Pršelo. Ne, ono doslova chcalo z nebe. Stál jsem pod plastovou stříškou staré počmárané zastávky a netrpělivě vyhlížel autobus. Mobil mě tlačil v kapse, jako by snad byl připraven vytočit číslo vypsané fixou na zdi plné strhaných plakátů, nějaké neznámé ženské, který prý vykouří za dvacku.

Když jsem byl mladší, schválně jsem to zkusil. Ta mrcha mě poslala do patřičných mezí a ještě mi sežrala kredit co mi měl vydržet na dva týdny. Od té doby jsem se jen z nudy prokousával špatně napsanými vzkazy, o tom komu co smrdí, a kdo s kým zase brousí za rohem. A i teď, když ten pitomý autobus měl nejmíň deset minut zpoždění, nejspíš kvůli důchodcům co z peněženky loví drobné, jsem se musel samozřejmě podívat co kdo připsal.

K mému zklamání nic nového nebo zajímavého, ale plakát, který vypadal ještě vcelku zachovale, a díky malbám a docela peprným výrazů, bych ho tipnul tak na tři dny, sliboval nové služby taxi, což bych teď docela ocenil. Všechno lepší než mrznout v pitomém dešti na ještě hloupější zastávce, zatímco spocený chlap v modré košili za volantem pomalu rozjíždí velký stroj, který mu sotva vydělá na nájem jedna plus jedna.

Znova, nejspíš už popadesáté, jsem vytáhl telefon a zkontroloval čas. Sice jsem měl menší časový náskok, ale ten se každou promarněnou minutou zmenšoval. Nervózně jsem chvíli kroužil prsty nad obrazovkou, s myšlenkou toho že bych měl alespoň napsat že se zpozdím, když se konečně ozvalo známé zakašlání motoru, a autobus byl tady.

Jen co se otevřely automatické dveře a na mě se vyvalil zkažený dech vydýchaného prostoru, zabručel jsem k řidiči svou konečnou, dal mu peníze a odtrhl si lístek. Autobus byl kupodivu prázdný, možná všichni nebyli takoví blbci jako já, že by se vypravili jen tak na procházku v dešti.

A já vlastně na takovou romantickou aktivitu nespěchal. Alespoň ne z části. Pozval jsem totiž Tonyho do kina. Že to zní jak z blbýho filmu pro čtyricetileté matky které piští vzrušením když se hlavní hrdina odhodlá a konečně s falešným zívnutím přehodí paži přes ramena svého cíle? Jo. Přesně tak jsem to měl v hlavě nastavené, a i přesto jsem navrhnul potemnělou místnost s velkým pláten a naprosto nudným filmem na něm. Ale co jsem měl dělat? Když jsem s ním mluvil, neustále klouzal k téma filmy které by stálo za to vidět, a tak jsem jako největší gentleman navrhnul kino. Nejprve se mi vysmál, přesně jak to dělal vždycky když jsem za ním přišel a snažil se ho okouzlit svým neodolatelným šarmem, ale pak řekl že jo.

Kdybych měl popsat svoje pocity v tu chvíli, stejně jako bych se svěřoval učitelce proč jsem vlastně Pepíkovi sebral hračku ve školce, bych jen mlčel a kroutil se jako žížala kterou právě vytáhli na světlo boží z její milované půdy. Ne, slova nebyly moje silná stránka.

Ale stejně tam něco bylo. Když řekl to Jo, něco se mi prohanalo žilami a nervy, až do mozku, který v tu chvíli naprosto vypověděl službu. Stál jsem tam jak největší pako, a sledoval jak se křivě usmívá, jak se jeho obličej formuje, tak že oči měl jak ťaman, jak se mu na levé straně dělá ďolíček, a prostě vypadal úplně jinak. Ale pěkně jinak, ne že ne.

Opřel jsem si hlavu o okno ale vzápětí toho litoval, neboť ta roztřepaná kraksna mi způsobila menší zemětřesení. Místo toho jsem hlavu zaklonil a opřel se do polstrované sedačky, která sice hrozila že v první zatáčce vyletí i se mnou, ale lepší než mít neustále vibrace v zubech.

Přemýšlet o Tonym byl hřích, jak by řekla matka. A proto jsem jí neřekl že jdu ven s klukem, ještě do kina, a ještě že se snažím upoutat jeho pozornost. Zavřela by mě do sklepa aby že mě vyhnala ďábla, a všechny ty myšlenky na smilnění a takové věci, které si šla poslechnout každou neděli. Samozřejmě že zkoušela vzít mě sebou, ale když jsem v lavici zaspal a posunul ji na pomyslném žebříčku sousedů, co se zajímají hlavně o věci do kterých jim nic není, o pár latěk níž, vzdala to se mnou. Teda, částečně. Který patnáctiletý kluk by sakra chtěl dostat bibli k narozeninám místo první krabky nebo ukázky jak se vlastně používá kondom? No, já to štěstí měl.

A taky jsem teď sledoval pomalu ubýhající cestu, zatímco mi Tony vrtal hlavou jako nespokojený červ myšlenek. Prostě tam byl, a nechtěl zmizet, ani kdyby na mě matka opravdu tu svěcenou vodu vylila. To, že se mi líbí jsem poznal hned z prvního pohledu, když jsem šel fakt z posledních sil hledat cigára na té zaprášené betonové poušti, a on tam seděl a četl si. Ani pěkný, ani škaredý, prostě žádný kluk, co bude lámat rekordy v srdcích na síti, ale ani takový, že bych ho přehlédl v davu. Vlastně úplně obyčejný, ale zároveň tak jiný.

Když jsem se ho ptal, kolik mu vlastně je, řekl mi že dvacet. Tipl bych mu na patnáct, ale když mi fakt ukázal občanku abych se vážně přesvědčil, musel jsem mu prostě věřit. Nějak mi celou dobu do hlavy nešlo že je jen o rok mladší, protože tak vůbec nevypadal. Vlastně jsem si všiml, že měl i postavu jako dítě - křehkou. Na kostech neměl moc masa, tričko s vybledlým nápisem na něm viselo stejně jako kraťasy, které měl skoro po vystouplá kolena, a když mi podával ruku, všiml jsem si těch jizev. Ne že by snad byla jedna vedle druhé, ale byly to přesně takové, jako když jsem spadl na kolena v pěti letech a pak si rýpal strupy.

Vypadal jako kluk z ulice co chodí po brigadách a žije s nemocnou babičkou, a o to víc mě překvapilo že zaplatil za to kino lístky on. Možná nechtěl vypadat jako lůza, ale takhle jsem o něm prostě přemýšlet nechtěl. Prostě jsem dostal zájem, a on mi ho opětoval, akorát až po pár schůzkách, na kterých jsem se moc netajil s tím, že bych s ním chtěl něco zažít.

No, schůzky ve smyslu toho, že on vždycky pracoval a já jen tak náhodou šel kolem abych doplnil zásoby. Podruhé a potřetí mě vypakoval celkem rychle, ale napočtvrté už čekal venku, a čekal na mě, což jsem si možná nalhával, ale i tak mě to potěšilo. Přiběhl jsem jako věrný psík k noze páníčka a div jsem nezačal slintat, když se usmál. Stejně když řekl to Jo, a souhlasil že se teda potkáme i mimo jeho obvyklou pracovní zónu.

A teď jsem seděl v autobuse, napjatý jako struna od kytary, a přesně jako prsty mistra mi každý detail brnkal víc a víc na nervy. Třeba to, že ten blbec ta volantem málem nešlápl na správné zastávce na brzdy, a když už jo, tak jsem málem seděl v jeho kabině, s druhou polovinou těla na skle. Jo, déšť stál za hovno, ale alespoň jsem byl na místě a vytahoval telefon, abych se mohl spojit s Tonym.

Srdeční zástava je vážná věc, a spousta lidí neví co dělat, kdyby se něco takového stalo. Možná by to nevěděl ani Tony, který mě s hlasitým ,,Baf!" chytil za ramena, a málem se jedné takové zástavy stal svědkem.

,,To jsi...." vytípl jsem telefon, který stále vyzváněl, a skryl ho zpět do kapsy. Ten Tonyho pomalu dohrál melodii písně In this shirt, což byla dost tklivá melodie dle mého názoru, a můj společník ji byl očividně moc líný vypnout, jelikož jsem neviděl že by na telefon byť jen sáhnul. ,,Čekal jsi dlouho?"

,,Prosimtě, vím jak fungují tyhle linky. Tak co, jsi připravený na to naše rande?"

Beztak to udělal schválně aby mi oplatil rozpaky, a musím říct, že to zabralo. Ta elektřina v každém nervu mi projela tělem, ale navenek jsem nedal nic znát, ještě by jsi myslel že jsem do něj ujetý víc než bylo zdrávo. No, plus mínus jsme se znali dva týdny, a já nad ním přemýšlel večer co večer, jednu noc dokonce propustil uzdu fantazie, ale utla mě mamka, která mě vypakovala z koupelny s tím, že voda je drahá a ona nebude čekat až se ohřeje další teplá, a že mimochodem, ta elektřina co do toho jde je drahá taky.

,,Samozřejmě. Jsi připraven ty? Mé rameno je ti k dispozici, kdyby jsi náhodou neudržel slzy na krajíčku." div jsem se neuklonil pod tím náporem svého vnitřního gentlemana, a pustil ho před sebe. Zase mi věnoval ten pokřivený úsměv, ale neřekl ano ani ne, tak jak si to má člověk vzít? Jako výsměch, nebo jako pobavení?

Zdál se mi poněkud energický, skoro běžel, otáčel se za mnou, jako by snad čekal že ho vezmu za ruku a budu utíkat s ním, ale já šel hezky pomalu, jako ten starší a moudřejší, zatímco jsem kontroloval jestli není v cestě nějaká díra přes kterou by se mohl přerazit. Pak se člověk nemá divit že má na sobě tolik jizev, když se nedívá pod nohy, a prostě letí jako neřízená střela. Ale zase bylo velmi pěkné, ho vidět takového. Ono bylo pěkné vidět ho úplně pokaždé, ale teď byl prostě jiný, ne jako v práci kde si četl a každého kdo ho vyrušil vraždil pohledem. Celkem slušně mi motal hlavu, hlavně když jsme došli před kino, kde byla fronta jak na banány, a on mě chytil za ruku, prý abychom se neztratili, a ještě přidal ten svůj pokřivený ksichtík.

V tu chvíli mě něco odpálilo až do vysokých nebes, zatímco moje tělo bez zdravé mysli někde tam dole poslušně ťapalo za Tonym, a hřálo se na každém úsměvu.