Venku se začínalo smrákat, husté černé mraky se kupily nad střechami panelových domů a hrozily všem venkovním cestujícím krutým dlouhým deštěm. Kde kdo spěcal s deštníkem připraveným v kapse k nejbližšímu podchodu či metru, každý měl v tu chvíli na spěch, hleděl jen na sebe. Procházela zrovna kolem jednoho zapadlého krámku s knihami, když zaslechla slabé volání. Přemožena zvědavostí nechala spěchu a shonu, se vztyčenou hlavou se vydala do boční tmavé uličky. Na zemi mezi hromadou odpadkových pytlů ležela stará rozpadající se kartonová krabice a v ní zmuchlaná modrá deka klepající se zimou. „Živá deka?" Brunetka se sama pro sebe pousmála a šáhla pro smrdutý kus látky. Nadzvedla cíp úpletoviny a pohladila hebkou černou srst neznámého zvířete. Zpod deky se ozval skřípavý protestní zvuk, jako když hýbete ztuhlými panty. Pod modrou látkou se schovávalo sotva několika měsíční koťátko. Mělo černou hladkou srst, jiskřivé zelené oči a z poraněného ucha mu po srsti ulpěly cestičky zaschlé krve. „Ahoj mrňousi, co tady tak sám?" Opatrně vzala kotě do náruče a pozorně se zadívala do zářivých očí. Potichu mňouklo, schovávaje čumáček v záhybu černého kabátu. „Nemůžu tě tady tak nechat." Věděla, že by jí nájemnice kočku nedovolila, přesto bez rozmyslu popadla starou deku a zvíře do něj zabalila, než jej vložila do rozevřené kabelky. „Doma ti dáme něco na jídlo, určitě máš hlad."

Kotě se u milé mladé slečny v bytě dokonale zabydlelo, spalo s ní v jedné posteli a po večerech jí předlo na klíně. Když odcházela brunetka do práce, poslušně ji chodilo vyprovodit ke dveřím a kdykoli se vracela zpět, radostně se ji proplétalo mezi nohama a stříhalo ouškem. Dívka jej pojmenovala Destiny a pořídila mu i misku na žrádlo a malé škrabátko s rozkošnou hrací myší, které si ihned zamilovalo. Prázdné dny jim oběma naplňovala společná domácí atmosféra, že jim ani nevadilo, že spolu žijí sami. Destiny byla oddané kotě vděčné za každý kousek pozornosti. Protože nedoslýchalo na jedno ucho, spoléhalo se hlavně na zrak a čich, věčně kulíc zelené oči před sebe.

Uběhlo asi půl roku od doby, co se černé stvoření nastěhovalo k osamělé slečně, když začala kočka cítit ze své paničky zvláštní pach, co tam dříve nebýval. Brunetka chodívala z práce o hodně později než kdy jindy, často byla unavená a ospalá. Už se tolik nestarala o úklid v bytě jako spíš o talíře plné nezdravého jídla. Po večerech u televize se nacpávala zmrzlinou přímo z papírové krabice, zatím co se dívávala na romantické příběhy přesycené nadějí. Destiny nechápala, co se s paničkou děje, ale dokud se s ní ráda mazlívala a drbala ji po hladkém kožíšku, tak byla spokojená. Dostávala od paničky plné misky, často ujídala přímo z jejího talíře, myla se s ní v jedné vaně, i když velice neochotně, dívala se s ní na obrázkovou skříňku a usínala jí v klíně. Byl to perfektní život osudem zkoušeného kotěte, jako výhra v loterii.

Jednou se už Laura do bytu nevrátila. Odešla ráno do práce, večer neotevřela své dveře a ani ráno se neukázala. Destiny poslušně jako správná vychovaná kočka čekala na svou paničku. Když se neukázala ani další večer a černé kočce začalo svírat v žaludku, trpěla to s nadějí, že se Laura brzy vrátí domů. Utekly tři dna, než se vyhladovělá kočka pustila do zbytků z koše a napadla domácí spižírnu, dokonce se jí povedlo i otevřít dveře lednice. Trvalo celý týden, než došly zásoby, záchod se vrchovatě přeplnil a z bytu začal jít cítit zápach hniloby a výkalů. Než se informace o zapáchajícím bytě dostala k domácí, uběhly celé dva týdny. Obyvatelé okolních bytů si stěžovali na příšerný zápach a hlasité skučení po nocích, také se prý často ozývalo tříštění skla o podlahu nebo dlouhodobě nezastavený tok vody.

Byt byl v dezolátním stavu, když jej po dvou týdnech otevřeli, paní domácí omdlela. Policie zavolaná na její popud tenkrát prošla celý byt a zajistila nejdůležitější věci. Dalšího dne se v novinách objevila zmínka o mladé dívce, jež podlehla dlouhodobému boji s rakovinou.

Tys jenom ještě poupátko,

jež sotva vzešlo do světa,

a přece na Tvé tváři už

překrásná růže vykvétá.

A růže ta tak spanilá

a tak milounké vůně,

že duše k ní zahořela

a srdce po ní stůně.
Sedmý den! Zatím se držím!
Vaše Tiranis!