Za okny se v ponurém šeru ranního ospalého slunce valila v kouřových kupách hustá mlha. Nad lesy stoupala do vzduchu a táhla na blízkou vesnici jako zvěst špatných vzezření. Stejně tichá a záhadná, jako slunce svit, stejně děsivá a zebajíc jako zimní vichr, stejně hustá a zrádná jako noční temno. Lidé raději ani nevylézali z tepla domovů, zvěř ve stájích a chlévech nevydávala rámus, koně ržály, krávy nehučely a drůbež nekvokala. Dokonce ani hlídací psi neštěkali a poslušně se staženým ocasem krčily svá těla v boudách.

Seděla za malým stolem v šeru pokoje ozařovaného jen slabým svitem svíce. Jednu dlaň si držela na hrudi, druhou měla položenou na dně skleněné misky otočené vzhůru nohama. Pod tenkým sklem misky hořela malá čajová svíce, její knot rychle hasnul, jak docházel v malém prostoru kyslík a pod poklopem tak vznikal hustý kouř. Dívka měla oči ovázané bílým šátkem, její rty se pravidelně pohybovaly do ticha nevydávajíc ani nejmenší zvuk, přesto jako by křičela. Celou chaloupkou se šířila silná vlna napětí, se kterou se ještě zrychlovaly neslyšná slova. Když už byl tlak nesnesitelný, jako by vznikal vítr i uvnitř zcela zabedněné budovy. Proud energie začal rozvívat listy papírů po pokoji, zvedal ze stolu a skříněk svou silou kusy oblečení, seskládané cíchy i nádobí a nechával je v pravidelném víru kroužit kolem středu pokoje, kde seděla dívka s ovázanýma očima. Hnědé kadeře jí vlály ve větru a jako tajemnou silou k sobě poutaly ve větru se pohybující předměty. Vázaly se kolem nich a když je pustily ze svých spárů, nezbylo po nich ani smítko.

S rostoucí pohromou uvnitř malé chaloupky se zhoršovala i mlha v údolí. Její plazivé paže, jako by snad dokázaly nabírat opravdových tvarů, fyzičnosti, a tak si otevřely zabedněná dvířka. Její cáry se plazily ulicemi, domky, pronikaly úžinami mezi okny a dveřmi, valily se do světnic a hnaly do kouta vyděšené lidské dušičky. Motaly se jako liány kolem tenkých kotníků, plazily se po holeních pod sukněmi a kalhoty vzhůru k lidským pasům, hrudím a krkům, obmotávaly se kolem těl a svíraly je jako silné lněné lodní provazy. Z domků se ozýval přiškrcený křik, nadávky a strašlivé vyděšené zvolání nebohých obyvatel.

Dívka odříkávala slova slyšitelněji každou sekundou, zvyšovala svou hlasitost, až mluvila normální hlasitostí. Její dlouhé vlasy stihly zlikvidovat celou chaloupku a silný větrný vír kolem ní těch naháněl do kruhu došky okolních střech, trámy, zdi domků. Po vesnici se zem slehla, na pusté vyrovnané půdě stály jen trosky stavení, zvěř a lidé smotaní mystickými lanovými z kouzelné mlhy a vprostřed celé vesnice malý stůl s židlí, na níž seděla ta uhrančivá dívka. Naposled z hlasita vykřikla a poté umlkla. Vítr polevil, trosky dopadly s hlasitou ránou na zem a současně se ozvalo několikanásobné prasknutí, jako když kola velkého mlýna semelou mladý stroma. Desítky lidských těl popadaly na zem propuštěny silnými mlhavými pouty. Zvířata propuštěná ze spárů magie utíkala s hlasitými vřískoty pryč do bezpečí lesů. Mlha se vytratila, stromy zase začal šumět lehký větřík a nad kopci konečně vyšlo zářivé ranní slunce osvětlující krajinu.

Dívka se zvedla od stolku, odkryla sklo misky a vytáhla zpod ní malou svíci plápolající jen horkým uhlíkem. Jemně do ní dýchla a ona znovu plně vzplála. Procházela zdemolovanou vesnicí, nechávala zahořet trosky stavení a nehnutě ležící těla silnými plameny. Nad pustým údolím se začal vznášet hustý dým a plameny. Její rituál byl dokončen. Pustila na chladnou zem malou svíci a ta okamžitě pohasla. Drobnými dlaněmi si rozvázala na týlu upevněný bílý šátek a nechala jej volně dopadnout vedle ohořelé svíce.

Její prázdné důlky pozorovaly ohnivou show, silné hnědé kadeře se vznášely kolem ní ve vzduchu, jako silnou magií a z němých úst už nevycházely žádné hlásky, byla klidná, zavřená do pevné linky. Otočila se k ohni zády a vykročila na travnatou louku. S každým krokem jako by mizela, ztrácela se, průhledněla, až se zcela vytratila, jako když vidinu odfoukne vítr. Nezbylo po ní víc než zničená vesnice, šátek a svíce.

Matka příroda dostala od vesničanů krutý zásah, krvácela, byla raněná, a tak počala zraňovat i ona A proti ní nikdo zápas nevyhraje.