Seděl jsem v lavici, za okny šedé nevýrazné učebny běhal po žloutnoucích korunách stromů jemný vánek a hrál si s různobarevným listovím. Toužil jsme taky takhle vyběhnout ze třídy, převrátit u toho lavici i židli, prásknout umělohmotnými dveřmi, prorazit sklo vchodových dveří a oprostit se od stísněného pocitu méněcennosti mezi samými teenagery mého věku, jež jen snižovali každý den mé IQ a nutili mě vnitřně krvácet nad jejich debilitou.

Zazvonil školní zvonek, spolužáci si posedali na svá místa do lavic a instinktivně přestali dávat pozor na jakýkoli výklad nám chtěl vyučující sdělit. Moje kolegyně v lavici si vytáhla sešit češtiny, otevřela jej a začala do něj čmárat ty své anime postavičky, nebo jak že jim to říkala. Protočil jsem očima a postavil se, neboť do třídy vstoupil jediný člověk z celé školy, kterému jsem rozuměl a který zdálo se rozumí mě – naše profesorka českého jazyka.

Začalo se docházkou, pak jako vždy nějaký z vypatlanců vznesl tu nenáviděnou otázku zkracující čas kvalitního učení – Jak jste se měla o víkendu. Zoufale jsem si položil hlavu na lavici a zakryl ji pažemi, abych neslyšel to hloupé pochechtávání okolních adolescentů. Díky bohu, že paní Brousková na jejich výzvy neodpovídá, pokud jí přijdou infantilní. „Dobře, děkuji Kubo a teď bych se vrátila k náplni dnešní hodiny." Široce se usmála dávaje těm pablbům najevo, že se s nimi o těchto věcech nehodlá dále bavit.

Probírali jsme americké umělce první poloviny devatenáctého století, jak prózu, tak poezii a drama. Všichni ti velcí známí muži s jejich dokonalými díly a specifickým pohledem na život mi byli bližší než kdokoli z mého okolí. I má rodina o mě tajně říkala, že jsem blázen, magor, líný pohádkář a že ničeho nedosáhnu, když budu na dále vrážet hlavou do zdi. Nechával jsem jejich prázdné řeči vcházet jedním uchem dovnitř a druhým ven, věnoval jsem se vlastní tvorbě a věřil, že to ponese tížené ovace...jednou určitě. Jak jsem tak poslouchal výklad naší učitelky, zastavil jsme se pohledem na přední lavici o okna. Seděl tam kluk, dříve jsem si ho v naší třídě nevšimnul, a to sem chodím již třetím rokem. Byl skloněný nad sešitem a horlivě si drobným písmem něco psal do sešitu, občasně kouknul na plátno a zkontroloval zápis. Měl černé vlnité vlasy a hrubé obroučky slušivých černých brýlí. Seděl v bílé košili a černých kalhotách, kolem krku měl připínacího motýlka. Jako by vypadnul z příběhu střední školy a hrál tam roli šprta. Byl tak ponořený do výkladu naší třídní jako já sám, zaujal mě a mě nikdy nikdo nezaujme. „Nejznámějším dílem je Havran, báseň složená systematicky. Poe tvrdil, že dokonalou báseň jde složit technicky, a také to dokázal. Tu si všichni vytisknete do příští hodiny a naučíte se prvních pět odstavců! Budete recitovat!" Přepnula okno prezentace a naskočila tam báseň, zřejmě nějaká méně známá, jelikož jsem o ní dříve neslyšel.

I.

Tvůj duch se náhle octne sám,
vzdán krypty šerým myšlenkám;
jediný z lidí nevyslídí
tajemství, které čas tvůj řídí.

II.

Buď tichý v pusté samotě,
opuštěn nejsi - netušíš:
duchové mrtvých, kteří tě
v životě znali, dlí ti blíž
i ve smrti a z vůlí svých
ve stín tě vhalí: Zůstaň tich!

III.

Noc - třebas jasnou - zastře mrak
a neshlédne víc hvězdný zrak
z nebeských trůnů, jež se skvějí,
smrtelným dány za naději.
Rudnoucích terčů prázdný tvar
změní tvá mdloba za požár
a na horkost, jež chtít tě bude
uvěznit navždy v síti rudé.

IV.

Myšlenky k nezaplašení,
vidění k nepomizení
nikdy se z duše nevytratí
jak rosa, která trávu zlatí.

V.

Vánek - dech boží - ztišil hlas
a nad vrcholem mlhy pás -
stín - stín - leč bez porušení -
je symbol jen a znamení.
Hle, jak se v kostrách stromů chví
tajemství věčných tajemství!

Po hřbetě mi běhal jemný mrazík při četbě té básně. Cítil jsem, jak mi drkotají zuby vzrušením při každém řádku a ruce mačkají rukávy mikiny z nadšení. Sklouznul jsem zrakem na kluka v přední lavici, hypnotizoval plátno, jako by se do básně vcítil celou svou duší. Polekaně sebou trhnul, když začalo zvonit a profesorka vypla promítání. Počkal jsem, než odejdou všichni ze třídy na oběd a došoural se k němu, stále sedícímu v lavici a hledícímu do svého sešitu. „Ahoj, jak je? Ten dnešní výklad byl super, že?" pokusil jsem se o úsměv a opře se zády o katedru. Ten černovlasý kluk na mě vyjukaně koukal, jako by spatřil přízrak. „J-jo, byl skvělý. Mám rád poezii devatenáctého století, je taková snadno pochopitelná a člověk se do ní vcítí." Těkal pohledem po mé tváři, rozrušený...ani sám nevím čím. „Přesně! Mám to stejně, navíc Brousková to umí skvěle podat, že? Úplně jako bych tu báseň cítil!" Pokýval jsem hlavou a sednul si k němu do lavice, abych na něj lépe viděl.

Mlčeli jsme, já se pokoušel navázat řeč, ale moc mi to nešlo. Už jsem to vzdával, když se otevřely dveře a dovnitř nakouknul profesor dějepisu. „Lucasi? Co tady děláš tak pozdě sám? Nespěcháš na lekci kytary? Už na tebe čekají dole ve zkušebně." „Jen jsem si povídal s Matyášem, hned tam budu." Učitel se rozhlédnul po třídě, nechápavě se na mě podíval a nahodil takový ten ustaraný výraz, kterým se dívá na šílenou Dášu, mou spolusedící. „Matyášem? Jakým? Nikdo tady není." Potřepal hlavou a zavřel za sebou dveře.

Nechápavě jsem se díval na vystrašeného kluka s tlustými obroučkami a nechápal nic kolem sebe. Zase mi po zádech přeběhla ta vlna mrazu a zuby se my rozklepaly, ani jsem nevěděl pořádně proč. „Cože?" Matyáš se náhle postavil a beze slova se pokusil odejít. Vyskočil jsem na nohy a máchnul rukou jeho směrem, abych ho zastavil, ale ruka jako by mi projela jeho tělem. Poděšeně se na mě otočil, snad jako bych já byl ten duch z nás dvou. V hlavě se mi začaly ozývat slova básně, tělo se mi rozklepalo a zuby mi drkotaly o sebe, až to bolelo. „Lucasi, já... už musím jít." Škubnul sebou a rozeběhnul se proti zdi. Při styku jeho těla s rovnou zdí se na bílé omítce objevila modrá záře, která zmizela společně s ním. „P-počkej!" Nahlas jsem vykřiknul a rozeběhnul se z ním, nehledě na tvrdost stěny.

(Díval se, jak se na staré bílé omítce rozlévá rudá tekutina i jak chlapecké tělo nepřítomně padá k zemi. Cítil ve vzduchu chlad a pozoroval modrou záři formující se pomalu ve vzduchu nad nehybným tělem. Doufal, že se to už nestane, že nebude příčinou něčí smrti, proč jen se musí minulost opakovat?)

Je to moc zmatené? Doufám, že jste to pochopili a že se vám líbilo! Mimochodem toto je báseň E.A. Poa- Duchové Mrtvých. Dáte mi za ni hvězdičku?

Vaše Tiranis!