Putykou se linula příjemná vůně pečeného masa smíšená s pěněným pivem, drahými likéry a osobitými zápachy zpocených těl. Všechny stoly v krčmě byly řádně obsazeny královskou gardou, jejich klenuté klobouky s česaným peřím visely přes opěradla dřevěných židlí, pláště se krčily na lopatkách a spadaly po boku vyřezávaných nohou dolů na pošlapanou zemi. Pivo teklo proudem a ani o pečené masíčko a plněné brambory nebyla nouze. Místností vládlo všeobecné veselí, mladičké šenkýřky s odhalenými dekolty se smály hloupým vtipům, červenaly se pod dvornými řečmi mých druhů a vískaly rozpaky, požádal ji je nějaký z mých kumpánů o delší společnost. Ty mladičké husičky neznalé úskalí světa si podepisovaly náramně dobré podmínky budoucího žití za trochu ochoty a vstřícnosti, se smíchem obsluhovaly pány u stolů a vybízivě jim chválily nažehlené uniformy. Nebylo pochyb, že ony samy měly zájem o vlivné mladíky, možná jen nadějně doufaly v lepší budoucnost, než jaká je čekala coby servírky v nevelké vesnici.

Náš voj právě procházel touto vesničkou v hodiny večerní a museli jsme tak nuceni mizejícím světlem utnout pouť a složit hlavu do místního hostince. Rozhodně však žádný z nás nelitoval kapitánova rozhodnutí, o veselí a dobré jídlo zde nouze nebyla, milá společnost jen vylepšovala už tak dobrý den. Táhli jsme zpět do hlavního města z dobře ujednaného mírového paktu s nájezdníky, lepší zprávy bychom jen těžko mohli zvěstovat.

Hostinský horlivě přijímal objednávky, zapisoval do bloku útratu a čas od času se ujišťoval kapitána, zda je částka stále přijatelná a zda máme čím zaplatit. Řekněme, že peněz jsme měli od královského kardinála více než dostatek, a tak nebylo čeho se bát.

Seděl jsem na vyvýšené stolici u baru, zatím co mladé dívky obíhaly kolem stolů a já tak měl relativní klid. Jedinou společnost mi dělal mladík v modré zástěře a bílé čepici napůl spadlé do čela, jež čepoval jeden korbel piva za druhým. Byl jsem rád, že je zde se mnou alespoň ten mládenec, také že zde není moc děvčat. Jako zástupce kapitána jsem měl v údělu dohlížet nad gardou, kdyby se mu něco stalo a já tak raději činil zpovzdálí a v tichosti. „Slavíte něco velkého pánové?" Jeho zelené oči se upřely na mě a přátelsky se usmál. „Vlastně ano. Zase bude v zemi bezpečněji." Chlapci v očích hrály jiskřičky, dokonce odložil čepec stranou, aby mi viděl lépe do tváře a já zase jemu. Naklonil se přes bar, těsně až ke mně, snad aby se nepřeslechnul a s vírou v těch hlubokých zelených tůních se zeptal ještě jednou. „Bezpečněji? Přišli jste ze západu, tedy od hranic?" Mile jsem kývnul a musel se pousmát nad chytrostí toho venkovana. Kdo by čekal, že i na panském území rytíře Viga bude vzdělané obyvatelstvo. „Takže už se nemusíme bát o dodávky vinných sudů. Už nám nebudou hořet louky? Dobytek nebude mizet?" „Snad ne. Skupiny nájezdníků svolily k dohodě s králem, neměly by tedy nadále terorizovat naše obyvatelstvo." Hoch byl rád, čišelo mu to z těch jeho poutavě zelených očí. Usmíval si a dokonce začal i pískat k muzice linoucí se zezadu hostince, kde seděla menší vesnická kapela.

„Povězte pane, odkud vy jste?" „jak jsi poznal, že nejsem z města?" Zvědavě jsem pozvednul obočí a upil z několikanásobného korbelu v pořadí. Sál se pomalu vylidňoval, jak odcházeli vojáci na kutě, sem tam se ztratila i nějaká ta děvečka. „Máte dobré srdce, to je pro měšťany vzácnost." Upřímný to hoch, jen aby se nedostal do malérů. „Tak odkud?" „Tři vísky odsud na kraji panství Vigy a šlechtice Krapského má naše rodina menší mlýn." „A to jste se nestal mlynářem po tatíkovi?" „Já chtěl být vždy spíš pomocen státu, šerm a dobrodružství mě nenechalo sedět doma." Mládenec se vesele zasmál, jedním tahem si odvázal zpoza pasu zástěru a přehodil ji přes pult. „To je dobře, že jste se stal vojákem." „A pročpak?" Jeho zelená očka vzplála rošťáckými plameny, když vzal do ruky svíci a utěsnil korkovým špuntem pivní sud. „Jinak bych vás nepoznal pane."

Už byla hluboká noc, z okna šla ven na nebi vidět jasně zářící souhvězdí a nažloutlý měsíc. Byl jsem v malé komůrce sám a nedokázal zaspat, hlavou se mi točil proud myšlenek a nenechal mne v pokoji ulehnout ke spánku. Přemítal jsem nad dnešním vydařeným dnem, nad slovy, jež mi řekl mladý šenkýř i nad zítřkem a nad tím, co vše se teprve stane. Hořící pole, mizící dobytek a strach lidí o vlastní životy, doufám, že to skutečně pomine. Zvednul jsem se z postele, nazul si vysoké boty a zabouchnul za sebou dveře komůrky, sednul jsem si v hostinci k dohořívajícímu krbu a poslouchal praskání uhelnatého dřeva. Panoval tu teď takový klid, že jsem konečně mohl uvolnit napjaté svaly těla a klidně vydechnout. „Pěkné noci přeju pane, co tak pozdě takhle sám?" Zpoza stěny se vynořila postava chasníka, na sobě měl stále bílou plátěnou košili a volné kalhoty, v ruce menší svíci. Musel také ponocovat, nebo možná vstal a už neusnul. „Nějak mi nejde zamhouřit oka." Zkoumavě jsem jej přejel pohledem, než jsem mu pokynul, ať se ke mne přidá a sedne si blíže. „Kdo ty jsi vlastně zač, že spáváš v hostinci? Nemá tvá rodina vlastní statek?" Poměrně mě zajímalo, s kým že se to tak dobře vybavuji, zatoužil jsem vědět o chlapci něco více. „Otec vás dnešního večera kasíroval a matka vám nosila pečeni. Spávám doma rád, mohu-li podotknout." Usmíval se tak, že se mu až kolem očí tvořily jemné vrásky. Z ponurého světla měl zorničky rozšířené, že zeleň okrouhlých očí zanikala v černi. „Teď zase já. Kolik vám je?" „Není trochu neslušné ptát se na věk?......Bude mi dvacet. Tobě?" „Na boží hod mi bude sedmnáct. Máte rodinu?" „Nemám."  Jeho oči se roztáhly v údivu. „Takový statný pán jako vy? Máte postavení, majetek, jste mladý...jak to?" „Teď se mám ptát já." Usmíval jsem se, bavilo mne bavit se s tím dospívajícím hochem a chvíli se nestarat strastmi života. „Asi nejsem hezký." Kysele jsem se zašklebil a pohodil rameny. „Hloupost, viděl jste se v zrcadle? Chtěl bych vypadat jako vy." „A ty? Sedmnáct má člověk jen jednou, začneš si žít..." „Ne, ne, děvčata jdou zcela mimo mě. Já jsem moc mladý, abych se vázal!" S naprostým přesvědčením v očích se na mě tlemil, odhaloval dvě řádky bílých zubů a vypadal tak bezstarostně, až jsem mu to záviděl. V jeho letech já už byl u gardy a protloukal se krutou realitou.

Povídali jsme si dlouho, měsíc už začínal klesat, nový den byl nablízku, když jsme konečně začali pociťovat únavu. Postavil jsem se s úmyslem jít spát, mávl na mladíka a vydal se chodbou ke své komůrce. Byl jsem skoro u dveří, když na mě zavolal a rozeběhnul se v pantoflích mým směrem. „Počkejte Filipe!" Zabrzdil si to těsně u mě a podíval se těma svýma zelenýma očima do těch mých. Něco z něj vyzařovalo tak zvláštní energií, že jsem prostě musel poslechnout a pustit kliku dveří, otáčeje se na něj. „Já nevím, napadlo mě...nechtěl, nechtěl byste třeba někdy...přijet? Myslím...safra, jako zase někdy cestou nocovat tady u nás a třeba...třeba si zase popovídat? Plácám hlouposti, promiňte, jen prostě...já..." Kotal, žmoulal si rukáv té plátěné košile a očima těkal stranou. Tvář měl rudou, jako by právě tahal pytel mouky, a přesto byl tak nezvykle klidný. Vztáhnul jsem ruku ke klice pokoje, stisknul její chladný kov a nechal zámek, aby povolil a otevřel dveře. Jeho oči se stočily jejich stranou, následně se podíval na mne. Hloubka těch zelených panenek byla až nebezpečná. „...třeba byste se rád zdržel." Nesměle postoupil o krok blíž. Měl jsem jasno, tím jediným pohybem potvrdil zapírané. Chytil jsem jej za límec bílých svršků a vtáhnul jej do místnosti, nechávaje za námi bouchnout dveře.

--

Ráno jsem se probudil ještě brzy, ani slunko nebylo plně na obzoru a teprve se soukalo zpoza načervenalých mraků. Stočil jsem pohled stranou na tělo zamotané v lehkých prostěradlech, tak klidně spící. Musel mít tvrdý spánek, nebo byl možná jen natolik vyčerpaný, že se ještě nedokázal probudit. Přivinul jsem se k drobné postavě a zabořil svou tvář do kučeravých vlasů. Musel jsem jít, každou chvílí se vzbudí i zbytek kavalerie a já si ještě chtěl připravit koně. Zvednul jsem se z postele, navlékl na sebe včerejší svršky a s kloboukem v podpaží si to zamířil ke dveřím. Ještě jednou jsem se ohlédnul zpět, zhluboka se nadechnul a nechal spát zelenookého dál, zavíraje za sebou dveře komůrky.

(Pohled shora)

Za okny se ozval dusot koní, zaržání a veselý zpěv, jak voj vyjel kupředu. Zelenooký chlapec smutně koukal z okna hostinského pokoje, nahé tělo mu ofukoval studený ranní vzduch, po tváři mu poklidně a tiše klouzaly slané kapičky slz. Sledoval obzor tak dlouho, dokud mu výprava nezmizela z očí, než sebou praštil opět do postele a vši silou si k tváři natisknul proleželé povlečení. Stále vonělo po jeho nocležníkovi, jeho potu a jeho sekretu. Pomalu klouzal svou dlaní po odhaleném těle, jako noci předtím jeho společník a vzpomínal, nechávaje slzy dopadat na slaměnou matraci.

Není co dodat.

Vaše Tiranis!