Bloudím tmou a sním,
jako jehla látkou - ji procházím.

Zřím pole plná obilí,
světla v dálce,
ne hvězdy - to lidská obydlí.

Lidé se svou zlobou,
budí ve mne strach,
málo z nich již tvoří tóny,
jenž plavou na strunách.

Vedou války, boje - bezcílně,
touží býti vlastními pány,
každý z nich však posluhuje závisti.

Smrt je všude kolem,
oni ji však nevidí,
ba ne,
oni nechtějí.

Bubny bijí do ticha,
lidská pýcha nezná hranic,
pobijí se navzájem,
nezastaví je,
pranic.

Řeky plní se krví,
lidé se nezmění,
však na to doplatí,
neobracej zrak,
i tobě kape z dlaní.