A protože ženy, rodily, rodí a rodit budou, dokazoval básník, nemusí se bohyně Melitelé strachovat o popularitu.

(str. 66)

✭

„ ... Takže tento příběh začíná v Creydenu, malém knížectví na severu. Manželkou creydenského knížete Fredefalka byla Aridea, moudrá a vzdělaná žena. Z jejího rodu pocházelo několik vynikajících adeptů kouzelnického umění, a tak nejspíše dědictvím získala vzácný a mocný artefakt – Zrcadlo Nehaleni. Jak jistě víš, Zrcadla Nehaleni slouží hlavně prorokům a věštkyním, protože bezchybně, byť poněkud svéhlavě, předpovídají budoucnost. Aridea se na Zrcadlo obracela poměrně často..."

„S tou nejběžnější otázkou, že?" přerušil ho Geralt. „Kdo je na světě nejkrásnější? Pokud vím, Zrcadla Nehaleni se dělí na neupřímná a rozbitá."

(str. 108)

✭

Marigold se posadil a nahlédl do knihy na pulpitu.

„Dějiny?" pousmál se. „Roderick de Novembre? Četl jsem to, četl. Když jsem studoval v Oxenfurtu, byla historie na druhém místě mého seznamu oblíbených předmětů."

„Co bylo na prvním místě?"

„Zeměpis," odpověděl básník vážně. „Atlas světa byl větší, takže se za ním dala líp schovat flaška."

(str. 173)

✭

„Ty se vyznáš v rolnictví?"

„My básníci musíme být kovaní ve všech oborech," pronesl Marigold hrdě. „Jinak bychom se při psaní zesměšnili. Učit se je třeba, milý příteli, učit. Na zemědělství závisí osud světa, takže je dobré vyznat se v něm. Rolníci krmí, oblékají, chrání před zimou, poskytují zábavu a podporují umění."

„S tou zábavou a uměním jsi to maličko přehnal, ne?"

„A kořalka se pálí z čeho, he?"

(str. 182)

✭

„Pán spí," opakoval fortnýř, shlížeje na Geralta svrchu. Byl o hlavu vyšší než zaklínač a téměř dvojnásobně širší v ramenou. „Seš hluchej, vandráku? Neslyšels, co jsem říkal?"

„Jen ať klidně spí dál," pravil zaklínač. „Nepřišel jsem za ním. Jdu se svou věcí za paní, která tady přebývá."

„Se svou věcí," pokoušel se hromotluk být vtipný, „si zajdi do bordelu, pobudo. Tam přebývají paní, které si s tou tvou věcí budou vědět rady. Táhni!"

Geralt odvázal od pasu měšec a zvedl ho za kožené řemínky.

„Mě nepodplatíš," oznámil fortnýř pohrdavě.

„To ani nemám v úmyslu."

Fortnýř byl příliš těžkopádný, sotva by stačil uhnout ráně obyčejného člověka. Před zaklínačovým úderem nestihl ani přivřít oči. Těžký váček ho s kovovým zachřestěním zasáhl do spánku. Padl zády na dveře, pokoušeje se oběma rukama zachytit zárubní. Geralt ho odstrčil bokem, kopl do kolena a ještě jednou švihl měšcem. Hromotlukovy oči se zakalily a směšně obrátily v sloup, nohy se pod ním složily jako dva zavíráky. Když zaklínač uviděl, že vrátný, ač již téměř v bezvědomí, kolem sebe pořád ještě šátrá rukama, udeřil ho s rozmachem do třetice, rovnou do temene.

„Peníze," zamručel, „otevírají každé dveře."

(str. 228)

✭

„Geralte."

„Poslouchám," zarazil se na prahu.

„Využij příležitosti a vykoupej se také. Podle smradu jsem schopna určit plemeno, věk a málem i barvu tvého koně."

(str. 233)

✭ Meč osudu ✭

„Já se jmenuji Marigold a někdy mě zvou Nedostižný. Především některé dámy..."

„Vyprávěj, Marigolde," přerušil jeho samochválu netrpělivý zaklínač. „Nemáme čas trčet tady do večera."

Pěvec sevřel prsty šíji loutny a uhodil do strun. „Jak si přejete. Řečí vázanou či prostou?"

„Obyčejnou."

„No prosím," souhlasil Marigold, ale nástroj neodložil. „Slyšte tedy, vzácní pánové, co se týden tomu přihodilo opodál svobodného města, Holopole zvaného. Onoho dne za bledého úsvitu , ledva procitající slunce ponejprv políbilo závoje mlhy visící nad lukami..."

„Mělo to být prosté vyprávění," připomněl mu Geralt.

„Copak není?"

(str. 19)

✭

„Ty ale umíš lhát, Marigolde."

„Já nelžu, pouze dodávám příběhu barvitosti, a to je rozdíl."

(str. 21)

✭

„Tedy abys vědě: právě Yarpen Zigrin a jeho trpaslíci dostali starého Ocwista. Byla o tom dokonce složena balada, ale za nic nestojí, protože není ode mne."

(str. 23)

✭

„Pročpak ses nepřipojil k Nedamirovi?" zeptal se Geralt, pohlížeje úkosem na básníka. „Byl jsi přece v Holopolích, když odjížděl. Nemá snad král v lásce umělce? Co se ti přihodilo, že se tady potíš, místo abys deklamoval u královského třmene?"

„Přihodila se jistá mladá vdova," vysvětlil rozmrzele Marigold.

(str. 25)

✭

Seznam hostů – ne moc dlouhý – sepsali snoubenci společně, zvaní dostal na starost Marigold. Jak se dalo předvídat, ztratil listinu dříve, než si ji stačil přečíst, ale samozřejmě se nepřiznal a zařídil všechno po svém – pozval, koho se dalo. Trubadúr znal Geralta a Yennefer natolik dobře, aby nezapomněl na nikoho skutečně důležitého, jenže by nebyl sám sebou, kdyby soupis hostů neobohatil o značný počet zcela náhodných osob.

...

Objevil se druid Myšilov doprovázen o hlavu vyšší a aspoň o sto let mladší opálenou blondýnkou jménem Freya.

...

Od hranic Brokilonu přišel baron Freixenet s manželkou, krásnou dryádou Braenn, a pěti dcerkami, které se jmenovaly Morenn, Cirilla, Mona, Eithné a Kashka. Morenn vypadala na patnáct, Kashka na pět let. Všechny měly vlasy rudé jako oheň, přestože Freixenet měl vlasy černé a Braenn medově zlaté. Braenn byla v pokročilém stupni těhotenství. Freixenet tvrdil, že tentokrát to určitě bude syn, zatímco jeho pětka zrzavých dryád po sobě pomrkávala a hihňala se mu za zády a Braenn s mírným úsměvem dodávala, že „syn" se bude jmenovat Melissa.

...

Málokdo očekával příjezd korunovaných hlav, neboť je také nikdo nezval. Přesto panovníci poslali blahopřání, dary, posly – nebo všechno najednou. Zřejmě se smluvili, protože jejich poslové cestovali společně a cestou se ohromně spřátelili. Rytíř Yves reprezentoval krále Ethaina, vladyka Sulivoj krále Venzlava, sir Matholm krále Sigismunda a sir Devereux královnu Addu, bývalou strigu. Cesta musela být náramně veselá, Yves měl rozbitý ret, Sulivoj ruku v pásce, Matholm kulhal a Devereux měl takovou kocovinu, že se sotva držel v sedle.

...

Nikdo rovněž nezval a neočekával houf individuí, kteří sami sebe označovali za „přátele a známé mistra Marigolda". Byli to v první řadě básníci, zpěváci a muzikanti, následně jokulátoři a kejklíři, profesionální karbaník, cvičitelka krokodýlů a čtyři zmalované žínky. Tři byly na první pohled lehké holky, čtvrtá sice na couru ani moc nevypadala, ale dozajista jí byla také. Celou tlupu doplňovali dva proroci, z nichž jeden byl falešný, jeden sochař do mramoru, jedno plavovlasé a neustále opilé médium ženského pohlaví a nosatý gnóm, který se představil jako Shuttenbach.

(str. 371 – 374)

✭

Zaskřípaly dveře, na nádvoří vyšel Marigold. Protahoval se a třel si tvář.

„Jak se daří, ženichu?" optal se unaveným hlasem. „Jestli se chystáš prásknout do bot, teď máš poslední příležitost."

„Jsi dnes nějaké ranní ptáče, Marigolde."

„Vůbec jsem si nešel lehnout," zahuhlal básník, posadil se na lavičku vedle zaklínače a opřel se zády o zeď. „Bohové, to byla noc. Ale co, nejlepší přátelé se nežení tak často , bylo to třeba jaksepatří oslavit."

„Svatební veselice má být až dnes," připomenul Geralt. „Vydržíš?"

„Chceš mě snad urazit?"

Slunce hřálo, ptáci švitořili v křoví. Od jezera bylo slyšet šplouchání a výskání. To se koupaly Freixenetovy dcery, zrzavé dryády Morenn, Cirilla, Mona, Eithné a Kashka, jako vždy nahé, ale dnešního jitra ve společnosti mladé čarodějky Triss Ranuncul a Freyi, společnice druida Myšilova. Nahoře nad nimi, na cimbuří hradu se královští poslové Yves, Sulivoj, Matholm a Devereux tahali o dalekohled.

(str. 375 – 376)

✭

Z hradní kuchyně se rozléhal řinkot nádobí, veselý zpěv a smích. Pohostit všechny návštěvníky nebylo snadné, poněvadž bývalý král nezaměstnával skoro žádné služebnictvo. Problém nevyřešila ani přítomnost čarodějů, protože všichni se vzácně shodli, že se nebudou šidit kulinárními iluzemi, ale hodlají se najíst přirozeně. Dopadlo to tak, že Nenneke nahnala do práce koho se dalo. Zpočátku to šlo ztuha, protože ti, které velekněžka dopadla, neměli o vaření, pečení a smažení ani páru, naopak ti, kdož se v kuchařském umění vyznali, se zavčasu schovali.

(str. 379)

✭

„Dávej na sebe pozor," zašeptal jen.

„Radši si budu dávat pozor na ty druhé," usmála se zlověstně (Ciri). „To je spolehlivější."

(str. 382)

✭

Původně jsem myslela, že dám celého Zaklínače do jedné kapitoly, ale poté, co jsem zjistila, že Krev elfů má skoro dva tisíce slov, jsem se to rozhodla rozdělit :D

Poslední přání mám v tvrdé vazbě ↓, ostatní díly jako paperbacky ↑ (v médiích), čemuž také odpovídají uvedené stránky.

Výhodou je ta mapička ^^