Venku se proháněl naléhavý podzimní vítr, kvičel svou ponurou prosbu a zalézal pod kusy teplého oblečení, kde studil na holé kůži. Mraky se kupily k silnému dešti, mračily se jako celé osazenstvo komise při zkoušení hloupého studenta u maturitních zkoušek a sem tam je projasnil záblesk světla následovaný silným praskáním nabubřelých hromů. Ven by se nikomu nechtělo, jen mladé dívce s černými brýlemi a slepeckou holí. Procházela známými ulicemi města, ve kterém vyrůstala a kde znala každý kout. Mířil asi to odhodlaně po dlouhé šedé ulici a odpočítávala každý krok, by se nespletla.

V tmavém prostoru obchodu s kuriozními předměty a kouzelnými pomůckami seděla za pultem mladá žena oblečená do dlouhých splývavých červených šatů, kolem pasu měla ovázaný černý krajkový šátek a ve vlasech se jí blýskala korunka plná malých kamínků. Byla to vědma, věštkyně místního města provozující pochybný byznys pro důvěřivé toužící duše jako byla slepá dívka. Nebo možná to byla skutečně hledačka pravdy, budoucnosti, čtenářka z ruky a vykladačka karet. Záleží na tom, jak se na ni chcete dívat. Svoji roli však zastávala skvěle, důvěřivý ještě více uvěřili, nevěřiví odcházeli se svou pravdou o podvodech. Slepá dívka doufala v něco lepšího, doufala v to, že jí vědma vyvěští štěstí, které ji dlouhou dobu míjí. Toužila po něm jako po ničem na světě. Nebála se ničeho, jen věčné samoty.

„D-dobré odpoledne přeji. Hledám Šantalu? Je tady?" Mile se usmála a stiskla rukojeť své hole, by na sobě nedala znát vzrůstající nervozitu. „Mluvíte s ní drahá. Jen se posaďte, pojďte, nemusíte se ničeho bát." Barevně ověnčená kouzelnice chytla dívku za ruku a s její pomocí se tak usadila do pohodlného křesla u malého stolku. Věštkyně zatáhla silné závěsy malého obchodu a oči jí zajiskřily v nastávající tmě. Byla přesvědčena, že dívka bude odcházet uspokojena i rozrušena její dnešní věštbou, cítila to z ní.

„nastavte mi ruku drahá. Jak se jmenujete?" „Celesta. Povězte, vidíte něco?" „Vidím toho hodně a o mnohem víc, než vy má drahá. Vidím, vidím...smutnou minulost. Vaši rodiče vás opustili, viďte drahá? Nějaká tragédie? Nebo snad odložili zmrzačené dítě?" „Vyrůstala jsem v dětském domově." „Ano, ano, vaše srdce tam ale nikdy nebylo šťastné, že? Chtěla jste se rozletět a nechat svá křídla růst, toužila jste věnovat se své vášni...hudba? Hrajete a nástroj? Zpíváte?" „Ano. Klavír, kontrabas a zpěv. Jsem prodavačkou v hudebninách o kousek ulic dál." Věštkyně se sama pro sebe usmála, ta dívka byla tak čitelná, zdali pak bude čitelná i její budoucnost? „Vy tady ale nejste kvůli připomínání starých ran, že? Hledáte budoucnost. Vaše práce vás baví, jste tam šťastná, ale hledáte víc, že? Chcete najít to, co vám celý život tak chybí...lásku." „Ano, ano máte pravdu. Povězte, vidíte něco? Čeká mě štěstí?"

Žena pustila ruku důvěřivé slepé a vyložila před sebe balíček karet. „Promíchejte je má drahá." A tak se stalo, za chvíli již vědma s balíčkem v ruce pokládala na stůl první do červena zbarvenou kartu. „Vidím velké trápení, vaše trápení." Otáčela pomalu karty a u toho opakovala to co tolikrát před tím. Katry vyprávěly svůj příběh a ona jej vměstnávala do jejího života. „Vidím neznámou osobu, možná cizinec? Ano, neznáte jej, a on bude velice milý, tajemný. Je to váš ctitel drahá, někdo, komu se dlouho líbíte ani jste si toho nevšimla. Na to opatrně, může to být také nějaký pozorovatel." Pro sebe se usmála. Nevěděla, zda její věštby skutečně plní své dílo, mohla se jen domnívat. Pokud však tato holubice potká tajemného mladíka, byla si jistá, že se za ní vrátí pro další rady. „A vidím také...smrt. Posla špatných zpráv, těch nejhorších. Smrtka projde vaším životem a někoho blízkého vám unese."

„P-povězte...ten muž...budu s ním šťastná? A on se mnou?" Čarodějka otočila poslední kartu. Byla na ní stará bába o holi, seschlá panna. Neměla to srdce říct slepému další špatnou zprávu. „Ale jistě zlatíčko, najde své štěstí a nezemřete sama. Budete mít milovanou rodinu a šťastný život, jen ne s tím cizincem. Je jen jednou etapou vašeho žití má drahá. Možná ale zásadní a přelomovou." Dívka se šťastně usmála, vytáhla z tašky pár bankovek a s velkými díky opustila obchod. Šantal za ní koukala se smutným pohledem ve tváři. Ta dívka nenajde v životě opětovanou lásku, tím si byla jistá.