Asi je zbytečné se omlouvat, že  mi to tak trvá.Fůůůů.. Konečně to mám za sebou. Né, že by mě to nebavilo, ale dává mi to zabrat. Doufám, že budete spokojení  a taky by mě zajímal váš názor :) Chci se zeptat, mám rozepsanou jednu povídku  (Dramione, samozřejmě) tentokrát i s Blaisem Zabinim. Moc ráda bych ji sem šoupla, ale nechci se vystavit zbytečnému: ,,Jednu nemá hotovou a už rozepisuje další" , takže kdyby měl někdo zájem to číst.. :) Děkuji za každé přečtení, vote i komentář, moc si toho vážím :') O:)

,,Vstávejte!" slyšel z daleka. 

,,Pro Merlina, jestli Silver Draca nevzbudí, bude se Pán Snape moc zlobit. Bude se na Silvera moc zlobit."

,,Silvere?" zasípal. V krku ho neuvěřitelně škrábalo, ale i tak to bylo nic oproti obrovské bolesti hlavy.

,,Oh! Pan Draco se vzbudil! Silver má obrovskou radost! Co jste to pro Merlina-"

,,To bych také rád věděl." uslyšel za sebou hluboký mužský hlas. Nemusel se ani ohlížet, aby zjistil, s kým má tu čest.

,, Co děláte v mém domě Snape?" snažil se ze sebe dostat rádoby rozčíleným hlasem.

,,Můžeš mi děkovat, že ještě vůbec nějaký domov máš! Zahraňuju ti tvůj bledý zadek ty tupče! Co si vlastně myslíš, že děláš?! Celá Malfoyovská síň je zdevastovaná! Všechny obrazy, portréty tvých rodičů jsou zničené!" vyštěkl muž s vlasy černými jako uhel a rozčíleně rozhodil rukama.

,,Takže vlastně vůbec žádné škody, že ano?" odfrkl si a pokusil se posadit. ,, Jak jste se vůbec dostal do mého domu?" řekl až příliš sebejistě a vyskočil na nohy. Podlomily se mu kolena a hlasitě se rozkašlal. Kouř z nyní už uhašeného požáru udělal s jeho hlasivkami své.

,,Do-hajz-lu."

,,Dokonalý slovník, samozřejmě." odfrkl si Snape. ,, Silvere, přines tady tomu.. sklenici vody." skřítek sebou škubl a rozběhl se chodbou.

,,Jak Pán poroučí." stihl ještě pípnout.

,,C-cože?!" vypískl. Jakto že jeho vlastní domácí skřítek poslouchá někoho jiného?

,,Pozoruhodné, že ano? Není na tom nic nepochopitelného. U merlinových gatí, zavřete tu pusu! Silver na vás dával pozor celých pět let." řekl Snape s klidem a natáhl ke svému kmotřenci ruku, aby se s ním mohl přemístit do jeho vlastního domu.

                                                                                                  ***

,,Chovej se slušně Emmette a snaž se nezdržovat v jeho pracovně a.. no, myslím že můžeme." povzbudivě se usmála a zaklepala na velké vchodové dveře.

Byla vždy trochu nervozní, když se měla znovu setkat se svým bývalým profesorem lektvarů. Ale nyní mohla Severuse Snapea považovat za starého známého. Když ho nenavštěvovala kvůli Emmettovi, tak si bezdůvodně přišla popovídat o starých časech. I teď, jako vlastně celý svůj život byl protivný a zamlklý.

Bez dechu čekali asi dvě minuty, než se dveře otevřely. Nikdo, ani nic je nepřišlo přivítat, dokonce i když vešli dovnitř. Dům profesora Snapea byl na Hermionin vkus až příliš velký.

Stál až úplně na konci jedné z nevkusných Londýnských uliček a lidé se mu většinou vyhýbali. Působil, dalo by se říct hrůzostrašně a v tu chvíli tady bylo naprosté ticho.

,,Jsi si vážně jistá mami, že se mnou počítá." hlesl Emmett skoro neslyšně.

,,Ale ano Emmette, počítám." ozval se jim za zády mužský hlas.Oba dva sebou trhli a spěšně se otočili. Ze schodů scházel muž, oděný v černém hábitu s vlasy černými jako uhel a velkým hákovitým nosem.Jeho tvář zdobily jemné vrásky a věčně přihmouřené oči.

,,Omlouvám se, ale měl jsem nahoře nějakou práci." při tomhle prohlášení vrhl na chlapce nevraživý pohled, který hlásal něco jako: Zkus se tam přiblížit a bude to ta poslední věc, kterou uděláš!

Ještě jednou na chlapce pohlédl a začal scházet ze schodů.

,,Připadám si jako chůva." procedil mezi zuby a urovnal si sametový hábit.

,,Chůůvak!" zašeptal Emmett a potichu se uchechtl. Muž jeho prohlášení nezaslechl, nebo ho prostě ignoroval.

,,Kdy si ho vyzvednete?"

,,Jestli vám to nevadí, přijdu si pro něj zítra ráno." přešlápla a na moment se zadívala do země.

,,Bude tady i spát. To abych už teď sehnal nějaké řetězy. Myslím, že můj soused jich pár má, je to totiž řezník." ušklíbl se a užíval si vystrašené pohledy jeho hostů.

Hermiona si klekla ke svému synovi a začala mu upravovat košili.

,,Emmette, prosím, chovej se slušně a snaž se nic neprovést. Pyžamo máš v přední kapse a-"

,,Jo mami. Já vím!" přerušil ji chlapec a našpulil ústa. Jemně ho políbila na čelo a naposled se otočila k muži pod schody.

,,Děkuji vám, Severusi." přikývl a jistými kroky ji doprovodil ke dveřím. Emmett se zatím s baťůžkem na zádech vydal nahoru do svého pokoje. Tenhle dům a vlastně i jeho majitele měl celkem rád. Stavba byla stará a obrovská a to znamenalo spoustu prozkoumávání.

Za celý svůj život tady byl snad stokrát, ale i tak měl prozkoumanou jen spodní patro domu. Kromě jeho tajné skrýše pod padacími dveřmi v obývacím pokoji nebylo na přízemí nic zajímavého. Vždycky si myslel, že takhle staré domy mají za každým druhým obrazem skrytou chodbu, ale ještě nikdy žádnou nenašel. Severusi Snapeovi tohle šmejdění jeho vlastním domem lezlo na nervy, většinu Emmettova pohybu ale stejně strávil ve své pracovně. Ne proto, že by se snad malému chlapci vyhýbal, ale hlavně pro to, že se cítil vinný.

Na jeho srdci ležel obrovský kámen od chvíle.Od té doby, co zničil dvou mladým lidem život se utápěl v děsivých mukách. Trápilo ho svědomí.

Jeho plány, tehdy, před více než šesti lety byly dokonalé. Dokud se neobjevila Hermiona Grangerová a něco, s čím nepočítal. Když tu noc  za ním přišel jeho kmotřenec a vylíčil mu, co právě udělal , Severuse Snapea hřálo u srdce, když zjistil, že jeho plán vyšel. Od začátku svého úkolu věděl, že když Draco Malfoy bude ke komukoliv cítit něco jiného než nenávist, nastanou problémy. V tu noc před šesti lety se všechny problémy jako zázrakem vypařily. Co bylo jeho zlomené srdce proti záchraně světa? Potom co se Draco Malfoy vrátil do svého rodinného sídla, bylo vše jak má být. Draco byl na straně svého otce, Hermiona Grangerová dokončila sedmý ročník a poté o ní už neslyšel. Až jednou, přesné po osmi měsících od té osudné noci.

                                                                               ***FLASHBACK***

Pršelo. Ten den pršelo přímo otřesně. Déšť všem smrtelníkům bičoval záda, včetně zamračeného Severuse Snapea. Díky tomuhle odpornému počasí měl ještě horší náladu než obvykle. Nebýt přísad do lektvarů, které nutně potřeboval sehnat v Příčné ulici, nevyšel by z domu ani na krok, dokud by se počasí zase nevzpamatovalo. Když vyšel z drobného krámku, zastrčeného mezi velkými obchody, uslyšel výkřik. Rozhlédl se, ale většinu lidí v téhle době nezajímalo nic jiného, než vlastní starosti. Po chvíli to uslyšel znovu.

Zvuk vycházel z liduprázdné temné uličky za Krucánky a Kaňoury. Po třetím, skoro už neslyšném výkřiku neváhal ani chvíli. Rychlím krokem se vydal odhalit příčinu těch srdceryvných zvuků. Hned na samém začátku ležela v očividně nepohodlné poloze nějaká žena. První, čeho si všimnul, bylo vypouklé bříško, kolem kterého měla omotané své drobné ruce. Na hlavě mela červený baret a pod ním na krátko ostříhané, černé vlasy. Tmavě fialový hábit byl promočený, díky mokré zemi, na které ležela.

,,Mohu vám nějak pomoci?" zeptal se ustaraně, ale jeho výraz zůstal stejně chladný, jako kdykoliv jindy. Žena na něj vystrašeně pohlédla a zakroutila hlavou. Dívala se mu do černých očí, které ji přímo propalovaly. Bez jakéhokoliv zájmu, co se týče jejího názoru ji chytil za kotník a okamžitě je oba přemístil. Bylo to trochu riskantní, když vzal v potaz v jakém stavu byla, ale také to byl nejrychlejší způsob, jak ji dostat do bezpečí. Černovlasá žena, asi kvůli šoku, omdlela. Zvedl ji z podlahy a položil ji na postel. Okamžitě z ní sundal promočené šaty a přikryl ji až po bradu. Když tam více než deset minut seděl, bylo mu jasné, že po dávce lektvarů, které ji dal se vzbudí nejdřív za tři hodiny.

Promnul si oči a chystal se vstát, když ho něco zarazilo. Obličej oné ženy se začal z ničeho nic měnit, vlasy se prodlužovaly a měnily odstín. Rukou rychle nahmatal hůlku,  dál pozoroval scénu před sebou. Postava před ním byla náhle štíhlejší a černé mikádo vystřídaly kaštanové kudrliny. Pro Merlina. Zalapal po dechu, když v ní poznal svou bývalou žákyni, která mu nadělala tolik problémů a ještě horší byl fakt, že pořádně vypouklé bříško nezapříčinil mnoholičný lektvar. Nebyl si sice stoprocentně jistý, že by se věci mohly takhle zkomplikovat, ale musel počítat s nejhorším. Každou půl hodinu ji chodil kontrolovat, tudíž tam byl i tehdy, když se probrala.

,,Slečno Grangerová.." vydechl, když otevřela oči a krapet se zorientovala.

,,P-pane profesore,já-" zakroutil hlavou.

,,Neměla by jste mluvit, byla jste ve velmi špatném stavu, když jsem vás našel. Pokud jsou mé předpoklady správné, to kvůli panu Malfoyovi vypadáte takhle, nemám pravdu?" zeptal se bez jakéhokoliv projevu emocí. Na sucho polkla a nepatrně kývla. Když jí pohlédl do od slz lesknoucích se očí, bylo to ještě horší. Okamžitě ho polila obrovská vlna viny. Cítil tak obrovské výčitky svědomí, až ho začaly štípat oči. Rychle vstal a zamířil ke dveřím.

,,Pár dní tady můžete zůstat Slečno Grangerová." hlesl, když tahal za kliku.

,,Děkuji vám. A prosím, říkejte mi Hermiono." zašeptala a on si povzdechl.

,,Tak tedy, jsem Severus." hlesl a zavřel za sebou dveře.

                                                              ***KONEC FLASHBACKU***

,,Emmette budu ve své pracovně." informoval chlapce a vydal se po schodech. Když otevřel dveře, jeho kmotřenec seděl v koženém křesle a trpělivě vyčkával.

,,Kdo to byl?" zeptal se po chvíli, když ho Snape neseznámil s žádnými fakty.

,,Pošťák." odpověděl stručně. Blonďák na něj pohlédl a změřil si ho pohledem. Bylo velice těžké, cokoliv vyčíst z jeho obličeje, postoje nebo chování. Strávili snad dvě hodiny vysvětlováním a papírováním, když ten starší z nich zaslechl kroky.

,,Schovej se!" sykl a začal se rozhlížet po místnosti.

,,Kam jako?" zašeptal Draco. Pocit, který na něj z celé téhle situace působil mu ani nedovolil se divit proč.

,,To už je tvůj problém, ale někam se schovej!" řekl ostřeji. Malfoy na nic nečekal a rychle zalezl pod stůl.

,,Ani slovo!" řekl neslyšně. Dveře se rozletěly a malý Emmett stál ve dveřích i s baťůžkem.

,,Stlýčku Seve?" zpod stolu se ozvalo tichounké vyprsknutí smíchu a Snape to zarazil tím, že původci toho nežádoucího zvuku šlápl na prsty levé ruky. Mnohonásobné křupnutí v něm vyvolalo uspokojivý pocit.

,,Co se děje?" odvětil klidně. Uvědomoval si, jak blízko je naprosté katastrofě.

,,Klučí mi v bzíšku. Maminka nestíhala a zíkala, že ty ulčitě něco vymyslíš. Udělal bych si něco sám, ale posledně si se zlobil, když jsem si vzal ten nůž." řekl a čekal. Snape si promnul spánky a poté přikývl.

,,Dobře, co kdyby si teď šel dolů a počkal na mě. Já ti něco udělám, ano?" zeptal se a hlasitě si povzdechl. Chlapec neprotestoval a poslušně opustil místnost.

,,Strýčku Seve?" ozvalo se zpod stolu posměšně.

,,Musíš zmizet."

,,Kdo je to?" nenechal se odbýt blonďák a založil si ruce na hrudi. Ten hlas mu byl tolik povědomí.

,,Vypadni!" zakřičel a v obličeji už byl příšerně rudý.

,,Já se vrátím profesore. Nejdříve až zase vychladnete." byl šokován sám sebou. Kde se v něm vzalo tolik drzosti a kde se poděl respekt. Přemístil se.

Severus Snape s podlamujícími se koleny zasedl na malý moment za stůl a zhluboka dýchal. Zašlo to prostě až příliš daleko. Příliš daleko na to, aby to mohl napravit. 

Pozn. autorky: Tamtadadáááá. Líbejte mi ruce. Necítím je. Doufám, že se vám to  líbilo a nebojte se podělit o dojem z děje ^^ ^_^