Dívala jsem se na starou zašlou zeď, kolem hučel rozbouřený tmavý les, nade mnou svítil silně zářící měsíc. Nebyl úplněk, ani nemusel být, stejně nikdy nemůžu usnout, ať už jde o dovršení cyklu měsíce, či jen srpek. Každou půlnoc chodím sem a koukám na starou zeď, uklidňuje mě to. Ty dva měsíce, co jsem byla zamčená v psychiatrické léčebně byly peklo, nemohla jsem odejít a sednout si na chladný asfalt. Nemohla jsem bosými chodidly prozkoumávat ulici a očima hypnotizovat neomítnutou strukturu cihel. Byla to přímo muka nemoct se volně pohybovat.

Usmívala jsem se, opírala se zády o svou oblíbenou stěnu a potichu si broukala nějakou písničku, ani nevím, odkud jsem ji znala. Pozorovala jsem své ruce stále zjizvené od jehel a přístrojů, které na mě napojili a stále celé zažloutlé od páchnoucí dezinfekce. Házela na zem nejrůznější stíny jako stínové divadlo promítala na chodník pode mnou obrazce zvířátek i beztvaré šmouhy. Zvesela jsem pozorovala měnící se tvary a broukala potichu tu neznámou píseň. Představovala jsem si, že jsem ten stín, co se bezstarostně kroutí na zemi a užívá volnosti. Jak se měnil podle potřeby, akceptován, protože se dokázal přizpůsobit. Začala jsem se na ten stín mračit. Takový podlézavý malý černý flek a jak mi dokáže pokazit náladu. Praštila jsem ho pěstí, ale on nezmizel, jen mě z toho bolela ruka, a tak jsem mu dala ještě jednu ránu a on se zase jen zatřepal, jak jsem rychle máchala zraněnou dlaní ve vzduchu. Na kloubech jsem měla od tvrdé země oděrky a bolestně jsem u toho kňučela. „Vall? Jsi to ty?" Někdo se vedle mě posadil. Moc jsem nevnímala, co mi říká, dokud nevzal mou ruku a nezačal mi ji čistit kusem mokrého hadru. Rychle jsem se vytrhla z jeho sevření a přiložila si krvavou ruku k hrudi. Nikoho nenechám, aby mi šahal na mé ruce, znovu už ne. „Promiň, chtěl jsem ti to jen očistit. Na, tady máš." Nevěděla jsem kdo to je, nepoznávala jsem ho, ale vypadla moc hodně a oddaně. Jako by byl pro mě dřív důležitý. Vzala jsem si tedy od něj mokrý hadřík a otřela si poraněnou ruku. „Už zase koukáš na tu zeď? Vlastně se není čemu divit. Jsem rád, že alespoň to sis v té psychárně zapamatovala." Usmál se a stočil tvář stranou, abych neviděla ten ublížený výraz. Bolelo ho, že mě vidí? Že si ho nepamatuju? Udělala jsem něco? „Ahoj. Díky, za...za ten hadr. Jak, jak se máš?" Překvapeně se na mě otočil. Pokoušela jsem se být milá a on se tak poplašeně cuká. Co jsem zase udělala špatně? „P-pamatuješ si mě?" Vypadal tak plný naděje, mám mu lhát? Je na mě hodný, měla bych to zkusit taky? „N-no jasně! Ne všechno, ale pamatuju si, že jsi mi blízký." Falešně jsem se usmála. Nebyla to tak zcela pravda. Cítila jsem z něj něhu, ale nevzpomínám si na něj.

Kolem krku se mi obmotaly ruce a jeho těžké tělo se na mě natisklo, objal mě, silně. „Jsem Martin, Martin Marelin. A ty jsi Vall, Valleria...to je jedno." Trochu se zarazil, jeho objetí povadlo a od se odtáhnul. Nechtěla jsem, aby se odtáhnul, chtěla jsem ho objímat, měl moc pohodlné rameno. Byl lehce při těle, ne moc, a tak byl hezky měkoučký jako plyšák na mazlení. Nesouhlasně jsem zamručela a stáhla si ho k sobě zpátky. Stíny mých rukou na jeho bílé mikině teď vypadaly o tolik lépe než na tom zašlém asfaltu. Bohužel mi z ruky stále krvácelo, a tak jsem mu zašpinila bílou látku drobnými krvavými krůpějemi. Snad si toho nevšimne. „Vall, Vall, Vall...tak strašně si mi chyběla, víš? Nám všem. Báli jsme se, že si nás nebudeš pamatovat, že tě donutí zapomenout." Tisknul se ke mně a já k němu. On brečel a já se smála. Smála jsem se, protože jsem vzpomínala. Nevzpomněla jsem si sice na něj, ale věděla jsem, cítila, že ho znám, že mi je blízký a že je to tak správně. „Co si to chtěl říct? Chci to vědět. Je to něco, co jsem zapomněla?" Vmáčkla jsem svou hlavy do záhybu měkké kůže na rameni a uvelebila se jako na velkém polštáři. Je tak zvláštní, jak mi to přijde přirozené. Toho kluka ani neznám, tedy po dobu, po kterou si vzpomínám. Jak to, že ani jemu nevadí naše blízkost? Nenarušuju jeho osobní prostor moc dlouho? Ale u mentálně narušených lidí se to vlastně akceptuje nějak víc, možná že proto mě u sebe nechává? „Je to něco, na co tě donutili zapomenout. Tvoje máma by nebyla ráda, kdyby sis vzpomněla." „Ale já si chci vzpomenout. Notaáááááák, prosííím. Martine, prosím, prosím, smutně koukám." Udělala jsem psí oči a naklonila hlavu na stranu. Mělo to vypadal rozkošně, ale v mém špatném zdravotním stavu mu muselo být spíš takové trosky líto, než že bych mu přišla k sežrání, jak jsem sladká. „Já jsem Martin Marelin, tvůj dlouholetý kamarád ze spolku. Máš spoustu kamarádů Vall, víš? Nepamatuješ se, ale byla jsi z nás nejvíce zapálená. Dělali jsme chemické pokusy, pokoušeli se vytvořit něco úžasného. Vždycky jsi tvrdila, že to budeš ty, kdo dokáže vytvořit realitu mimo prostor a čas a že tam pak všichni společně počkáme na Lucase. Lucas, on byl...náš kamarád. Umřel, když jsme byli ještě malí, spadnul pod kola jedoucího auta. Ten pokus...pokazil se. Chránila jsi nás a schytala to chemikáliemi. Pak ses, změnila ses. Zapomínala jsi a viděla věci, co jiní ne. Máma tě od nás držela dál a pak tě zavřeli v tom domě a my...strašně jsme se pokoušeli dostat tě ven, tolik jsme se snažili, ale tvoje máma byla jako kus kamene, prý že je to pro tebe tak lepší. Vall...už mě neopouštěj prosím. I když si ic nepamatuješ...prosím, zůstaň tady se mnou. S-slíbila jsi mi to, víš? Tenkrát." Po tvářích se mu kutálely slzy, jak pomalu soukal jednotlivá slova skrz stažené hrdlo. Bylo mi ho líto, vypadal tak smutně i šťastně zároveň. „Já jsem blázen? Zbláznila jsem se? Martine, kdo jsem?" Prosebně jsem se mu podívala do smutkem se lesknoucích očí a chytila ho za ruku. „Jsi Vall, naše Vall. Moje krásná statečná Valleria. Jsi...moje láska, víš? Valleria Marelin." Pevně stisknul mou dlaň ve svých, zatím co mu z očí stékaly nové a nové slzy. Zapomněla jsem na něj, na někoho, koho jsem musela milovat. Proč si nemůžu vzpomenout?