Noční ulice byla tichá a mrtvolně poklidná, ani závěsy za okny rozkošných rodinných domků se nepohnuly, ani pes nezaštěkal. Táhnul jsem se po dlouhém hrbolatém šedém chodníku směrem ke konci ulice, kde už z dálky šly vidět blikající světýlka a jemně sem doléhala hudba, jediný znak života na míle daleko. Procházel jsem kužely světla vrhající se na zem z pouličních lamp v rozestupech pár metrů, jak řada dobře vysazených stromků.

U Michaela doma to žilo, nepochybně tam bylo zase narváno a reproduktory jely na plnou hlasitost. Alkohol tam zase tekl proudem jako při každé menší příležitosti k oslavě a lidé za maskami tak dávali průchod svým zvráceným utajovaným přáním nehledě následků. Bylo už pozdě, skoro půlnoc, party byla dávno v plném proudu. Teď už si nikdo dozajista nevšimne, když se vetřu do davu, a tak to má taky být. Nemám tyhle oslavy rád, vlastně je nesnáším. Nemám rád rámus, lidi, alkohol, a hlavně nemám rád opilé nadržené adolescenty lepící se v nějakém z rohů místnosti na sebe, jako by chtěli tu stěnu prorazit. Jediný důvod, proč na tyhle akce chodím je, že nemám co dělat a nechci se ztrácet za davem. Je potřeba zůstat informovaný, jinak se z vás stane kluk jako Alfred, terč šikanátorů věčně prolezlý nemocemi a vadami. Ne, že by byl nemocný nebo musel nosit rovnátka a brýle od narození, to je následek těch jemných ran našich fotbalových kabrňáků, jestli je to pochopitelné.

„Rayi! Tak jsi přišel!" Jasně, tvrdil jsem, že si mě nikdo nevšimne? To by tady nesměla být Vendula. Je to Michaelova sestra, Emo holka s vlasy obarvenými na tmavě fialovou, s piercingem ve rtu a černým líčením kolem očí tak silným, že byste ji bez něj nepoznali. Je tak trochu oběť rozmarů svého bratra, musíc vždy trpět do ranních hodit kravál a davy, následně mu pomáhat s úklidem domu, než se rodiče vrátí z cest. A já jako idiot těm dvěma dobrovolně pokaždé pomáhám. Michael si ze mě nejednou dělal srandu, že pokud se mi Vendy tak líbí, že jí to mám prostě říct a nehrát si na hrdinu. Kdyby tak věděl, proč tady pokaždé tak šaškuju, už by mě sem nepustil. „Copak bych tě v tom mohl nechat? Kdo by bránil tvůj pokoj před narušiteli?" Zazubil jsem se jako idiot a odhodil bundu na hromadu ve vchodové hale. „A tas ho snad někdy hlídal?" Oba jsme se rozesmáli, Vendy si na schodech do patra poposedla a odložila knihu se záměrem si povídat.

Nakonec byla zábava, vždycky to nakonec byla zábava. S fialovo vlasou dívkou jsme si skvěle povídali, střežili schody, aby se do patra nikdo nedokázal dostat, s punčem v ruce jsme pokřikovali po nechutných párečcích v okolí a když jsme si nad ránem už nabrali nějaké to procento do krve, skákali jsme do té hromady oblečení a koulovali se čepicemi. „Jen počkej na Vánočním večírku! Zmydlím tě, že tě doma nepoznají!" „To se načekáš, od Halloweenu je to daleko!" Mrsknul jsem po ní další čepici, ona ale uhnula na stranu a já trefil nějakého chlapce právě se škrábajícího do schodů. Na sobě měl úzké černé rifle se zicherkami, protáhlé oranžové tílko potrhané n rukávech a středně dlouhé vlasy natřené smývají barvou na sytě zelenou. „Co to sakra-!" „Hej, nelez tam! Tam nemáš co dělat!" Tentokrát jsem po tom týpkovi, co vypadal jak dýně mrsknul kusem oblečení schválně. „Hej Rayi, nech toho." Vendy se plácla do čela a šla tomu opilému klukovi pomoct. Převalil se na záda, hlavou se opíraje o jeden ze schodů. Konečně jsem mu viděl do tváře, jasně že to byl Michael. Na tváři měl kolem očí a přes rty namalovaný černou fixou obličej vyřezané dýně zpola rozmazaný od potu a rozlitého pití.

S pomocí mladé satanistky jsem ho vytáhnul do schodů a položil ho do postele. „To zvládnu, jdi střežit naše místo." Usmál jsem se na ni a počkal, než se za ní zaklapnou dveře. „Ty jsi takový idiot, víš o tom? Takhle se pokaždé zřídit. Buď rád, že tě v tom nenechám." Stahoval jsem z něj špinavé oblečení a šoupal ho po posteli pod peřinu. „R-rayi...díky." Zpola mimo sebe se usmál a stočil na stranu. „Za nic kámo." Hodlal jsem odejít, kdyby mě nečapnul za ruku a neshodil na postel zpátky. Už jsem ani nebyl překvapený, je to tak snad pokaždý, když se ožere. Nakonec u něj musím zůstat celou noc, ani nejsem schopen odejít, jak pevně mě ze spaní drží. Ze začátku jsem z toho měl srandu, ale jak jsme dospívali (nebo jen já dospíval), začaly mi být tyhle noci trnem na duši. Ten dokonale vypadající idiot s břichem železných buchet, vonící jako dovolená na pláži a s tím úsměvem na jeho podělaný překrásný tváři mi zcela nepokrytě přitahoval. Bože, jak rád bych mu to řekl, nejednou jsem měl nutkání mu to vyřvat do obličeje, samozřejmě posilněn alkoholem. Jenže co z toho, stejně by to nic nezměnilo. Je to hokejista, a navíc školní playboy, pochybuju, že se kdy koukal po nějakým klukovi. V zástupu všech těch holek z časopisů nemám nejmenší šanci. „Promiň brácho, nemůžu tu zůstat." Opět jsem se zvednul a opět byl stažen do postele. „Zůstaň, prosíííím." Otevřel oči a koukal se mi do tváře s tím jeho dokonalým obličejem, že jsem to nevydržel a lehnul si k němu. „Fajn." „Dík. Víš Rayi, že jsi fakt nejlepší na světě? Prostě dokonalej." Obmotal mi paže kolem pasu a stáhnul si mě k sobě, jak to s oblibou dělal a jak mě to pokaždé vytáčelo. „Tos mi řek poprvé. Nepřebral jsi nějak moc?" Uchechtnul jsem se a stočil na bok, koukaje mu tak do tváře. „Poprvý? Fakt? Ale je to pravda. Jsi prostě úplně dokonalej, víš? To, jak se mi staráš o ségru, jak mi vždycky pomáháš, když skončím v nějaký sračce, i teď!" Tváře mi nabíraly červenou barvu, ještě že byla v pokoji taková tma. „meleš blbosti, jseš na šrot." „Nejsem! Jen trochu! Prostě chci říct díky, víš? Nemám ti to jak vrátit." Už ani neměl otevřené oči, pomalu mi tady usínal, tož znamenalo, že upevňoval stisk svých paží, což znamenalo, že si mě tisknul na sebe jako nějakého plyšáka. Možná, že jsem buzna, ale taky kluk a tohle je pro mě strašně ostudné. Asi bych mu ty ruce urval, kdyby někdo přišel a viděl nás. „Chci ti to oplatit. Řekni Rayi, co bys chtěl? Udělám všechno, fakt." Byl jsem menší než on, takže jsem teď měl hlavu někde na úrovni jeho hrudníku a od se tou svojí opíral o můj týl. Byl jsem v jeho objetí zakuklený jako housenka zmačkaný to fakt malé kuličky. „Spi Michaeli." Zavřel jsem oči a uvolnil tělo, abych se alespoň trochu vyspal. Slyšel jsem jeho dech, uklidňovalo mě to a samotného uspávalo, takže jsem za malou chvíli už skoro spal. „Jak si to myslel?" Polekaně jsem sebou cuknul. „Myslel jsem, že spíš." „Rayi, jak jsi to myslel?" „Co co jsem myslel?" Zvednul jsem hlavu a kouknul se do jeho tváře. Očima mapoval moji tvář a vypadalo to, že se snaží vážně zapojit svůj mozek zalitý v ethanolovém nálevu. „To SPI. To jako jak? Hej Rayi...líbí se ti moje ségra?" „Cože? Ne!" Nechápavě jsem na něj koukal, ospalost byla ta tam. Co to zas tropí za kraviny? „Rayi...chtěl bys se mnou spát?" „Vždyť už s tebou spím, ne?" „Hmm, asi jo." Protočil jsem očima a zase je zavřel ve snaze spát alespoň tři hodiny, než budeme muset vstát a uklidit ten nepořádek. „Rayi?" „Hmm?" Zamručel jsem a vytřeštil oči. Michaelova dlaň mi zajela pod trička a dotýkala se mě tam, kde bych ji nikdy nečekal. Naklonil se ke mně a trochu nešikovně mě políbil, stále totálně opilý. Prvně jsem byl překvapený, přeci jen, tak dlouho jsem si o tomhle fantazíroval. Bezmyšlenkovitě jsem se opřel do toho dotyku a vzdychnul mu do úst. Rychle jsem si uvědomil, co dělám, stačilo cítit jeho teplou dlaň na svým zadku. Odtrhnul jsem se od něj a poposednul si na posteli o něco víš, kulíc na něj nevěřícně oči. „Co-co to děláš?!" „Spím s tebou?" „CO?!" V hlavě jsem měl bílo, stále jsem na sobě cítil jeho dotyky. Sakra, moje představy už nikdy nebudou jako předtím, ne po tomhle. „Chceš to, ne?" „Ne! Teda ano, ale... jseš ožralej! Co to děláš?!" V uších mi hučelo. Znáte takový ten pocit, když k vám mluví vaše černé svědomí a nabádá vás, ať si vezmete, co tak dlouho chcete. Sakra ten malý parchant se musel objevit zrovna teď. „Rayi."  Jak dokonale zní moje jméno z jeho úst.

Čapnul mě za nohy, tahaje si mě zpět k sobě a nalepil se celou vahou na moje tělo. Ležel jsem pod ním neschopen se hnout, nechával si plenit ústa jeho jazykem a osahávat citlivá místa svého těla. Byl opilý, bude toho litovat, oba toho budeme litovat, tak proč nemůžu přestat? Vzdychal jsem mu do polibků, propínal se v zádech narážel svým rozkrokem na jeho značně spokojený penis. „Michaeli, Michaeli...sakra vem si mě." Zajel jsem mu rukama do slepených zelených vlasů a putoval prsty dolů na jeho krk a záda, na hruď a na to luxusní břicho. Pane Bože, za tohle přijdu do pekla. Vjížděl jsem mu do vlasů, špinavými prsty mu barvu roztíral po těle čím dál níž, postupně ho zbavuje otravného oblečení. Doufám, že ta barva není permanentní, jinak už ji z trička nevyperu.

------- (Skok časem uchylaci 😊)

Probral jsem se někdy kolem půl sedmé ráno, přebarvený blonďák ještě spal, celá jeho postel byla špinavá a pobarvená a naše oblečení viselo a leželo všude po pokoji. Protřel jsem si obličej a potichu zaskučel. Hlava mě z nedostatku spánku bolela a celé tělo jsem mě v křeči, jak jsem se parádně zřídil, nebo jak mě zřídil on, těžko říct. S trochou námahy jsem kulhavě posbíral a navlekl na sebe svršky, čapnul boty do ruky a potichu vyklouznul z pokoje. Ihned mě do obličeje trefilo ostré světlo rozsvíceného lustru na zasmrádlé chodbě. Vendula zřejmě zvládla uhlídat schodiště, jelikož nahoře se nevyskytoval jediný odhozený kelímek nebo flek na koberci. Nazul jsem si tenisky a pomalu sešel do největšího kontejneru v našem městě, do spodního patra. Příšerně to tady páchlo, všude byl takový nepořádek, že to zabere pár hodin úklidu a v kuchyni byla na kachlové podlaze rozlitá a rozchozená hmota, o níž nechci vědět, co je zač.

V koupelně jsem strávil alespoň půl hodiny, dopřávaje si horkou sprchu, dokud zbytek osazenstva ještě spí. Taky jsem si potřeboval smýt z těla viditelné známky včerejší noci, nebo spíš dnešního rána společně se zelenou a černou barvou. Ta fixa nechtěla pustit, musel jsem se namydlit dvakrát a pořád šla na některých částech mého těla vidět. Zajímalo by mě, čím si to ten blázen popatlal obličej.

Po skvělé sprše jsem si proklestil cestu k východu z domu skrz haldy odpadu a ještě skočil do sámošky pro nějaké pečivo. Pochybuju, že něco ze zásob zůstalo poživatelné nebo zda tam vůbec něco zůstalo. Zrovna jsem otevíral vstupní dveře domu, když jsem zaslechnul hlasité rány. Nepozorovaně jsem proklouznul dovnitř a nahlédnul do obývacího pokoje. Michael stál jen ve spodním prádle a ponožkách uprostřed té spouště a agresivně kopal do plastových kelímků. Po flekatých pobarvených zádech se mu táhly po celé délce stopy zarývajících se nehtů, na rameni se mu rýsoval otisk zubů a krk měl prakticky celý fialový. Do prdele, tohle jsem hoooodně přehnal. A to jsem neviděl, jak na tom je zepředu. „Budeš se tak na mě koukat dlouho?!" Vytočeně se ohlédnul přes rameno a zpražil mě pohledem, ze kterého mi vstávaly chlupy na zátylku. „Donesl jsem sendviče, dáš si?" Pohodil jsem pravačkou, ve které mi stále visela bílá igelitka a nejistě vstoupil do pokoje. Michael se chytnul za hlavu, zřejmě tepající bolestí z přílišné dávky alkoholu, ale kývnul. Ulevilo se mi, že jeho hněv neputuje mým směrem, jeho počátek jsem ale stále nevykoumal. Že by byl jen rozmrzelý z představy úklidu? „Hele Rayi, ten včerejšek..." Srdce mi vynechalo jeden úder, zastavil jsem se uprostřed kroku a ohlédnul se přes rameno. Viděl jsem na něm, jak hledá slova, věty, snaží se ze sebe vysoukat smysluplnou větu. Nechtěl jsem slyšet, jak to nic neznamená a jestli jsme pořád kámoši. Dokázal jsem si představit ty stereotypní kecy o tom, jak jsme oba pili a že jsme vlastně nevěděli, co děláme. „Jakej včerejšek? Nech to plavat brácho a pojď se najíst, vždyť se nic nestalo." „Jo, máš pravdu." Otočil jsem se, prošel dveřmi do jídelny a snažil se ignorovat tu strašnou bolest na mých prsou z pohledu na jeho krásný obličej povolený úlevnou grimasou. Od té doby jsem už na Michaelovy večírky nechodil a už nikdy jsem s ním nespal v jedné posteli.

Chtěl jsem ti utéct (pitomost
poety o tom svědčí).
A tak jsem jako špatný host
vzal jednou do zaječích.
Kdo jako hlupák litoval
a za hodinu asi
jak bídný prosebník si rval
v slzách svoje vlasy.

Báseň Paula Verlaina, dlašího z milovaných prokletých romantiků. A s ní moje zatím nejdelší jednodílovka v této sbírce, snad se líbí! Hoďte sem hvězdičku!

Vaše Tiranis!