Tak je tady další kapitola.. Fúú :) Po tom, co se mi to párkrát celé smazalo by mě už nikdo nepřinutil napsat to znovu :) Jen bych chtěla vyzdvihnout, že jedna postava by tam vlastně ani být neměla, ale bohužel ji na to mám až moc ráda:) Tak si to užíjte ;) 

You are not alone, I am here with you.

(Nejsi sama, jsem tady s tebou.)

Nádherná melodie se linula ze silně rušícího rádia.

Thought we're far apart, you're always in my heart.

(Přestože jsi tak daleko, jsi stále v mém srdci.)

Po tvářích jí stékaly slzy. Pokaždé, když si vzpomněla na noc před pěti lety, tak jí po tvářích tekly ty obrovské kapky vody. Vzpomínky se jí držely jako klíště stejně tak, jako šedomodré oči.

Postrádala kus sama sebe. Poprvé si to uvědomila, když zalehla ještě tu noc ve škole. Necítila jeho pravidelně se nadzvedávající hruď, jeho horký dech u týla a už nikdy neslyšela ten hlas. Hlas, který ji uklidňoval kdykoliv se necítila ve své kůži, kdykoliv ji něco trápilo.

,, Nikdy nás nic nerozdělí Herm. Pamatuj si, že tady vždycky budu pro tebe." konejšil ji.

Během dne, mezi svými přáteli to ještě zvládala. Když pak večer zalehla do studené prázdné postele, zavřená mezi čtyřmi stěnami, nevydržela to.

Budila se s hlasitými výkřiky. Noční můry se vracely každou noc. Z bezesných lektvarů se jí dělalo špatně, jen se na ně podívala. Během těch let jich vypila tolik, že by to ani Snape nespočítal.

Období války bylo pro svobodnou mladou matku utrpením. Celou tu dobu, kdy její přátelé a rodiny umírali se ukrývala daleko od toho všeho. Mozek slavného Zlatého tria, který měl bojovat po boku Harryho Pottera, chlapce, který přežil, se musel schovávat daleko od války, od temného pána, od smrtijedů a taky od něho.

,,Nesmíš plakat. Nikdy kvůli mně nesmíš plakat, slíbíš mi to?" tolik ironie bylo v těch slovech. Zničil ji. On to tak ale nechtěl. Viděla to v jeho slzami lesknoucích se očích. Byly plné smutku a bolesti. Věděl, že už ji nikdy neuvidí.

A tak se taky stalo. Tu noc ho viděla naposledy. Druhý den už ani nepřišel na snídani. Odběhla z Velké síně přímo do dívčích umýváren. Neplakala. Potřebovala se vykřičet. Uršula při zvuku zlomené a zraněné dívky málem umřela po druhé.

Největší oporou jí vždy byla Ginny. Jen ona věděla celou a skutečnou pravdu. Spolu s Harrym, tehdy ještě svým budoucím manželem jí pomáhali co to šlo. Pořídili jí malý, pokud by jsme zavřeli obě oči, dalo by se říct i rodinný domek a sympatickou domácí skřítku, aby nebyla v domě sama.

 Bylo jí čerstvých osmnáct let, když porodila. V ten okamžik se celý její svět obrátil vzhůru nohama. Měla se proč smát. Měla důvod být šťastná. 

Všichni tuhle změnu uvítali.

Ze zahořklé, nafouklé a hodně často i uplakané mrtvoly se stala krásná usměvavá dívka. Obrovské kruhy pod očima vystřídaly dolíčky ve tvářích. 

Malý Emmett byl její poklad. Její slunce v deštivých dnech i ten poslední kousek světla v nejčernější temnotě. Přinesl do jejího života smích. 

I když mu byly pouhých pět let, byl chytřejší než Ron v šestém ročníku, byl zvídavý a v mnoha ohledech netrpělivý.

Everyday I sit and ask myself,

(Každý den sedím a ptám se sám sebe,)

Do očí se jí opět nahrnuly slzy. I pře všechnu radost, smutek převládal.

How did love slip away?

(Jak se mohla láska vytratit?)

Mladý Emmett nikdy nebude mít tátu. Nikdy se poprvé se svým tatínkem neproletí na koštěti.

,,Something whispers in my ear and says:"

(,,Něco mi šeptá do ucha a říká:")

Nikdy..

,,that you are not alone,"

(,,že nejsi sama,")

Byla plně odhodlaná mu vše vynahradit.

,,I am here with you"

(,,Já jsem tady s tebou")

,,Sluší ti to princezno." řekl jí na podzimním plese. Při téhle vzpomínce na kuchyňský pult dopadla další slza.

,,Your burdens I will bear,"

(,,Ponesu tvá břemena,")

Ale proč vzpomínat?

,,But first I need your hand."

(,,Ale nejprve potřebuji tvou ruku.")

To zlé už je dávno pryč.

*BUM*

Z dumání ji vytrhla zpět do reality obrovská rána. Vyděšeně vyběhla ven z kuchyně, ale když spatřila, co se stalo, jen se usmála.Pomalými kroky se blížila ke svému malému pokladu.Zase zkoušel jednu z prkotin "Bratrů Weasleyových". Tyhle dva si okamžitě oblíbil.

,,Ahoj mami." houkl a když se otočil, musela zadržet smích. Obličej mu měnil barvy od zelené přes červenou až po žlutou a všude bylo plno kouře.

,,Emmette Grangere! Co to zase vyvádíš?"

,,Zkoušel jsem malý ohňostloj stlýčka Fleda a George." pousmála se a roztáhla ruce. Vyskočil na nohy, setřepal si z kalhot hlínu a rozběhl se maminčiným směrem. Skočil jí do náruče a Hermiona se pod jeho váhou překulila na záda.

,,Mám Tě lád maminko." šeptl jí malý klučina, když si všiml čerstvých slz.

,,Miluju Tě Broučku." oplatila mu stejnou mincí a ještě víc ho k sobě přivinula.

,,Vždycky tady budu pro tebe." pošeptala mu do blonďatých vlásků a dala volný průchod slzám. Věděl proč to tak je a proč se jeho maminka trápí. Nejednou mu vyprávěla celý příběh.

,,Půjdeme dneska k tetě Ginny a stlejdovi Hallymu na oběd?" zeptal se a jeho obličej teď zdobil již dávno ohraný psí kukuč.

,,To dnes asi nepůjde." ozvalo se jim za zády.

,,Teto Ginny! Stlejdo Hally!" nechal svou maminku válet v blátě a utíkal se znovu objímat.

Rona viděla naposled.. vlastně ani nevěděla kdy, ale on se snažil o opak. Nebyl den, kdy by jí nepřišla sova aspoň s jednou květinou. Naivně si myslel, že mu to všechno díky kytkám odpustí.

                                                                               ***FLASHBACK***

Jako skoro každý den stála před doupětem. Byla s Weasleyovými jedna velká rodina. Ron jí večer před tím sliboval lásku a oddanost, jenomže ona mu více než přátelství slíbit nemohla. Otevřela dveře a nesměle vešla dovnitř. 

Obrázek, který si vybavila pokaždé, když si na ten den vzpomněla, snad nikdy nezapomene. Polonahá Levandule Brownová vyšla z kuchyně s úsměvem na tváři a vesele si broukala. Ještě rozespalý Ron po chvilce sešel ze schodů.

,,Do prdele." zaklel. 

Pouhými deseti kroky stála před ním, jednu mu vrazila a odkráčela. Kdyby s sebou netahala to obrovské bříško, rozběhla by se. Týden se s ní snažil promluvit, než mu došlo, že se mu to prostě nepovede. Neměla chuť, nebo spíše sílu poslouchat nesmysly o tom, že se musí omluvit, že to bylo pouhé hloupé klopýtnutí.

                                                                          ***KONEC FLASHBACKU***

Objala svou ryšavou přítelkyni a Harrymu vlepila pusu na tvář.

,,Půjdeme dovnitř?" pozvala hosty slušně dál.

,,Rona to ještě nepřešlo?" zeptal se smíchem dusící se Harry, když se snažili dostat přes chodbu plnou růží.

,, Už nevím, co s tím." odpověděla mu a poté se všichni hlasitě rozesmáli.

Vím, že jsou to samé slzy, příště to snad už bude lepší :) Přidávám odkaz na písničku, která se v povídce objevuje, je to moje srdcovka :)