Hermiona kráčela temnými chodbami, byla si jistá, že se blíží ke konci, ale za každým rohem ji čekala další dlouhá chodba a pak další a další. Každá chodba byla jiná, přesto si byly hrozně podobné. Hermiona bloudila a její zprvu pomalý krok se změnil v běh. Chtěla volat, ale tíživý pocit, že ji stejně nikdo neuslyší, jí svázal jazyk. Snad se i bála, že by volání mohlo přivolat něco nebo někoho, s kým by se setkat a utkat nechtěla. Při běhu si sáhla do kapsy, ze které ale nevyčuhovala hůlka. Zachvátila ji ještě větší panika. Co se stalo s hůlkou? Jak se bude bránit? Jakým způsobem zemře? Ve chvíli, kdy už to chtěla vzdát, zastavit se a čekat na smrt, se zpoza rohu vynořil Ron. V životě ho neviděla raději.
,,Bála jsem se, že jsem tě ztratila!" vyhrkla Hermiona a padla mu kolem ramen.
,,Neboj, nikdy mě neztratíš," ujišťoval ji jemným, konejšivým tónem Ron a hladil ji po zádech.
,,Miluju tě, Rone," zašeptala po dlouhém objetí. Ron otevřel ústa, ale než cokoliv řekl, něco  za Hermionou spadlo. Vyděšeně nadskočila a otočila se zády k Ronovi, aby se podívala, co se stalo.

Otevřela oči a zamrkala do tmy. ,,Rone?" zašeptala a čekala na odpověď. Nic se už neozvalo. Zvedla se do sedu, rozsvítila lampičku a rozhlédla se po obývacím pokoji. Doufala, tam moc doufala, že tam někdě uvidí svého snoubence. Místo toho však našla na zemi našla zdroj hluku. Křivonožka elegantně obcházel knihu, kterou očividně shodil ze stolku. Hermiona zavřela na pár vteřin oči, tolik se styděla, že si myslela... Že doufala v zázrak. Jistěže tu Ron nebyl. Byl po smrti. Pohřbili ho. Už ho nikdy neuvidí.  Připadala si tak hloupě. Ale zároveň ta naděje byla stále v jejím srdci. Nejspíš by to nikomu nepřiznala, ale stále doufala, že se něco stane... Že se otevřou dveře. Nebo jí přijde dopis, že došlo k omylu a Ron byl celou dobu v nemocnici. Nebo že se nad ní prostě a jednoduše bohové smilují.  Věděla, že se to nestane. A stejně doufala. A modlila se. A nenáviděla se za tu naději.

Byly tři hodiny ráno, když se rozhodla, že už nemá sílu na pláč. Připravila si tašku, oblékla si kabátek a přes rameno hodila kabelku. Vyšla do ulic, které byly sice prázdné, ale stále kolem jezdila auta a lampy osvětlovaly cestu. Hermiona okolí zatím moc neznala, ale dobře věděla, že ASDA má nepřetržitě otevřeno.

Kromě Hermiony bylo v celém obchodě jen pár lidí, jeden bezdomovec, banda opilých děcek, jedna stará paní a Hermiona. Hermiona byla vděčná, že si jí nikdo nevšímal. Nikoho její uplakané oči nezajímaly. Ani prodavač nedal najevo znepokojení z jejího vzhledu, stále přece jen vypadala lépe než opilí náctiletí a bezdomovec. Zaplatila a zamířila domů. 

Ve čtyři hodiny a dvacet minut dopila sklenku vína a dala se do pečení.