Choulil se v tmavém špinavém rohu zapáchající staré zkrachovalé továrny. Slyšel kolem sebe jemné škrábání drápků hlodavců přebíhajících po betonové podlaze. Z protrženého stropu kapala na zem dešťová voda zakalená šťávou hnijících listů zachycených mezi doškami střechové krytiny. Prázdné rozlehlé neosobní šedé místnosti s prohnilými podlahami a plesnivými stěnami vytvářeli strašidelnou pustou temnou auru, ozvěna se řachavě plížila celým komplexem a hlodala jako červíček strachu v duších všech kolemjdoucích. Klepala se mu kolena, po tvářích mu tekly slzy bezmoci a celé tělo tisknul na svou hruď v zoufalé snaze se probudit ze špatného snu. Drže se za hlavu, v ní měl zmatek a chaos. Mysl jej neposlouchala, zoufalost prostupovala s každou vteřinou jeho tělem a sžírala ho na malé kousky.

Prázdnou chodbou se ozvaly rychlé kroky, někdo tudy běžel. Jeho hlas šel slyšet z trhaného dechu a zoufalých vzdychů. Někoho hledal, strachoval se o dotyčného. „Luisi! Hej Lui, jsi tady?" Byla to Chloe, jeho jediná kamarádka. Jak dlouho tady asi musel být, že ho začala hledat? A jaká je pravděpodobnost, že ji napadlo tohle místo jako jedno z prvních? „Luisi..." Stanula ve dveřích, bílé tenisky klapaly pomalu nerozhodně o podlahu, jak se přibližovala. „Proboha, co se ti to stalo? Jsi zraněný?" Vztáhla k němu svou útlou ruku. Musel hned pryč, pryč, než jí taky něco udělá! „Ne, nepřibližuj se!" „Luisi? Co se s tebou děje?" Skoro až brečela, nemusel se na ni ani podívat, aby to vycítil z jejího hlasu. Třásl se jí s každým vyslovením jeho jména víc a víc. Luisi „Luisi? Pro Boha, co je s tebou?" Luisi, Luisi, slyšíš mě? „Ne! Nech mě být! Jdi pryč!" Křečovitě stisknul mezi prsty prameny zacuchaných vlasů, vtíraje si tak usychající rudou tekutinu do hnědých kadeří. Ani nevěděl, kde k tolika krvavým skvrnám přišel, kdy se to tak zvrtlo? „Mluv se mnou...prosím. Lui." Upírala na něj pronikavé modré oči, její rentgeny do duše. Musela mu pomoci, zachránit ho, tak to bylo přeci správné, ne? „Někdy, někdy si připadám, jako bych to nebyl já. Jako, jako by mě ovládal. Chloe, musíš rychle zmizet! Zmiz, než ti taky ublíží!" S poslední větou na ni obrátil svůj zoufalý pohled. Oči měl zalité slzami, co mu tekly po lících a na tváři široký úsměv.

Nahlas polkla, jako by jí až teď docházelo, jak vážná situace to ve skutečnosti je. Když vyběhla uprostřed večera do deště, aby našla pohřešovaného přítele, takto si to nepředstavovala. Lui byl vždycky tichý vyrovnaný kluk, i tenkrát, když jej šikanovali spolužáci nikdy neřekl ani popel a snášel rány s tupým prázdným výrazem, jako by snad ani necítil tu bolest.

„Tak vstávej! Vstaň ty jeden malý sráči! Buď budeš ležet na tý zemi a chcípneš, nebo se teď postavíš a budeš bojovat! Tak vstaň posero! Chceš chcípnout? Chceš zhebnout ty malá sketo?"

Nikdy jí ani nenapadlo, že by se uvnitř něj mohlo probouzet něco tak strašného. „Chloe? Chloe, Chloe, Chloe!" Jeho smích byl tak ledový a divoký, až z něj tuhla mladé dívce krev v žilách a vstávaly vlnité zlaté vlasy na hlavě. „Luisi, co to děláš? Podívej se mi do očí! Všechno může být zase dobré, stačí věřit!" Klepal se jí hlas, tentokrát ale ne smutkem, nýbrž zděšením. Měla strach, odrážel se v jejích nejistých pohybech a pohledu lovené zvěře v pasti. Pomalu couvala, dokud nenarazila zády do stěny, tehdy jí začaly téct slzy proudem z blankytných očí. „Nikdy, nikdy neříkej, že sny se mohou vyplnit. Víš proč?" Jeho psychopatický pohled jí rozklepal celé tělo, nohy ji neudržely a ona dopadla na tvrdou zem. „Protože noční můry jsou taky sny."

Napřáhnul ruku a silně ji udeřil do břicha. Nevěděl, co dělá, neovládal vlastní tělo. Chtělo se mu křičet, řvát na celé kolo, vzít nůž a probodnout si vlastní hruď, jen aby ta bolest konečně zmizela. Nechtěl, ale musel se dívat, jak stále dokola ubližuje, pěkně pomalu, mučivě, aby slyšel její usedavý pláč přestože mu trhal uši. Nahmatal vedle sebe kus rozbitého skla a vzal jej do rukou. Oči se mu v letmém světle nebezpečně zablýskaly, když střepem silně vrazil do podlitinami naběhlého břicha. Dívka hlasitě vykřikla, ruka jí impulzivně škubla do vzduchu a vyhledala tu jeho. Držela jej silně za zkrvavělou dlaň, dívala se mu do očí a lehce se usmívala. Z očí jí tekly slzy bolesti, ale také smutku. Věděla, že dnes zemře, ale přesto neplakala pro sebe, nýbrž se trápila za něj. „Lui, Lui...pamatuj si, že tě mám ráda. Za nic z toho nemůžeš. To-to oni, oni za to můžou. Udělali to...z tebe." Usmála se na něj, hruď se jí zvedala pomalu a málo, jak z ní prchal život s bolestným trýzněním. Hlas se jí zadrhával v hrdle, skřípal a přetékal bolestí. „Zab mě. Prosím." Napřáhnul ruku, chytnul její krk do dlaní a naposledy se podíval na utrpením stáhnutou tvář. Jedním prudkým škubnutím jí zlomil vaz.

Monsters ane not born. They are made.
Tak dneska nějaký ten citátek, snad se líbí a dáte hvězdičku!
Vaše Tiranis!