V jednom lesem, na louce,
kde starý dům stál,
tam též starý muž ruce ohněm hřál.
Naříkal, vzlykal, za boha si přál,
aby dcera jeho k řece nechodila.
Už dvakrát sedm dní to bylo,
už čtrnáct krát se rozednilo,
od doby, co odešla dívka mladá,
co odešla trhat květiny.

Dívka krásná,
smála se otci, jak bojí se o ní.
V rukou košík,
v mysli jas,
okolím rozléhal se ten,
ten nejzvučnější hlas.

Řeka čistá,
dívka jistá,
trhá květy u břehu,
znenadání spatří v řece,
tu nejkrásnější květinu.
Dívka mladá,
krásou kvítka očarovaná,
neuvědomila si,
jaká jest to zvláštnost.

Skočila do vody, jako ryba plavala,
k ničemu to nebylo,
s proudem rvát se nelze,
kvítko krásné hledala,
však marné hledat,
dívka krásná utonula,
život krátký žila blaze.

V jednom lesem, na louce,
kde starý dům stál,
tam též starý muž ruce ohněm hřál.
Naříkal, vzlykal, za boha si přál,
aby dcera jeho k řece nechodila.
Už dvakrát sedm dní to bylo,
už čtrnáct krát se rozednilo,
od doby, co odešla dívka mladá,
co odešla trhat květiny.