Peklo, země zatracení, místo, kde všechno končí, kde vše umírá, odkud se nic nevrátí. Je to místo hluboko pod námi, hluboko pod zemským povrchem. Dál, než kam se dokáže provrtat metro nebo ropné těžební plošiny, hloub, než se nachází fosilní paliva, níž než samotná magmatická schránka. Je to místo v samém jádru Země, zkažená část celé planety pohřbená tak hluboko, aby její zlo nikdy neuteklo na povrch, aby se všechny hříchy věků shromažďovaly tam jako do jedné smrduté kobky, odkud se nelze vrátit. Tam je království ohně, síry a magmatu. To tam vedou všechny důležité řeky, jež nikde nepramení a nikde nekončí, tam se rodí zvěrstva přírody, mocné příšery, bestie temnot obdařené nadlidskou silou a schopnostmi ničit vše kolem sebe.

Peklo, říše mrtvých, Hellheim, ďáblova tlama, podsvětí, názvy toho místa se v průběhu věků měnila, ale jejich význam zůstal zachován. Ať už lidé věřili v čerty, bohy, nestvůry, přírodní katastrofy, starou ženu s kosou nebo třeba na magii, síla toho místa nikdy neztratila své kouzlo. Od přírody nás všechny táhne do svých hlubin, poutá nás k sobě a vábí. Láká nás to neznámo, chuť navštívit nepoznané, vidět neviděné, uvěřit na vlastní oči povídačkám o děsivých pekelných plamenech a věčných mukách.

Tam je mé království, můj domov, má říše. Místo, kde jen mými slovy se hýbe svět, kde všechno podléhá mé správě a beze mě se jediný plamen nezapálí ani nepohasne. Má říše divů s velkými ohňostroji, lávou prýštící do vzduchu, magmatickými zářivými stropy a kamennými jako uhel žhavými podlahami. Jen těžko by se zde dalo žít, jen málo vzduchu by se zde dalo nabrat do plic, tělo smrtelníka by zde sotva dokázalo vzdorovat žáru. Všichni, co sem zavítali se nikdy nevrátili, téměř každý jen hrůzou zkameněl, sotva to místo jen zahlédnul. Pravda, bylo pár odvážlivců, jež sem záměrně šli zachraňovat své blízké, několik takových pošetilých hrdinů, jak se říká, se srdcem na pravém místě. No...téměř všechny spálily pekelné plameny.

Každý den jsem vídával projíždět po černé jako dehet travné řece loď, každý den jsem vídával osobu v šedé kápi s postavou kostry a tváří chudáka, postavu Chárona. Převozníka do říše mrtvých, úplatkářského budižkničemu, díky kterému se odsud ztratila veškerá zábava. Čert sper toho bídáka, že musí takto navěky sloužit! Loď z ebenového dřeva s drobnou lampou plující po zrádných proudech řeky Styx, řeky zatracení. A na ní desítky duší určených věčnému zatracení, desítky prázdných výrazů a strhaných tváří. Jedna jako druhá, žádná neunikne osudu věčnosti.

Už od počátku věků, kdy se točil svět, žily na světě bytosti obdařené nevýslovnou schopností, nedokázali zemřít. Byli to bohové, potomci pěti nejvyšších sil, vládci nad časem i zákony. Jedním z nich jsem byl i já. Slavný potomek nejsilnější bytosti věků, jeden ze tří synů Krona, jenž svrhl vlastního otce a jeho ostatky pohřbil do hloubek tartaru. A mé jméno? Nu...Hádes, zatracený ze tří hrdinů. Dnes již si o mě nikdo nic dobrého nemyslí. Kdysi jsem byl hrdina, dnes jsem nepřítel. A proč? Protože mí povedení bratříčkové si rozdělili slávu jen pro sebe! Usadili se na zářném Olympu a mě nechali trčet v nekonečně zatuchlé pekelné díře!

To bylo samý „Neboj brácha!" a „Bude se ti tam líbit!". Věčně jen „O takový zmatek je třeba se postarat!" a „Nejlepší z nás, ten nejzodpovědnější!". Takoví prolhaní zloději! Ale i Poseidon na to doplatil, všichni kdo se s Diem spřáhnou na to nakonec dojedou. Jak se mu asi líbí mezi rybami? Jestlipak mu nechybí sluneční svit a vůně oliv jako mě? Však on si to zaslouží!

Pravdou je, že jsem si na tuhle žhavou rokli zvyknul, zalíbila se mi! Je tady teplo a praská tady oheň jako v útulném krbu. Když si odmyslíte křik bolesti, skučivé šumění řek a hluk víru smrti, je tady vlastně krásně. Jen je tady samota, nikdo, ani jeden jediný človíček, který by se mnou prohodil slovo. Dřív či později si sem člověk či bůh musí splašit přítele, jinak se z toho zblázní. Pravda, já jej sháněl slepými rozhodnutími, kdy jsem uvěznil krásku a učinil ji prokletou, by ji odsud nikdo nikdy nedostal. Spanilou Persefonu...která mě za boha nenávidí a když se mnou promluví, tak na mě křičí hysterickým jekotem, nebo brečí. Už z toho začínám mít za těch pár tisícovek let pořádné migrény, jsem nerudný a protivný.

Navěky by v tomhle blázinci bez špetky srandy jeden přišel o rozum, a tak si občasně i já užiju výlet na zemský povrch. Stačí pár let a svět tam venku se pokaždé stihne změnit k nepoznání. Od prostých lovců k rolníkům, farmářům a zemědělcům. Od mečů přešlo lidstvo k palným a biologickým zbraním. Jejich počet vzrůstá a klesá s každou malou překážkou. Baví mě na ně občasně vypustit nějakou tu pohromu, jindy podsunu bláznovi důvod k boji, v přestrojení za smrtelníka si pohraju s myslí ostatních nebo jen sleduju dění. Persefona si ani nevšimne, že jsem pryč, a vždycky je nad míru spokojená, když odcházím, potvora jedna záletnická. Nemyslete si, že o tom nevím, ale kdo by to té uvřeštěné ženské nepovolil, copak mám sílu se s ní pořád hádat?

A tak zase pro jednou sedím ve spoře osvětleném baru, popíjím silné pití a směju se na všechny kolem. Tady nahoře si bůh pořádně užije, jen co je pravda. Divím se ostatním svatým, že sem chodí tak málo, o moc přicházejí. Musíme si těch chabých schránek užít, dokud jsou na živu, ne? Po smrti už s nimi moc srandy není, to vám klidně potvrdím.

Bavím se zrovna s nějakou zakřiknutou netýkavou barmankou, když do lokálu vejde další člověk. Takový ničím zajímavý vysoký chlap, hnědé vlasy, zelené oči, protáhlý neupravený zarostlý obličej a duše pěkně zčernalá tak akorát, aby ho to po smrti dostalo přímou linkou mezi ostatní. Sednul si vedle mě na barovou židli a objednal si sklenici slivovice. Z kapsy kabátu vytáhnul elektrickou tyčku a vyčerpaně z ní potáhnul. Musel jsem se zasmát nad dalším objevem dnešní procházky, nakonec ten chlap nebude až tak nezajímavý, jak jsem si myslel. „Boris Kay a vy?" Napřáhnul jsem k němu dlaň a kolektivně se o něco posunul k neznámému. Nemusel jsem se ptát na jméno, je to moje prokletí, ale jinak by to vypadalo divně. „Ignác Marton." „Rád vás poznávám. Můžu vás pozvat na něco k pití?" Pokusil jsem se o úsměv a mávnul k servírce za pultem, tak jen kývla a dál si hleděla pípy.

Ignás se na mě otočil tak, abychom si byli čelem, zapřel do mě svůj nepříjemně chladný zelený pohled a s výrazem naprostého nezájmu se dlouze dramaticky nadechnul „Promiňte, zřejmě nemáme stejné cíle. Nehledám společnost, přišel jsem se opít a nemám dobrou náladu. A taky nejste můj typ." S tím si poposednul o něco dál ode mě a zahleděl se do obrazovky telefonu. Tenhle model jsem ještě neviděl, neměl téměř žádná tlačítka, zato velkou svítící obrazovku. „Hodláš-li se opít, pak bys neměl odmítat alkohol zadarmo, ne? Navíc není větší zábava pít s někým, nežli sám?" „Hele nevím, o co ti jde, ale nemám zájem. Víš jaký to je mít noční můru? Tak já si prožil hotový peklo, slabej odvar všeho cos kdy viděl, tak neotravuj, než se naseru." Velice rázně se zvednul a odpochodoval do jednoho ze zapadlých boxů kousek za mnou. Prý peklo, to bude dneska ještě hodně zajímavé.

Říkáš, že sis zažil peklo, já říkám, že jsi pocítil jen kousek z celku, zatím co já... já v něm žiju.

Dejte mi hvězdičku!

Vaše Tiranis!