Polední vítr lehce ovíval rozvěšené mokré prádlo na balkonových sušácích, v korunách zelenajících se stromů zpívali ptáci a po rušných cestách maloměstečka pochodovali lidé spěchající na slavnost. Jen kousek za městem, kde brány pravěkých hradeb přestávaly chránit město se rozprostřela po široké zarostlé travnaté ploše matějská pouť. Hudba se mísila ve vzduchu jedna přes druhou, jasná světla kolotočů poutala zraky a jejich možnosti lákala zákazníky na jednu či dvě projížďky. Byla to velká oslava, desítky atrakcí stála v řadě jedna vedle druhé, mezi nimi stánky s pochutinami jak slanými, sladkými, tak kyselými či pálivými. Támhle byl fast foodový stánek, támhle vozík s hot dogy. Kousek za ním cukrová vata, zdobené perníky, lékořicové obojky a mnoho dalšího.

Těšil se na to veselí celý týden, chodil pravidelně na brigády, roznášel noviny, jen aby si vydělal nějaké ty drobné na pořádnou zábavu. Když konečně přišel den D, vstával už ve čtyři hodiny ráno. Vzbudil u toho celý zbytek domu, že mu maminka málem zakázala se tam jít podívat. Za hradbami byl jen dvakrát, když jeli s rodiči na dovolenou, nikdy si to pořádně nestihnul užít a teď bude smět zase na chvíli ven s města, ve kterém jako by se zastavil čas. Bude se smát a dovádět celý den, nacpe si břicho sladkým, až ho bude bolet a další den to zopakuje!

Prošel vchodem do města, tlusté hranice jako by byly nekonečné, jejich omítka jako by ho stlačovala na malou kostičku nějakého organického lisu. Konečně viděl světlo za dřevěnými deskami a slyšel první veselé melodie řetízkového kolotoče. Ze široka se usmál a vyšel ven, nakonec to nebylo tak těžké, jak čekal.

Den si parádně užil, na každé atrakci byl alespoň dvakrát, nejvíce ho však zaujala střelnice a autíčka, tam trávil spoustu času, dokonce se mu podařilo vystřelit si pěkného velkého plyšáka. Byla to žirafa s fialovými flaky namísto hnědé, v puse měla cigáro a na očích sluneční brýle. Připadal si skoro stejně takový frajer, jako ta žirafa, když s černým pendrekem v puse seděl u brány na lavičce a pozoroval západ slunce. Za chvíli se zavře brána, měl by jít zpět domů, ale když tady je mu tak hezky, nechce se mu do postele do malého skrovného bytu. „Koukejte kluci, čerstvý maso!" Až nepříjemně blízko za jeho zády se ozval hlas nějakého kluka. Když se otočil, zjistil, že jich je tam přinejmenším pět. Všichni byli vysocí, o dost starší než on sám a v rukou drželi opravdové cigarety, ne ty dětské cukrové hračky, co měl on tak rád. Jejich nepříjemný zápach mu ulpíval v nose, dráždil ho ke kašli a kazil mu chuť z jeho cukrovinky. „Ten je moc malej, neblbni. Chceš mejt problémy vole?" ůKlid kámo, jen si trochu pohrajeme." Tón jeho hlasu ani ten úsměv se mu nezamlouval. Táhlo to na sto mil daleko průšvihem a on neměl kam utéct.

Zvednul se z lavičky, nechávaje tam žirafu samotnou a začal couvat pozpátku k atrakcím. „Chyťte ho!" neměl kam utéct, než se stačil rozeběhnout pryč, už ho silně drželi za obě paže. „Uklidíme se bokem, ne chlapi?" Dost brzy pochopil, že ten zrzek s černýma zlýma očima bude jejich šéf a že nedělá dobrotu mu odmlouvat. Toho večera ho zmlátili jako žito, okradli jej, sebrali mu veškeré jeho kapesné i sladkosti pro mladší sestřičku, dokonce i tu žirafu a nechali jej sotva vnímajícího ležet za zdmi města.

Míjely roky, George se do sebe uzavřel. Za hradby chodil denně, vždycky na noc a trénoval kus za městem u staré studny. Napůjčoval si z knihovny spoustu četby o zbraních a chvatech, dost se zhoršil ve škole, nosil jen černé oblečení a s nikým skoro nepromluvil. Stranil se všem a všemu, veselé věci už ho nezajímaly, dětská léta mu sebral jediný den. Myslel jen na toho protivného kluka, na jeho pěsti a tvrdé rány, na ten zlomyslný úsměv, když si na něm vybíjel zlost a frustraci. Ještě, že se tenkrát bránil, představa, že by musel tomu bídákovi posloužit i jinak, než jako terč se mu hnusila.

Uběhly dva roky, George se změnil, brány pro něj teď znamenaly vchod do nového světa. Vchod k lepší budoucnosti, a hlavně k pomstě. Zase nastal hezký svěží den a za branami zase hlučně veselila pouť. Možná nostalgie, možná instinkt jej táhnul na to místo, co před lety. Tentokrát ale nekupoval sladké a neradoval se na kolotočích, jediné místo, které navštívil, byla střelnice. Vystřelil si plyšáka, žirafu bohužel neměli, tak si musel vystačit se žralokem. Zůstal tam pozdě do večera a když se vracel do města, sednul si na tu samou lavičku. Jak se mu tenkrát změnil život si uvědomil až dneska. Nic už není, jako bývalo. Díval se, jak se brány města zavírají, poslouchal slizký smích tlupy teenagerů a křik mladého kluka, jak se vzpírá a prosí o pomoc, sledoval, jak ho táhnou bokem do zadní aleje, kde tenkrát zmrzačili i jeho a musel se pro sebe pousmát. Kdysi byl na jeho místě a taky doufal v pomoc okolí. A možná, že nebýt toho incidentu před lety, teď by tomu maličkému opravdu běžel na pomoc.

Every pain gives a lesson and every lesson change a person.

Tak jsme skoro v polovině! Kdo z nás by čekal, že to vydržím tak dlouho? No, snad se to povede i zítra. Dejte mi hvězdičku a napište něco!

Vaše Tiranis!