Už pár dní jsem pozoroval dešťové kapky, jak padají na okno a vytváří tím tlumený zvuk bubnů.

Miloval jsem tu lehkou, sladkou a zároveň tak moc složitou a procítěnou melodii.

Když jsem se do té melodie zaposlouchal, dokázal jsem tak vydržet i několik hodin, možná i dnů..

Vždy když se tak stane a já se do kapek bubnujících na mé okno zaposlouchám, přemítám si různé vzpomínky.. Dnes jsem ale narazil na ty, které jsem už nikdy nechtěl vytahovat..

Miloval jsem ho a to moc, ale realita je prostě taková. Tady nejsme v žádném příběhu.. Nežijeme v pohádce, aby všechno mělo šťastný konec.. Tady je jen vše to špatné.. Hádky, nemoci a úmrtí.. To dobré už dávno vyprchalo ze světa pryč a už nikdy se to nevrátí a právě takhle skončil i ten můj vysněný, zamilovaný příběh..

Moji rodiče zemřeli, když jsem byl malý a tak jsem vyrůstal v sirotčinci.. První den do školy mě nevedla maminka za ručku, jako všechny ostatní děti..

Mě doprovázely jen chladné dešťové kapky.. Už když jsem byl malý, tak nějak jsem se na ně upl. Připomínaly mi, že nikdy nemusím dělat nic, co mi někdo nakáže, že jsem svobodná duše, která bloudí světem a nic mě nikdy nespoutá a nikde nebude držet. To jsem se ale pletl. Mě spoutala láska. Zakázaná láska.. láska k chlapci jménem Harry.. Harry Styles..

..Když jsem ho ten první školní den uviděl na parkovišti, jak tam stojí tak sám, uplakané zelené očka ve kterých se ještě pořád třpytily slzičky, ty hnědé kudrlinky, které se mu na hlavičce vlnili do malinkých prstýnků a ty drobné ručičky, které nervózně žmoulal jednu v druhé. Vypadal s těmi mokrými kudrlinkami jako andílek.. Andílek kterého omylem poslali sem a on tu teď stál přede mnou tak strašně roztomiloučký, že jsem za ním prostě musel jít a vykouzlit na té jeho tvářičce úsměv.

Ten pohled, kterým se na mě podíval, když jsem za ním došel a usmál se na něj. Chvíli na mě jen tak koukal, ale pak se taky usmál, což mi udělalo nesmírnou radost.
„Jsem Louis" představil jsem se. „A jak se jmenuješ ty?" zeptal jsem se ho s úsměvem.

„J-já.. Já jsem Harry" trochu se zakoktal a stydlivě sklopil pohled do země. Tvářičky mu nabrali červený odstín a on si nervózně kousal ret. To jsem na něm taky tak moc miloval. Když byl nervózní, kousal si ret, což bylo hrozně roztomilé.

„Kde máš mámu?" zeptal jsem se po chvíli, co jsem ho zasněně pozoroval.

„Maminka odešla pro něco do auta" řekl potichu, pootočil se a ukázal na paní, která právě něco hledala ve svém autě.

„A kde máš ty maminku?" zeptal se najednou zvědavě. O tom já jsem ale mluvit nechtěl..

„V nebíčku" pošeptal jsem a on trochu posmutněl, pak ke mě ale přistoupil a kamarádsky mě objal, těma jeho malinkýma roztomiloučkýma ručičkama.

„Harry! Jdeme!" zavolala ta paní od auta, ale když došla, zarazila se. „Oh, Harry.." zašeptala a trochu se pousmála.

Harry mě najednou chytil za ruku: „Mami, to je můj kamarád Lou" řekl s tak moc úžasným úsměvem, který ukazoval jeho božské ďolíčky.

„No vidíš, já ti říkala, že si najdeš nějakého kamaráda" usmála se na svého syna a pak ještě dodala „Harry, už budu muset jít, ale myslím, že vy dva to tu spolu zvládnete co?" zeptala se s úsměvem.

Harry jí na to jen nejistě přikývl, načež jsem mu silně stiskl ručku, aby se nebál.

Jeho máma se k němu sklonila a dala mu malou pusu na čelíčko. „Tak pa, za hodinku tě tu vyzvednu" rozloučila se s úsměvem, naposled ho pohladila po vláskách a odjela.

Harry tam jen tak nehybně stál. Trochu se třásl, nejspíš strachem. Byl hrozně roztomiloučký, ikdyž.. to už jsem nejspíš říkal..

Chytil jsem ho za ručku, on se na mě vystrašeně podíval a párkrát zamrkal, protože se mu do oček hrnuly slzičky..

..Vzpomínal jsem na to, jak Harry odpoledne -téhož dne- vyběhl nadšeně ze školy, přičemž mě za sebou vláčel za ruku, a já za ním létal, skoro jako hadrová panenka..

Nad tou vzpomínkou jsem se musel pousmát. Byl s toho všeho tak moc nadšený, ale samozřejmě jen první měsíc, dokud jsme neměly úkoly, nikdo mu nenadával a všechno nezakazoval.. Harry přímo nenáviděl, když mu někdo něco zakazoval.. Vždy muselo být po jeho a to jsem na něm taky tak moc miloval.

Nebo jak jsme společně seděli na dřevěném okraji pískoviště a formičkama stavěli bábovky s písku. Jenže pak tam došel o dva roky starší kluk a chtěl mi vzít moji lopatku, ale Harry mě jako správný rytíř zachránil. Dal tomu klukovi trošinku do tlamičky a byl klid.

Jak jsme spolu v obchoďáku jako malí, požírali sýr, který tam měla paní jako ukázku, nebo-li takovou 'reklamu'.

Jak jsme spolu byli ve druhé třídě se školou v dinoparku a my dva jsme se jim trošinku 'ztratili' a pobíhali tam všude jako blázínci.

Jak jsme v páté třídě stáli jeden při druhém, když jsme postupem času oba zjistili, že máme jinou sexuální orientaci, než ostatní kluci, že jsme gayové. Nikdy nás ale nenapadlo, že bysme mohli skončit spolu. Brali jsme se spíše jako jen nejlepší kamarády.. tedy, aspoň ze začátku..

Jak jsme společně chodili do a výtvarného kroužku a vždy, když bylo volné téma, jsme kreslili navzájem toho druhého.

Jak mě Harry zachránil, když mě v deváté třídě mlátila banda idiotů a sám jim dal co proto.

Jak jsme se navzájem strachovali jeden o druhého a když ten druhý náhodou nedošel do školy a nenahlásil to tomu druhému, tak jsme hned chtěli vyhlásit pátrání a volat policii, že se ztratil kamarád.

Jak jsme si v létě navzájem pletli věnečky z květin a po té pobíhali po louce, jako víly.

Jak jsem věčně přespával u Harryho, protože jsem nechtěl být v sirotčinci sám.

Na náš první polibek. Pršelo. Kapky deště bubnovali o střechu altánku, který byl umístěn na kraji lesa. Jen mi dva. Nikde nikdo. Seděli jsme natisknutí skoro na sebe. Trochu jsem zavadil o Harryho ruku a rychle po něm hodil omluvný pohled, ale on nebyl naštvaný, ani překvapený, zděšený nebo zhnusený.. On se prostě.. usmíval.
Trochu si mě přitáhl k sobě a po chvíli ticha, spojil naše rty v jedny. Byl to tak úžasný pocit, že jsem ani nevěřil, že je to skutečnost a ne sen. Cítil jsem se, jako bych měl každou chvíli vzlétnout, odletět a roj motýlů, který mi v tu chvíli poletoval v břiše, by mi pomohl..

Na naše poprvé. Když jsem se pod Harrym svíjel v milostné křeči. Jak jsem vykřikl slastí, když do mě úplně poprvé přirazil. Jak jsme oba sténali jména toho druhého a na naše výkřiky, které se propletly, když jsme se společně udělali. Já na moje a Harryho bříško a Hazz do mého zadečku. Na to, jak jsme po té společně usli v obětí toho druhého.

Na to jak jsme společně šli na maturiťák. Jak si mě Hazz vyzvedl, ale já ještě nebyl hotový a tak si pro mě šel až do pokoje. Já tam stál v obleku před zrcadlem a prohlížel jsem se, Hazz si stoupl za mně, obmotal mi ruce okolo pasu a díval se na nás dva. Byla to úžasná chvíle. Ticho, ale to ticho, kdy nic neříkáte, protože ani nemusíte, to ticho řekne vše za vás. Ptal jsem se ho, jestli je to správné, že jsme spolu.. že jsme gayové a on mi na to odpověděl „kdyby to nebylo správné, bůh by nás takové nestvořil" nad tou odpovědí jsem se musel i teď, stejně jako předtím, usmát. Nevěřil v boha, nebyl věřící, ale když se na něj mohl jakkoliv vymluvit, neváhal a udělal to a to byla další jedna z mnoha věcí, kterou jsem na něm tak moc miloval.
Společně jsme si po té užili noc plnou tančení, popíjení drinků, líbání se a když jsme potom dojeli k Harrymu, tak i noc plnou toho nejúžasnějšího sexu..

Bohužel jsem si vzpoměl i na to špatné. Ne na hádky, my se nikdy nehádali, ale na to, jak jsem se probudil, Hazz vedle mně neležel a v mobilu jsem měl novou SMSku od jeho mámy, že ho před hodinou odvezla sanitka se silnými křečemi, hroznou bolestí hlavy a zvracením krve. Když jsem to četl, vyronil jsem nejméně potok slz a po cestě za ním do nemocnice taktéž.
V nemocnici mi bylo oznámeno, že Harry má už přes půl roku rakovinu plic, která se postupně rozšířila do celého těla a Harrymu tak zbývají ani ne dva dny.. Zhroutil jsem se, co by jste jako na mém místě dělali vy? Já jen litoval toho, že mi to nikdy neřekl a musel mi to oznámit až doktor, dva dny před jeho úmrtím..
Celé ty dva dny jsem strávil vedle Harryho lůžka v křesle. Harry byl napojený na přístroje, jen tak pospával, chvílemi jsme si povídali, pusinkovali se a nebo se na sebe jen tak dívali. Neřekl jsem mu, že to vím, nic jsem mu nevyčítal, nechtěl jsem mu zkazit ty poslední dva dny, které jsem s ním ještě mohl trávit.
Chtěli jsme toho spolu ještě tolik udělat. Měli jsme tak velké plány. Velký dům u lesa, kde by nás nikdo nerušil. Adoptovat si malinkou holčičku, nebo chlapečka, rozmazlovat ji/ho a vychovat ji/ho, jako vlastní.
Po dvou dnech ale nastal ten osudný moment.. moment, kdy přístroje, na které byl Harry připojen dlouze pípli..
Zemřel a já byl jen rád, že jsem se s ním mohl rozloučit..

Na jeho pohřeb jsem nešel. Nedokázal bych tam jen tak stát a dívat se na jeho bezvládné tělo, které spouštějí v rakvi do země a po té ji zahrabávají.
Nevydržel bych to a zhroutil se tam..

Déšť pomalu ustává a já se po dvou letech poprvé odvážil a rozhodl se, jít se podívat na hřbitov, na jeho hrob..

Oblékám si svoji šedou mikinu a rozhoduji se asi pro největší blbost, co jsem kdy mohl. Jdu do koupelny a do kapsy si schovávám velmi ostrou žiletku..

U dveří si obouvám boty, vycházím z domu a jdu přímo na hřbitov.

Před sebou už vidím velikou železnou bránu hřbitova. Pomalu ji otevírám a s tichým zavrzáním otvírající se brány, vcházím dovnitř.

Sice pořád trochu poprchává, ale to já nevnímám. Vnímám jen tu negativní energii, která panuje celým areálem.

Prohlížím si všechny hroby, okolo kterých procházím a lituji lidi, kterým někdo blízký zemřel.

Mezi starými lidmi se ale najdou i malé děti, zajímalo by mě na co a proč umřeli. Nezastavuji se a jdu dál, úplně ne konec hřbitova, tam, kam mi Harryho máma říkala.

Docházím až k velkému černému hrobu, na kterém je Harryho fotka, vedle které je i datum narození a datum úmrtí. Dole je ještě napsáno, jak moc nám bude všem chybět, ale pochybuji, že bude někomu chybět více, než mě.

Před hrobem padám na kolena a slzy, které jsem se doposud snažil zadržovat, nechávám vyplout napovrch.

„Proč? Proč jsi musel odejít? Proč jsi mi to nikdy neřekl? Bojovali by jsme s tím společně. Mohl jsi chodit na chemoterapie, tak proč jsi se rozhodl takhle? .. Miluji tě. Tak moc tě miluji. Už to tady bez tebe nevydržím.. Chci jít za tebou a taky jdu.. Udělám to, na co jsem zbíral odvahu dva roky." šeptal jsem se skloněnou hlavou. S kapsy jsem vytáhl žiletku a zamyšleně se na ni díval.

Mám to udělat? Nikoho tu nemám.. Pro nikoho už tu nejsem.. Na nikom mi tu nezáleží.. Udělám to..

Beru do ruky žiletku, silně ji přitlačím k zápěstí a pomalu jí jedu doprava. Vidím krev, jak vytéká z rány ven, stéká po ruce dolů a kapka po kapce dopadá na zem.

Tohle zopakuji ještě desetkrát a už jen čekám, kdy nastane ta chvíle.

Ulehám na hrob. Všechno se mi pomalu rozmazává a já pomalu upadám do bezvědomí. Pomalu umírám. Čekám na vysvobození s tohohle hnusného světa. Čekám na to, až znovu uvidím Harryho.

A pak vidím tmu. Nic víc než jen černo černou tmu...

=============================================================================================

Trochu smutnější a pro někoho možná nezajímavé, ale budu hrozně moc rád, za všechny vote a komentáře, které tu zanecháte. <♥>