Rozsvítila v předsíni, vyzula si lodičky a bosky přešla do maličkého obývacího pokoje. Pohladila Křivonožku, posadila se na pohovku. Nohy tiskla k sobě, ruce sepjala a uvěznila je mezi svými koleny. Snažila se, aby to bolelo. Aby ulevila své roztrhané duši. Jenže nic necítila. Ani klouby prstů ji nebolely, když je tiskla víc a víc svýma nohama. Nic. Její tělo bylo prázdné. Přemýšlela, že by zapnula televizi, ale nedokázala nic sledovat, aniž by se necítila provinile. A tak seděla v naprostém tichu. Bylo to ohlušující ticho. Vždy poděkovala bohům, když Křivonožkův pohyb udělal nějaký zvuk. Bylo jí mizerně, díky tichu se mohla soustředit jen a pouze na své myšlenky, přemýšlela o všem tak vehementně, až jí bylo zle a bolela ji hlava. Nechtěla si však brát léky proti bolesti, ani lektvary... Cítila by se provinile, že té bolesti chce utéct. Uvažovala, že by se aspoň napila vody, ale už jen ta představa znovu vstávat a jít někam ji unavila.

Seděla na pohovce několik minut, možná několik hodin. Chvílemi plakala, chvílemi jen koukala do prázdna. Byla unavená čím dál víc, ale nechtěla spát. Nedokázala jít do ložnice. Nemohla si jen tak sama lehnout do postele, kterou by jinak sdílela s Ronem. Když už se konečně nemuseli mačkat ve stanu nebo se tajně scházet v Doupěti, tak skončila sama. Když už konečně mohli začít skutečně žít, tak Ron zemřel. K čemu to všechno bylo? Aby sama bydlela v bytě a přemýšlela nad tím, co mohlo být a není? Kdyby se aspoň mohla vrhnout do náruče svých rodičů, kdyby mohla vypovědět všechno své mamince, kdyby jen to pitomé kouzlo šlo vrátit zpět! Jenže to bylo nevratné, rodiče navždy zůstanou v Austrálii a Hermiona bude sama. Nebude se jim moct svěřit, nebude se mít o koho opřít, nebude mít tu podporu, kterou ve svých rodičích vždy měla. Rozvzlykala se, položila se na gauč a plakala do té doby, dokud vyčerpáním neusnula.