„Zpomal přeci trochu! Moje nohy ti nestačí." Protestuji, on ale jakoby byl v jiné dimenzi, kde mu je umožněno létat, jako vítr uhání vpřed. „Pospěš! Už tam skoro jsme." Vyhrkne v odpověď a dál pokračuje kamsi do neznámá.   Povzdechnu si a s úsměvem ho následuji, plně oddaná jeho důvěře. Proto když konečně zastaví a požádá mě, abych zavřela oči, neváhám ani sekundu a splním jeho žádost.
  Za doprovodu mého smíchu spolu kráčíme v objetí, možná trochu nemotorně, ale neznám nic lepšího než jeho hřejivou náruč. Mohla bych v ní zůstat navěky, skrytá před všemi nástrahami světa. S vědomím, že on se o vše postará.
  „Otevři oči," zašeptá tajemně, přitom mi nezapomene jemně zkousnout ucho. Vyloudím ze sebe něco mezi zavrněním a vzdychnutím a pak skutečně otevřu oči. Nerozhlížím se však kolem, čert vem sebekrásnější okolí, teď mě zajímá jen on.To jak mě jeho uhrančivé oči vybízejí, k páchání neplechy. Jak mě svými plnýmu rty nutí toužit po nikdy nekončícím polibku.
  Vím, že stačí tak málo a přestanu se ovládat. A on to ví také. A ačkoliv se jevím více roztouženou, nejsem to já, kdo udělá poslední krok k propasti slasti. Přejede svým jazykem po rudých polštářcích, jakoby mohl okusit tu vášnivou touhu, která naplnila ovzduší.
A to je poslední kapka, můj pohár sdrženlivosti právě přetekl a já se řítím propastí, která mě však ani v nejmenším neděsí.
  Dravě se přitisknu na jeho rty. Náruživě si je přivlastňuji, berouc si vše, po čem jen toužím, nikde ani stopa po něžnosti. Párkrát po nich přejedu zuby než konečně zkousnu. Vyloudím tak jeho sten, který pohltím s dalším polibkem.
Ani on však není pozadu, hrdě mi oplácejíc souboj jazyků. Přitom mi drze vklouzne pod halenku, zkoumajíc prsty mou nahou pokožku, vyhýbajíc se však záměrně všem citlivým místům.
Znovu ho kousnu, vyjádřujíc tak svůj nesouhlas. Uchechtne se, oplácejíc mi kousnutí. Tentokrát vzdychnu já, ale jeho rty mě už netiší neboť se posunuli níže okusujíc můj krk, vydaný mu napospas.
Má teď rozhodně navrch, ale já se mu nehodlám vzdát tak snadno.
  Vklouznu mu pod tričko setkávajíc se tak s jeho horkou pokožkou, mé prsty jsou proti ní tak chladné. Přejedu mu po břiše, nikdy jsem nechápala jeho zálibu v posilování, ale jeho svaly mě nepřestaly nikdy fascinovat. To jak se pokaždé napínaly, když se pro něco natahoval. A že to dělal tak často a rád, někdy jsem si až říkala, že to dělá schválně, jen aby se mohl předvádět.
  Znovu se zakousl do mé pokožky na krku, tvoříc tak další znaménko lásky. Tentokrát jsem však zahnala své vzdychnutí, ulevujíc si od rozkoše jinak. Zaryla jsem své nehty do svalu na jeho zádech, způsobujíc mu zlomek bolesti. Sotva ho však mohl pocítit jinak než slast. A jeho prudký nádech mi to jen potvrdil.
  Konečně se odtrhnul od mého krku, ale jen proto, aby se mohl zbavit mé halenky, která mu už začala překážet. Poklekl na jedno koleno, vyhrnujíc mi ji těsně pod prsa. Okamžitě využívajíc nově odhalené pokožky, mapujíc jí motýlími polibky.
  Ještě párkrát jsem zaťala své nehty do jeho kůže, než jsem mu zapletla prsty do vlasů. Jemně za ně tahajíc, snažila jsem se ho dostat výše, na místo, kde jsem ho chtěla nejvíce. Vzpíral se mi, způsobujíc si sám bolest, ale já věděla, že nakonec podlehne. Ne kvůli bolesti, tu přes narůstající vzrušení ani nevnímal, ale protože i on toužil konečně dobýt zatím tak dobře skrytou pevnost nekončící vášně. A bod jeho zlomu se objevil dříve než jsem čekala, ačkoliv mi to ani v nejmenším nevadilo.
  Nepřestával mé břicho obdarovávat polibky, když jeho ruce uchopily lem halenky a s menší námahou mi ji přetáhl přes hlavu. Chvíli ještě zapásil s podprsenkou, než i ona nakonec skončila na zemi.
  Možná jsem se teď měla cítí nekomfortně, vzhledem k tomu, že on byl stále oblečený a já do půly nahá. Já však cítila jen pýchu a hrdost. Mohl si vybrat tolik holek a přesto jsem to byla já, kdo tu teď před ním stál a způsoboval mu největší rozkoš světa. A když jsem mu pohlédla do očí, věděla jsem, že o nikoho jiného nestál. Byla jsem jeho jediná a ne jen v tomhle kouzelném okamžiku. Pokaždé si vybrere mě, protože já představuji celý jeho svět a on zase můj.
  Chvíli jen omámeně hleděl na můj odhalený hrudník, jako by si vychutnával, co všechno je jen jeho. A ačkoliv jsem nikdy nehodlala být ničí majetek, nyní jsem se nacházela v jeho moci, plně mu oddána na milost. Teď bych mu splnila jakékoliv jeho přání.
  Ačkoliv se zdálo, že se spíše on rozhodl splnit jedno moje. Neboť přestal zasněně hledět a přitáhl si mě za boky blíže. Dělilo nás od sebe teď jen pár centimetrů a já tak cítila jeho horký dech na svém poprsí, kde mi vyvolával husí kůži. Než jsem však stačila byť jen pomyslet nad možnou rozkoší, kterou mi mohl svými rty nyní způsobit, olízl mou bradavku, než ji pojal mezi své rty. Chvíli ji jen laskal jazykem, než ji zkousnul, to už ale pro mě přestal existovat celý svět. V těle mi bouchalo milion rachejtlí, které dokonale zatemnily i poslední zbytky rozumu a já se zmohla jen na hlasité sténání.
  Konečně se mu podařilo mě zlomit, zkrotit, a přesto jsem se necítila poražená. Spolu jsme byli vždy jen vítězové.
  Ani druhá bradavka však nezůstávala bez povšimnutí dlouho. Zatímco tu první stále drželi ve svém pevném objetí jeho rty, druhé se teď začaly věnovat jeho prsty. Drsně ji sevřeli, vysílajíc do mého těla bolestný impuls, který se však přetvořil jen v další rozkoš. Znal moc dobře všechny mé skryté touhy, až by mě to mělo děsit, ale já věděla, že u něj jsou v bezpečí.
  Celé své počínání několikrát zopakoval, než ji propusil, jen aby ji mohl polaskat jazykem, přesouvajíc své prsty k první. Pečoval o ně s andělskou láskou a ďábelských chtíčem. A ačkoliv jsem se mu snažila všechno vracet dvojnásobně, jeho rty a prsty byly prostě až moc dokonalé a brzy mě připravily o veškerou mou sílu. Sotva jsem zvládla stát na svých nohou, hlava nepřirozeně zavrácena dozadu, lepená všechnou tou rozkoší. Avšak nezdálo se, že by ho to nějak trápilo. A když už jsem ztratila půdu pod nohami jen mě zachytil do své náruče, pokládajíc mě na zem. Ve svém úsilí však ani na chvíli nepřestal, nezpomalil a brzy nás oba přenesl do nebeských výšin.

  „Přes všechny mé snahy jsem stejně přišli o západ slunce." Uchechtne se, hledíc na rozbouřené moře. „No já nevím. Myslím, že na něj nikdy nezapomeneme." Sevřu jeho bradu mezi prsty, abych ho donutila se na mě podívat. „Jak to děláte slečno, že pokaždé překazíte mé plány a přesto to dopadne nejlépe jak jen může." Ušklíbne se a pak mě políbí na koutek rtů.  
  „Řekněme, že plánování je moc svazující a já ráda rozpínám svá křídla." Pokračuji ve stejném duchu, líbající ho hravě na tvář. „Ach, zkazil jsem vás slečno." Pronese žertovně, svádějíc mě pohledem. „Co na to říci, vašim uhrančivým očím není úniku. A pak vaše rty, svedly by i nebohou pannu Marii. A já nejsem Marie ani zdaleka." Zamrkám na něj nevinně. „Ne to opravdu nejsi." Pronese omámeně než mě lehce políbí na rty. „To nejsi." Zopakuje si spíše pro sebe, přitahujíc si mě do pevnějšího objetí. Pak se ale odtáhne na délku paže, čímž opět upoutá mou pozornost.
  „Ačkoliv jen nerad ruším tuhle překrásnou chvíli, je jedna věc, kterou bych chtěl udělat podle plánu." Natáhne se pro své kalhoty a chvíli pátrá v kapse než cosi vytáhne, skrývajíc to však hned ve své dlani. „Tak jo, možná ti to bude připadal hloupé, ale toužím po tom už o první chvíle, kdy jsem tuhle tradici objevil, dá li se to tak říci." Pokračuje a svými slovy ve mě vzbuzuje novou touhu. „Tak jo, ty stydlivko, copak si provedl mému božsky ďábelskému příteli." Zabodnu mu prst do obnažené hrudi. „Nenapínej mě už, sám moc dobře víš, že nic cos kdy vymyslel nebylo hloupé. Takže ať je to cokoliv, budu souhlasit." Pokračuji hledíc mu do očí. „Teda pokud mě nebudeš chtít požádat o ruku, protože na to je trochu brzy." Doplním s úsměvem, abych zbořila i zbytky jeho obav.
  Jeho výraz se však změní na zasmušilý, což mě značně vykolejí. „Počkej, nechtěl si mě... Požádá o ruku, že ne?" Ptám se zmateně. On však neodpovídá a jen ke mě natáhne ruku pokládajíc mi na dlaň věc, kterou až do teď skrýval.
  „Zámek?" Nechápavě pojmenuji věc, jako bych ji nikdy předtím neviděla.
„Ty jeden. A já tě ještě povzbuzovala." Vykřiknu a udeřím ho do hrudníku, ne však nijak silně, abych mu ublížila. „Jen sis ze mě utahoval a já ti na to naletěla." Pokroutím nad sebou hlavou než se rozesměju a on se ke mně přidává.
„Neměl jsem to v plánu. Sama si mi to nadhodila." Nadzvedne ruce v obranné gestu a pak mě jemně cvrnkne do nosu.
„Jo a ty si nemohl odolat, co." Plácnu ho přes nenechavé prsty. Pak ale opět pohlédnu na zlatavý zámek ležící teď napůl zahrabaný v písku. „Tak co si chtěl s tím zámkem." Připomenu mu jeho existenci, která byla zapomenuta při našich malých hrátkách.
  „Vidíš tenhle strom?" Poukáže na starý pahýl metr od nás. „Musela bych být slepá, abych ho přehlédla, ačkoliv stromem bych ho zrovna nenazvala." Konstatuji, přemýšlejíc co s ním zamýšlí.
„Určitě znáš taková ta místa, mosty, zdi, zábradlí, lidé tam chodí zamykat zámky na důkaz své lásky. Naše místo je tady." Vysvětluje dál. „Tak jo, jen pro ujištění. Rozhodl si se přidat náš zámek na větev uschlého dřevěného pahýlu." Ukazuji na opuštěnou dřevinu spálenou sluncem. „Na větev stromu. Neurážej ochrance naší lásky." Opraví mě. „Aha, jasně proč ne. Když budeme mít štěstí, za rok tu ještě bude stát, nepokácený a neporažený větrem." Uchechtnu se ale pak se zvednu a začnu hledat vyhovující větvičku. On mé počínání se smíchem pozoruje.
  „Měli bychom na něj ještě něco vyrýt než ho tu jen tak zamkneme." Pronese a opět něco loví ve své kapse. A když se otočím stojí už vedle mě i s jakýmsi hřebíkem. „Bezpečnost nade vše." Pokroutím hlavou ale převezmu ho od něj. Chvíli pak ještě přemýšlím, než začnu vyrývat.
  „Always and Forever? A já si myslel, že tam napíšeš naše jména." Uchechtne se. „Ty nechám na tobě." Předávám mu zámek s hřebíkem.
  „Iniciály budou stačit." Pronese jakmile se píchne do prstu a potřísní tak svou krví zámek. „Nešiko." Podávám mu s úsměvem kapesník. Cosi zamumlá, ale pak ho s díky přijme.
  „Tak jaká větvička je hodna nésti pouto naší lásky?" Zeptá se jakmile si ováže svůj prst. Neodpovídám jen ukážu na tu pravou, jako bych chtěla udržet vážnost situace. Ani on nic neříká a pomocí klíče odemyká zámek. Pak ho pověsí a klíč podá mě. „Zanechávám ho zde na důkaz naší lásky a slibuji, že ho nikdy neodemknu, dokud bude naše láska žít." Pronese vážným hlasem a já se snažím nevybouchnout smíchy. I přesto přijmu klíč a zopakuji jeho slova: „Zanechávám ho zde na důkaz naší lásky a slibuji, že ho nikdy neodemknu, dokud bude naše láska žít." Pak už to ale nevydržím a rozesměji se.
  „A právě si pošlapala důstojnost celého zámkového rituálu." Pokroutí hlavou, ale pak se ke mě se svým smíchem připojí. „Prostě ho jen zamkni." Dostane ze sebe mezi jednotlivými přívaly. A já konečně zpečetím celý 'rituál', který se trochu zvrtl.
  „Nechť naše láska trvá věčně." Pronesu a spojím naše rty, přitahujíc si ho blíže k sobě, prohlubujíc tak náš polibek.
Dnešek ani trochu nevyšel podle jeho plánů, ale přesto jsem si byla jistá, že si nemůže stěžovat. Jak by také mohl, když se nám právě v tento den podařil dobýt ráj na zemi, který by nám i Adam s Evou záviděli.